ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1851.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1851/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) D. K., B) A. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. P. a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu pro Prahu – východ pod sp. zn. 4 C 39/90, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 27 Co 85/2001, 27 Co 86/2001-419, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 27 Co 85/2001, 27 Co 86/2001-419, se odmítá.
II. Dovolání proti výrokům uvedeného rozsudku, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé a o nákladech řízení, se zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení částku 56.130,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 133 spolu se zastavěnou plochou parc. č. 138 o výměře 261 m2 a pozemkům parc. č. 168/9 zahrada o výměře 820 m2 a parc. č. 168/20 zahrada v kat. území L. s odůvodněním, že byt, který v domě užívají k trvalému bydlení, není pro ně a členy jejich rodiny postačující, zatímco žalovaní užívají další byt v domě k rekreačním účelům. Z odlišného důvodu užívání dochází mezi účastníky i k neshodám ohledně nutných oprav domu.
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 3. 1991, č. j. 4 C 39/90-70, „zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. 154 pro k. ú. L., nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyň, a to žalobkyni A) pět šestin a žalobkyni B) jednu šestinu, a žalobkyni A) uložil zaplatit každému z žalovaných částku 63.060,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího soudu z 31. 1. 1992, č. j. 11 Co 415/91-94, z důvodu změny vyhlášky o cenách nemovitostí. Odvolací soud dále uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést skutkové závěry o neshodách mezi spoluvlastníky a o tom, co brání jejich setrvání ve spoluvlastnickém vztahu. V tomto směru shledal rozsudek soudu prvního stupně neúplný a nepřezkoumatelný.
Soud prvního stupně rozsudkem z 21. 11. 1996, č. j. 4 C 39/90-219, „žalobu zamítl“ a rozhodl o nákladech řízení. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 30. 9. 1997, č. j. 27 Co 237/97, 27 Co 238/97-239, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby při výkladu §142 ObčZ ve znění novely č. 509/91 Sb. vzal v úvahu rovnost spoluvlastnických práv s tím, že by bylo nesprávné, aby žalovaní pozbyli svého spoluvlastnického podílu jen na základě skutečnosti, že žalobci tráví v domě více času, neboť v něm bydlí. Dále bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se zabýval otázkou, zda žalovaní svých spoluvlastnických práv na úkor žalobců nezneužívali. Pokud by nebyla prokázána existence vzájemných sporů zásadního významu mezi účastníky, bylo by podle odvolacího soudu zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí jedné ze stran „výrazným poškozením strany druhé za situace, kdy by strana, již nemovitosti nebyly přikázány, neobdržela v přiměřené lhůtě cenu tržní.“
Soud prvního stupně rozsudkem z 24. 3. 1998, č. j. 4 C 39/90-251, znovu rozhodl tak, že „se žaloba zamítá“, neboť dospěl k závěru, že je na místě postup podle §142 odst. 2 ObčZ. Důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby spatřoval v tom, že obě strany sporu disponují stejnou velikostí spoluvlastnických podílů a v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky jsou vážné rozpory, které by zachování spoluvlastnictví bránily. Odvolací soud rozsudkem z 17. 6. 1999, č. j. 27 Co 484/98-278a, po doplnění dokazování učinil zjištění, že v průběhu řízení mezi účastníky nastaly vážné rozpory, když spolu deset let nekomunikují a nejsou schopni se dohodnout na opravách nemovitostí. Po tomto doplnění dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by bránily zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. Rozsudek soudu prvního stupně proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby ji posoudil podle §142 odst. 1 ObčZ, kdy vycházel také ze zjištění, že reálné dělení nemovitostí není možné.
Soud prvního stupně rozsudkem z 22. 6. 2000, č. j. 4 C 39/90-331, ve znění opravného usnesení z 28. 12. 2000, č. j. 4 C 39/90-336, zrušil spoluvlastnictví účastníků „k rodinnému domku čp. 133 a parcelám č. 318, 168/9 a 168/20, zapsaným na LV č. 154 pro k. ú. L.“, nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, a to žalobkyni D. K. pěti šestinami a žalobkyni A. H. jednou šestinou. Žalobkyni D. K. uložil, aby zaplatila každému žalovanému částku 736.646,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně A) ideálních dvou šestin, žalobkyně B) ideální jedné šestiny a každý ze žalovaných jedné ideální čtvrtiny. V domě jsou dva samostatné stejně velké byty (dva pokoje + kuchyň). Žalobkyně A) je dcerou žalobkyně B) a společně užívají byt v prvním patře, žalovaní užívají byt v přízemí. Zahrada je fakticky rozdělena na dvě části, žalobci a žalovaní užívají každý jednu z nich. Původně byt v prvním poschodí užíval L. H., v roce 1968 se k němu přistěhovaly žalobkyně. Když 10. 12. 1983 zemřel, dědictvím po něm nabyly žalobkyně spoluvlastnické podíly k nemovitostem ve shora uvedeném rozsahu. Byt v prvním poschodí domu užívají žalobkyně k trvalému bydlení společně s manželem žalobkyně A) a jejími dvěma nezletilými dcerami. Žalovaní nabyli spoluvlastnictví k nemovitostem každý z jedné čtvrtiny kupní smlouvou uzavřenou s jejich matkou M. K. v roce 1988. Celý byt v přízemí do roku 1988, kdy odešla do domova důchodců, užívala původní vlastnice F. F., teta L. H. a M. K., na základě práva doživotního bydlení, o víkendech za ní jezdila rodina M. K. a starala se o ni. Poté začala byt v přízemí užívat zejména žalovaná 1) se svoji rodinou k rekreačním účelům o víkendech a o prázdninách. Žalovaní bydlí v Praze, a to žalovaná 1) ve třípokojovém družstevním bytě, žalovaný 2) v rodinném domku. Na základě těchto zjištění, vázán právním názorem odvolacího soudu, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby, jak tvrdili žalovaní, soud prvního stupně vyhověl návrhu žalobkyň, když reálné rozdělení nemovitostí není možné a žalobkyně nemovitosti účelně využijí k bydlení. Při určení výše přiměřené náhrady žalovaným na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů vycházel soud prvního stupně z obecné ceny nemovitostí 2.946.587,- Kč, vyplývající ze znaleckého posudku J. K. z 20. 1. 2000, dodatku z 15. 5. 2000, ve kterém znalec opravil výpočet obestavěného prostoru, a jeho ústního doplnění z 22. 6. 2000.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 27 Co 85/2001, 27 Co 86/2001-419, výrokem I. odňal žalované osvobození od soudních poplatků, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil tak, že částka, kterou je žalobkyně D. K. povinna zaplatit každému z žalovaných, se stanoví ve výši 500.000,- Kč a lhůta k jejímu zaplacení se stanoví do 30 dnů od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výroky III. – VI. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že jsou dány předpoklady pro zrušení podílového spoluvlastnictví a že nemovitosti mají být přikázány žalobkyním. S ohledem na pochybnosti, které vzbuzoval znalecký posudek o ceně nemovitostí znalce J. K., doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem znalce Ing. F. N. Revizní znalec určil obecnou cenu nemovitostí, to je cenu za kterou by bylo reálné v dané době a místě nemovitosti prodat třetí osobě, částkou 2.000.000,- Kč. K námitkám žalovaných, že určil nesprávně cenu pozemků (nižší oproti znaleckému posudku J. K.) Ing. F. N. uvedl, že v případě ocenění pozemků podle cenového předpisu by se jejich cena nezměnila ani tehdy, kdyby na pozemku nebyla postavena žádná stavba. Při určení tržní ceny pozemku by cena pozemku byla vyšší jen v případě, že by pozemek nebyl zastavěn. V daném případě však znalec při ocenění pozemku a stanovení tržní hodnoty celé nemovitosti nemohl pozemek ocenit tak, jako by nebyl zastavěn. Podle odvolacího soudu znalec vypovídal přesvědčivě a námitky žalovaných vyvrátil. Znalecký posudek považoval odvolací soud za vyargumentovaný a přesvědčivý. Z této obecné ceny nemovitostí odvolací soud vycházel při změně výroku rozsudku soudu prvního stupně o přiměřené náhradě, která žalovaným na vypořádání jejich podílů přísluší. Rozsudek soudu prvního stupně změnil odvolací soud po doplnění dokazování příslibem banky o poskytnutí úvěru žalobkyni také ve lhůtě k zaplacení přiměřené náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, kterým napadají všechny jeho výroky. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) OSŘ] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné čísti oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) OSŘ]. Odvolací soud nerespektoval čl. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je omezení nebo zrušení vlastnického práva možné jen ve výjimečných případech. Při zrušení podílového spoluvlastnictví z toho vyplývá, že strana, v jejíž neprospěch bylo rozhodnuto, musí mít reálnou možnost opatřit si za částku určenou k vyrovnání obdobnou nemovitost, kterou ztrácí. V daném případě podle rozsudku odvolacího soudu byla žalovaným přisouzena náhrada ve výši 1.000.000,- Kč, ze které po odpočtu nákladů řízení včetně soudních poplatků zbývá žalovaným 630.000,- Kč. Jestliže pozbyli spoluvlastnictví k domu se dvěma byty 2+1 a pozemkům v celkové rozloze výměře 1.467 m², mělo by jim dostat náhrady, za kterou by pořídili jednobytový rodinný domek s výměrou pozemku 734 m² Kč. Za částku 630.000 Kč však nepořídí ani pozemek. Podle žalovaných nebyly vážné neshody mezi účastníky prokázány. Ani v žalobě nebyly uvedeny žádné skutečnosti, jež by svědčily o tom, že existují vážné důvody, které by dalšímu trvání spoluvlastnického vztahu bránily. To si žalobkyně uvědomily v průběhu řízení a proto také začaly konflikty mezi účastníky uměle vyvolávat. Přitom žalobkyně se na investicích do nemovitostí nijak nepodílely, žalobkyně B) se do domu pouze „přivdala“ a poté se narodila žalobkyně A). Kromě toho na rozdíl od matky žalovaných L. H. kupní cenu spoluvlastnického podílu F. F. nikdy nezaplatil a jak vypověděl svědek M. K., bylo mu zrušeno užívací právo k domu z důvodu jeho chování pro rozpor s dobrými mravy. Soud nevěnoval pozornost ani tomu, že i z výpovědi svědkyně F. F. vyplývá, že strana žalobkyň byla problematická a nechovala se k ní dobře. Žalovaní zdůrazňují, že pokud odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nejsou důvody zvláštního zřetele hodné pro trvání spoluvlastnictví a je namístě spoluvlastnictví zrušit, pak šlo správně o názor odvolacího soudu, vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí, kterým byl soud prvního stupně vázán. Žalovaní nesouhlasí také s tím, že odvolací soud při stanovení přiměřené náhrady na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů vycházel z obecné ceny nemovitostí 2.000.000,- Kč podle znaleckého posudku znalce Ing. F. N. Ten nemovitosti, zejména pozemky, ohodnotil nesprávně, částkou o 1.397.574,- Kč nižší než znalec J. K. Námitky proti znaleckému posudku tohoto znalce považoval odvolací soud za důvodné, ačkoliv šlo o znalce erudovaného, který byl žalobkyněmi kompromitován jen pro překlep ve znaleckém posudku. Žalovaní odkázali na námitky ke znaleckému posudku Ing. F. N. v podání z 2. 11. 2001. V něm uvedli, že cena pozemků určená znalcem Ing. F. N. činí jen 5% ceny stanovené znalcem J. K., a to jen 35 Kč za m², kterou přesahují i ceny 65 Kč za m² pozemků v pohraničních horských oblastech. Závěry znalce Ing. F. N. jsou subjektivního rázu a nereálné. Např. se zabývá úvahami o možném přístupu na pozemky a věcnými břemeny. Nepřípadné bylo srovnání cen s cenami nemovitostí prodaných v K., Č. V. a M., neboť nejde o nemovitosti v bezprostředním sousedství nemovitostí účastníků. Znalec neoznačil ani podklady, ze kterých vycházel, a nebylo možné je ověřit. Nesprávné je použití koeficientů a tvrzení o nemožnosti zavedení kanalizace. Ta má být podle již hotového projektu v L. zavedena do dvou let. Žalovaní rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval §150 OSŘ, a považuje za nesprávné žalovaná 1) rozhodnutí, kterým jí bylo odňato osvobození od soudních poplatků. Žalovaní uzavírají, že spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem mělo být zachováno, pro případ jeho zrušení měla být podkladem pro přiměřenou náhradu obecná cena stanovená znalcem J. K. Žalovaní navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřily tak, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Jsou toho názoru, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu. Z průběhu sporu je zřejmé, že mezi účastníky jsou rozpory, a to minimálně ve způsobu užívání nemovitosti. Považují za správné, že přiměřená náhrada na vypořádání vychází ze znaleckého posudku Ing. F. N. o obecné ceně nemovitostí. Navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalované 1) odňato osvobození od soudních poplatků, je podle §238 odst. l písm. a) OSŘ nepřípustné a bylo proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto.
Proti dalším výrokům rozsudku odvolacího soudu jde o dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Po zjištění, že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud zkoumal důvodnost uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Ten je dán, jestliže skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až 135 OSŘ.
Takto vyjmenované nedostatky nebyly dovolacím soudem ohledně skutkového zjištění o vážných neshodách účastníků při výkonu spoluvlastnického práva k nemovitostem zjištěny.
Skutkové zjištění, že mezi účastníky ohledně nemovitostí dochází k vážným neshodám, učinil odvolací soud po doplnění dokazování výslechem účastníků při jednáních 8. 4. 1999 a 10. 6. 1999. Tak zjistil, že od roku 1990, kdy řízení probíhá, se účastníci nemohou shodnout na opravách a údržbě domu, např. elektrického rozvodu, vodárny, vyvážení žumpy. Přestali spolu komunikovat – asi deset let spolu nemluví. Postoje účastníků jsou zcela odlišné a nelze předpokládat, že by se mohli v budoucnu na opravách dohodnout, takže nemovitosti, které potřebují opravit, jak vyplývá z jejich faktického stavu patrného na fotografiích, kterými odvolací soud provedl důkaz, by byly dále znehodnocovány.
Podle §142 odst. l ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.
K otázce přiměřené náhrady zaujal dovolací soud názor již v rozsudku z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 346/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 110, v němž – též s odkazem na nález Ústavního soudu ČR z 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 - uvedl, že „tuto přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.“ V rozsudku z 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/1998, pak dovolací soud uzavřel, že „základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování.“
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud při úvaze o přiměřené náhradě z revizního znaleckého posudku Ing. F. N. o ceně nemovitostí vypracovaného 31. 10. 2001. Původní znalecký posudek vypracoval J. K. 20. 1. 2000. Ten určil cenu nemovitostí podle vyhl. č. 279/1997 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o oceňování majetku, ve znění vyhlášky. č. 127/1999 Sb., částkou 1.742.934,- Kč, z toho cena pozemků činila 71.830,- Kč (při ceně 35 Kč za 261 m² zastavěné plochy a 0,40 Kč za 1206 m² zahrad). Obecnou cenu nemovitostí v částce 3.038.000,- Kč znalec dovodil tak, že cenu domu považoval za odpovídající ceně vyhláškové, cenu vedlejších staveb snížil o 100.000,- Kč. Při určení obecné ceny pozemků vycházel, jak doplnil ústně při jednání 6. 4. 2000, z ceny 1.000,- Kč za m², ke které dospěl na základě zprávy majitele realitní kanceláře v Říčanech, který mu sdělil, že prodali zastavěný pozemek v L. za cenu ještě vyšší než 1.000,- Kč. Uvedl také, že neměl možnost zjistit, respektive porovnat cenu s jiným prodejem realizovaným v L. Poté, co žalobkyně předložily znalecký posudek znalce Ing. V. Z., CSc., který určil obecnou cenu nemovitostí částkou 1.880.000,- Kč a z něhož vyplýval odlišný výpočet obestavěného prostoru, znalec J. K. vypracoval doplněk znaleckého posudku z 15. 5. 2002. V něm uvedl, že obestavěný prostor poté, co provedl měření domu (původně vycházel ze stavební dokumentace), činí nikoli 629,14 m³, ale 582,40 m³, tedy o 46,74 m³ méně. V důsledku toho snížil cenu domu o 91.413,- Kč, o kterou také snížil původně určenou obecnou cenu, která tak činila 2.946.587,- Kč. Podle znaleckého posudku Ing. F. N. z 31. 10. 2001 činila cena nemovitostí podle vyhl. č. 279/1997 Sb. ve znění vyhl. č. 238/2001 Sb., účinné od 1. 10. 2001, částku 1.749.137,25 Kč, z toho cena pozemků 79.425,42 Kč (35 Kč za m² po odpočtu 7% na nemožnost připojení na kanalizaci a podle koeficientů prodejnosti a změny cen staveb). Při určení obecné ceny nemovitostí vycházel znalec z kupních cen, za které byly prodány srovnatelné nemovitosti (rodinný domek se zahradou) v obcích v okruhu cca 10 km od L. za posledních 11 měsíců, když v této samotné obci prodej nemovitostí nezjistil. Přitom ještě přihlédl k případným odlišnostem stavu srovnávaných nemovitostí, ve výměrách pozemku a změně cenového předpisu. Tak dospěl k obecné ceně nemovitostí 2.000.000,- Kč. Shodně se soudem odvolacím je dovolací soud toho názoru, že tato obecná cena nemovitostí – obytného domu se zastavěnou plochou a zahradou, odpovídá zjištěnému stavu nemovitostí a nabídce a poptávce v daném místě a čase. K námitce žalovaných ohledně nemožnosti domu napojení na veřejnou kanalizaci dovolací soud jen dodává, že toto zjištění znalce vychází ze skutečnému stavu, který trval i ke dni rozhodování odvolacího soudu.
Odvolací soud tedy nepochybil, když při určení výše přiměřené náhrady, která žalovaným na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů přísluší, vycházel z obecné ceny nemovitostí, vyplývající z revizního znaleckého posudku Ing. F. N., a to i z toho důvodu, že znalecký posudek J. K. vykazoval nesprávné zaměření domu, resp. znalec jej vypracoval bez reálného zaměření domu.
Z výše uvedených důvodů je dovolání směřující proti výrokům odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodováno ve věci samé, neopodstatněné. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včetně souvisících výroků o nákladech řízení bylo proto zamítnuto (§243b odst. l OSŘ). Správností samotných výroků o nákladech řízení se dovolací soud nemohl zabývat, neboť dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (§238a odst. l písm. a/ OSŘ).
Žalobkyně byly v dovolacím řízení úspěšné a náleží jim proto náhrada účelně vynaložených nákladů (§243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Tyto náklady představuje odměna advokáta stanovená podle §10 odst. 3 a §4 odst. 1, odst. 2 písm. a), §3 odst. 1 bodu 6., a §17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy částku 56.130,- Kč, a paušální částka náhrady hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění platební povinnosti plynou z ustanovení §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozsudkem, mohou žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r. předsedkyně senátu