ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1902.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1902/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. J., a B) J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) P. J. a 2) L. J., oběma zastoupenými advokátem, o zdržení se nástavby hraniční zdi, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 10/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2000, č. j. 21 Co 176/2000, 21 Co 177/2000-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. K.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou došlou soudu 11. 1. 1999 domáhali, aby žalovaným bylo uloženo, aby se zdrželi stínění domu žalobců č. p. 154 a zahrady parc. č. 197/1 v kat. úz. N. H. K. a bránění ve výhledu z tohoto domu žalobců, a to zvýšením zdi v délce 10,65 m, nacházející se na hranici pozemků parc. č. 156 a parc. č. 197/1 v tomtéž kat. úz. nad výšku 3,6 m od úrovně terénu zahrady žalobců parc. č. 197/1 v uvedeném kat. úz. Uvedli, že žalovaní požádali Úřad města H. K., odbor výstavby, o vydání stavebního povolení na „nástavbu a přístavbu objektu č. p. 155“, v rámci níž hodlají mimo jiné zvýšit stávající zeď na hranici mezi sousedními nemovitostmi žalobců a žalovaných. Žalobci proti zvýšení zdi vznesli ve stavebním řízení námitky, na základě nichž stavební úřad stavební řízení přerušil a odkázal žalobce s jejich námitkou na soud ve smyslu §137 odst. 2 stavebního zákona.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2000, č. j. 10 C 10/99-81, pod bodem I. žalobu zamítl a pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze znaleckého posudku Ing. M. N., z něhož zjistil, že zvýšením stávající stavby žalovaných nad úroveň 3,6 m od úrovně zahrady žalobců až k úrovni nepřesahující výšku nástavby ve variantě jedna nedojde ke stínění zahrady a domu žalobců a k bránění ve výhledu a nesníží se tím ani tržní cena jejich nemovitosti. Věc posuzoval podle §127 odst. 1 ObčZ a dospěl k závěru, že omezení práv žalobců nebude rozhodně nad míru přiměřenou poměrům ve srovnání s právem žalovaných na úpravu a vylepšování jejich nemovitosti. K omezení výhledu žalobců nedojde a jejich požadavek na daleký výhled do krajiny by byl v rozporu s vyváženým zájmem žalovaných.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. června 2000, č. j. 21 Co 176/2000, 21 Co 177/2000-113, pod bodem I. výroku nepřipustil změnu odůvodnění žaloby podle přednesu zástupce žalobců při odvolacím jednání 19. 6. 2000, pod bodem II. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci v odvolacím řízení rozšířili právní důvod žaloby o tvrzení, že zamýšlenou nástavbou by se změnily statické podmínky a tlaky na pozemek, čímž by byla ohrožena jímka žalobců při hranici pozemků. K tomu odvolací soud uvedl, že tento právní důvod nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně, které se v odvolacím řízení přezkoumává, a vybočuje z dosavadního předmětu řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. N. Zhoršení výhledu nelze považovat za imisi ve smyslu §127 odst. 1 ObčZ. Kolísání tržní ceny domu nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za obtěžování nebo ohrožení výkonu práv a zamezení ohrožení stavby žalobců zvýšením vlhkosti nebylo podle žalobního petitu předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla žalobcům odňata možnost jednat před soudem a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že podle §211 a §95 odst. 2 OSŘ lze rozhodovat jen o připuštění změny žaloby, nikoli o připuštění změny jejího odůvodnění, jak se stalo v daném případě. Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění změny odůvodnění žaloby nemá oporu v zákoně a je nicotné. O změněné žalobě nerozhodl, avšak počínal si tak, jako kdyby změnu žaloby nepřipustil. Ignoroval návrhy žalobců vztahující se ke změněné žalobě. Jejich tvrzení byla dostatečně určitá a povinností soudu bylo provést k nim navržené důkazy. Nesplněním této povinnosti byla žalobcům odňata možnost jednat před soudem, popřípadě byl naplněn některý z dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm.b), c), d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Právní závěr, že pokles tržní ceny nepředstavuje ohrožení výkonu práv žalobců ve smyslu §127 odst. 1 ObčZ, nepovažují za správný. Odvolací soud si nepočínal správně, když nepřipustil důkaz listinou, kterou hodlali prokázat pokles ceny domu. V dodatku k dovolání uvedli, že po podání dovolání bylo potvrzeno stavební povolení žalovaným, kteří začali realizovat stavbu a která dosáhla výše o jedno patro vyšší, než žalovaní uváděli před soudem. Jestliže stavební dokumentace předpokládá nástavbu vyšší, než z jaké vycházely soudy obou stupňů. pak rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Žalobci namítají, že řízení je postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Nesprávný postup soudu, v důsledku kterého jim byla odňata možnost jednat před soudem, spatřují v tom, že odvolací soud nerozhodl o připuštění změny žaloby, kterou navrhli na počátku odvolacího jednání, ale rozhodl o nepřipuštění odůvodnění žaloby po proběhnutí odvolacího jednání, takže nebylo jasné, co je předmětem odvolacího jednání, k čemu se mají vyjadřovat a jaké důkazy navrhovat. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem z 19. 6. 2000 vyplývá, že žalobci rozhodné skutečnosti tvrzené v žalobě rozšířili o další důvod. Požaduje-li žalobce stejné plnění, ale na základě doplněného skutkového stavu o další rozhodující skutečnost, jde o změnu žaloby ve smyslu §95 OSŘ, o níž přísluší soudu rozhodnout. Nejde však o vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, jestliže odvolací soud nerozhodl o změně žaloby, ale o změně odůvodnění žaloby, nýbrž by podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ mohlo jít o jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by bylo možno přihlédnout za předpokladu, že by šlo o dovolání přípustné (§242 odst. 3 OSŘ). O takové, jak níže uvedeno, však nejde. Přípustnost dovolání nelze tedy opřít o §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V dané věci žalobci opírali žalobu o dvě na sebe navazující a samostatná tvrzení, jednak o rozhodnutí stavebního úřadu, který je odkázal s námitkou na soud, jednak požadovali ochranu vlastnického práva, ke které mělo dojít v důsledku budoucího zásahu.
Podle §7 odst. 1 v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, jehož závěry jsou zcela použitelné i na daný případ, zaujal právní názor, že pravomoc k rozhodnutí o námitce účastníka stavebního řízení, že zamýšlenou stavbou dojde k zastínění jeho nemovitosti, má stavební úřad a že pravomoc soudu k rozhodnutí o této námitce není založena ani v případě, že stavební úřad účastníka stavebního řízení s touto námitkou na soud odkáže. Požadavky na denní osvětlení a oslunění a zachování pohody bydlení patří k obecným technickým požadavkům na výstavbu (§8 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu). Posouzení otázky, zda dokumentace pro výstavbu odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu, zákon svěřuje stavebnímu úřadu. K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 5. 2001, sp. zn. 30 Ca 58/2001, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 825, sešit 4/2001, podle kterého „námitky účastníků územního či stavebního řízení, týkající se obtěžování výhledem, kouřem, hlučností, prašností, zápachem z budoucího provozu, zastínění pozemků a staveb apod., nepřekračují rozsah pravomoci stavebního úřadu a dotčených orgánů státní správy. Jde o námitky územně technického či stavebně technického charakteru, které stavební úřad posoudí ve své pravomoci, aniž by s nimi účastníky řízení odkazoval na soud podle §137 odst. 2 stavebního zákona“. I když vznesené námitky žalobci ve stavebním řízení jsou námitkami občanskoprávními (§127 odst. 1 ObčZ), svěřuje zákon rozhodnutí o těchto námitkách vznesených ve stavebním řízení do pravomoci stavebního úřadu, jehož povinnost o ní rozhodnout z úřední povinnosti vyplývá z §66 stavebního zákona. Proto stavební úřad nemůže účastníka, který vznáší námitku, že zamýšlenou stavbou dojde k zastínění jeho okna a bránění ve výhledu, odkázat na soud. Jde o případ, kdy je občanskoprávní věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu. K tomu viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 10. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2929/99 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 794.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o námitkách vznesených ve stavebním řízení ohledně zastínění stavby a bránění ve výhledu nebylo v dané věci v pravomoci soudu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobci opírali žalobu i o tvrzený budoucí zásah do vlastnického práva, nebylo namístě zastavení řízení a postoupení věci stavebnímu úřadu; to ostatně vyplývá i z formulace žalobního petitu, která je širší, než by vyžadovalo rozhodnutí o námitce (tomu by odpovídala např. formulace, že námitka, že realizací stavby dojde k zastínění nad míru přiměřenou poměrům a bránění ve výhledu, je důvodná). Pokud jde o tuto část, není v dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, uvedeno nic, co by činilo z rozsudku odvolacího soudu rozsudek po právní stránce zásadního významu.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobci nebyli úspěšní a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinna žalobci nahradit žalovaným, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 800,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu