ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1908.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1908/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. P., zastoupené obecným zmocněncem K. P., a 2) R. S., zastoupené advokátkou, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 474/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2000, č. j. 8 Co 3287/98-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2000, č. j. 8 Co 3287/98-119, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24.9.1998, č. j. 5 C 474/91-74, tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná 2) byla povinna vyklidit část pozemku č. 77 v k. ú. V. ve vlastnictví žalobce, označenou v geometrickém plánu K. P. ze dne 27.9.1996, potvrzeného Katastrálním úřadem v Č. ze dne 30.10.1996 jako díl „a“ o výměře 5 m2 do 15 dnů od právní moci rozsudku, a ve vztahu k oběma žalovaným zamítnuta žaloba na určení, že část parcely č. 76 o výměře 6,90 m2 v k. ú. V. tak, jak byla vytýčena v měřičském náčrtku soudního znalce Ing. V. F. ze dne 28.4.1996, který tvoří přílohu č. 1 znaleckého posudku ze dne 26.4.1996, je ve vlastnictví žalobce, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 24. 9. 1998, č. j. 5 C 474/91-74, uložil žalované 1) a 2) povinnost „vyklidit část pozemku č. 77 v k. ú. V., ve vlastnictví žalobce označenou na geometrickém plánu K. P. ze dne 27. 9. 1996, potvrzeného Katastrálním úřadem v Č., dne 30. 10. 1996, jako díl „a“ o výměře 5 m2“ (výrok I). Dále určil, že „část parcely č. 96 o výměře 6,90 m2 v k. ú. V., tak jak byla vytýčena v měřičském náčrtku soudního znalce Ing. F., ze dne 28. 4. 1996, který tvoří přílohu č. 1 znaleckého posudku, ze dne 26. 4. 1996, je ve vlastnictví žalobce“ (výrok II). Zamítl protinávrh, aby bylo určeno, že „žalované jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jedné poloviny části pozemku stavební parcely č. 77 v k. ú. V., o výměře 11,60 m2 podle měřičského náčrtku na vytýčení hranic stavební parcely č. 76 a 77 z 28. 4. 1996 soudního znalce Ing. V. F.“(výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví k domu čp. 28 se stavební plochou č. 77 v kat. území V. z poloviny dědictvím po otci M. T. v roce 1986 a z poloviny darem od matky R. T. podle darovací smlouvy z 9. 10. 1991. Žalované jsou spoluvlastnicemi sousední parc. č. 76 s domem čp. 29, každá z poloviny. Žalovaná 1) nabyla spoluvlastnický podíl dědictvím po matce J. P., zemř. 21. 8. 1985 a žalovaná 2) dědictvím po otci S. P., zemř. 27. 7. 1994. Hranice mezi parc. č. 77 a 76 je dána zdmi řadových domů čp. 28 a 29. Za těmito domy se nachází dřevěný plot, který však podle znaleckého posudku znalce Ing. V. F. z 28. 4. 1996 není postaven v hranici těchto parcel, jak je vyznačena v katastrální mapě, ale nachází se na parc. žalobce č. 77. Podle této mapy, která byla zpracována v roce 1980, tak plot odděluje část (trojúhelník) parc. č. 77 o výměře 5 m2, vyznačenou písmenem „a“ v geometrickém plánu K. P. z 27. 9. 1996. Kromě toho však podle katastrálních map z roku 1891 a 1929 náleží k parc. č. 77 ještě další plocha ve tvaru trojúhelníku o výměře 6,90 m2, která při mapování v roce 1980 byla bez podkladů o změně ve vlastnictví zakreslena jako parc. č. 76. Na ploše těchto trojúhelníků se nachází studna, „která přináležela k domu na parc. č. 76 a která vznikla v době, kdy mezi právními předchůdci nevznikaly spory, byly mezi nimi dobré sousedské vztahy a při obezdívce studny došlo k jejímu obezdění dřevěným plotem“. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 77, neboť bez právního důvodu užívají část této parcely označenou písmenem „a“ v předmětném geom. plánu. Dále dovodil, že žalobce je také vlastníkem části parcely v současné době vedené jako parc. č. 76, jak je vymezena v měřickém náčrtu, a má proto naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Vydržení těchto částí pozemků právními předchůdci žalovaných podle OZO z roku 1811 a občanského zákoníku z roku 1950 nepovažoval soud prvního stupně za možné pro nedostatek právního důvodu, který by postačoval k převzetí vlastnictví.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 31. 1. 2000, č. j. 8 Co 3287/98-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) tak, že zamítl žalobu, aby jí bylo uloženo vyklidit část pozemku č. 77 označenou písm. „a“ v předmětném geometrickém plánu, ve vztahu k oběma žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že část parc. č. 76 o výměře 6,90 m2 je ve vlastnictví žalobce a potvrdil výrok rozsudku soudu prvního, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalované jsou podílovými spoluvlastnicemi stavební parc. č. 77 o výměře 11,90 m2, dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud „po doplnění dokazování o skutečnosti, kterou učinili účastníci při jednání odvolacího soudu nespornou, tj. že na části „a“ parc. č. 77 se nachází pouze stavba studny“, poukázal na to, že soud nemůže vyhovět žalobě, jejíž žalobní petit by byl po převzetí do výroku rozsudku nevykonatelný. Tak by tomu bylo v dané věci, kdy se žalobce domáhá vyklizení pozemku a chce nastolit stav, že pozemek bude prázdný. Ustálená soudní praxe vychází vzhledem ke znění §343 odst. l, 2 OSŘ z toho, že žalobou na vyklizení nemovitosti lze se domoci jen odstranění věcí movitých z nemovitosti. Na předmětném pozemku se však nachází stavba. Nemovitou stavbu nelze přemístit jinam, lze ji jen odstranit demolicí. Proto vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejíž vlastníkem je někdo jiný, se může (nejde-li o neoprávněnou stavbu podle §135c ObčZ) domáhat žalobou jen odstranění stavby podle §126 ObčZ. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem specifikované části parc. č. 76. Tvrdí totiž, že jde o část jeho parc. č. 77 a v katastru nemovitostí je jako vlastník této parc. č. 77 zapsán. Mohl by se tedy domáhat jen ochrany svého vlastnického práva, a to žalobou na zdržení se zásahů žalovanými do tohoto práva nebo vyklizení této části parcely. Žaloba by obstála podle ustálené judikatury také v případě, že by tvrdil vydržení vlastnictví. Důvodné pochybnosti o existenci naléhavého právního zájmu vznikají také proto, že žalobci jde podle obsahu žaloby o určení hranice jeho pozemku parc. č. 77 a žalobci nic nebrání, aby se se žádostí o nové vyměření hranic obrátil na katastrální úřad (viz R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že žalované pro vydržení části pozemku č. 77 neprokázaly držbu založenou na právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, resp. ve smyslu občanského zákoníku z roku 1950 držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadá měnící výroky rozsudku odvolacího soudu. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke specifikované části parc. č. 76. Odůvodnění odvolacího soudu nemůže obstát, neboť v katastru nemovitostí je sice jako vlastník parc. č. 77 zapsán žalobce, ale jen parcely o výměře 216 m2. To znamená bez dalších 6,90 m2, které při mapování probíhajícím v roce 1979 byly připojeny k parc. č. 76 a jako vlastnice této parcely jsou zapsány právě žalované. Dále žalobce namítá, že není správné zjištění odvolacího soudu, že na části „a“ parc. č. 77 se nachází jen studna. „Skutečností je, že na této části pozemku se nachází dřevěné oplocení, kamenný sloup nesoucí vrata, zbytek kamenné dlažby, část krytu studny a movité věci - dřevěná polena, náležející žalovaným“. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v rozsahu tohoto zrušení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu §242 odst. 1, 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ ze spisu zjištěny nebyly.
Podle §120 odst. 4 OSŘ může soud též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Zákon umožňuje soudu, aby činil skutkové zjištění o tvrzeních účastníků nejen pomocí důkazních prostředků uvedených příkladmo v §125 OSŘ a násl., ale i z nesporného tvrzení účastníků. Ani nesporné tvrzení účastníků však nezbavuje soud možnosti, aby případně ověřil pravdivost takového tvrzení obvyklými důkazními prostředky, zejména když z dosud provedeného dokazování nespornost takového tvrzení nevyplývá. Tak v dané věci bylo od počátku žalobcem tvrzeno, že na části pozemku parc. č. 77, vymezené písmenem a) specifikovaným geometrickým plánem, kterou mají žalované vyklidit, je také jejich dřevěný plot, což ani žalované nepopíraly. Pokud při jednání odvolacího soudu 27. 1. 2000 účastníci prostřednictvím právních zástupců prohlásili, že na této části pozemku parc. č. 77 se nachází jen studna, měl odvolací soud toto shodné tvrzení ještě alespoň výslechem účastníků ověřit. Jestliže tak neučinil, jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho i kdyby se na uvedené části pozemku parc. č. 77 skutečně nacházela jen studna a soud dospěl k závěru, že adekvátním prostředkem ochrany vlastnického práva k pozemku je jen žaloba na její odstranění, měl žalobce, zejména když formulace žalobního petitu vyplývá také z procesního předpisu, poučit, že žalobní petit je v rozporu s vylíčenými skutečnostmi. Pokud tak neučinil, jde rovněž o vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Žalobce se také domáhal určení, že je vlastníkem části parc. č. 76, jejímž vlastnicemi jsou podle katastru nemovitostí žalované. Tvrdil, že při posledním mapování provedeném v roce 1980 došlo k změně hranic mezi jeho parc. č. 77 a parc. č. žalovaných č. 76, tak, že v katastru nemovitostí je nyní část jeho pozemku vyznačena jako pozemek parc. č. 76. V takovém postupu nelze spatřovat nic jiného, než že se žalobou na určení vlastnictví k této části parcely žalobce domáhá v obecném smyslu ochrany tvrzeného vlastnického práva, resp. lze dovodit, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. V daném případě je hranice objektivně zjistitelná, soudní rozhodnutí má deklarovat existující vlastnické právo. Odvolací soud také uvedl, že žalobce se může domáhat u katastrálního úřadu nového zaměření hranic parc. č. 77 a v té souvislosti odkázal na R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973 Cpj 25/73, v němž bylo uvedeno: „Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést. Tyto prostředky jim poskytuje zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii“. I uvedené stanovisko tedy připouští žaloby na ochranu vlastnického práva vyplývající z toho, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k „nesrovnalostem“ ohledně hranic jejich pozemků.
Rozsudek odvolacího soudu byl pro vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení podle §243b odst. 1, 2 OSŘ zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu