ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1974.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1974/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. T. V., zastoupené advokátem, proti žalované K. Č., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 178/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2006, č. j. 18 Co 426/2006-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. prosince 2005, č. j. 21 C 178/2003-186, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro P.-m. na LV č. 568 pro kat. území D., a to domu č. p. 832 na stavební parc. č. 3788, stavební parc. č. 3788 – zastavěná plocha nádvoří o výměře 223 m2 a pozemku parc. č. 3789 – zahrada o výměře 226 m2. Pod bodem II. tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalované zaplatila na vyrovnání jejího podílu částku 3 676 818,50 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí, každá v rozsahu jedné ideální poloviny. Pro neshody mezi účastnicemi se žalovaná v roce 1993 z předmětného domu odstěhovala. Od roku 1993 žalobkyně prováděla na nemovitostech vlastním nákladem rekonstrukční práce bez souhlasu žalované. Znalec Ing. K. S. stanovil obvyklou cenu nemovitostí částkou 8 700 000,- Kč a zhodnocení nemovitostí žalobkyní částkou 1 346 363,- Kč, která se v daném případě rovná ceně investic. Soud prvního stupně neshledal důvody pro doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem s tím, že znalec se vypořádal se všemi argumenty, jimiž žalovaná napadala správnost znaleckého posudku Ing. S. Ve shodě s návrhem obou účastnic soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k předmětným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované soud vyšel z obvyklé ceny nemovitostí a zhodnocení nemovitostí, jak je stanovil znalec Ing. S.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 20. října 2006, č. j. 18 Co 426/2006-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v části výroku pod bodem III. tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 4 350 000,- Kč, a jinak jej pod body I. a II. potvrdil. V části výroku pod bodem III., pokud jím soud prvního stupně rozhodl i o návrhu na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil žalované, že o tzv. širším vypořádání, tj. o nároku žalobkyně na úhradu zhodnocení nemovitostí, mělo být rozhodnuto samostatným výrokem. V této části ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. změnil, aby napravil procesní pochybení soudu prvního stupně, přičemž při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl vycházel shodně jako soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. S. Námitky žalované ohledně správnosti tohoto posudku, které žalovaná vznesla již před soudem prvního stupně, nepovažoval za správné. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně s nimi náležitě vypořádal. Dodal, že argumentace nabídkovými inzeráty na prodej obdobných nemovitostí v téže lokalitě je irelevantní, neboť je obecně známo, že nabídková prodejní cena je obvykle nadhodnocena, a navíc v ní bývá zahrnuta i provize realitních kanceláří, které zprostředkovávají prodej. Nejde tak o ceny, za které se nemovitosti skutečně prodávají. Proto ani výslech realitních makléřů by nemohl zvrátit závěry znaleckého posudku, stejně tak jako skutečnost, že znalec si k vypracování znaleckého posudku přivzal konzultanta.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že odvolací soud, pokud jde o cenu nemovitostí, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který však neprovedl žalovanou navržené důkazy ke zjištění obvyklé ceny nemovitostí, a to revizní znalecký posudek, znalecké posouzení znalcem H. a výslech pracovníků realitní a finanční společnosti M. V. a V. A., a nevypořádal se s jejími námitkami proti znaleckému posudku Ing. S. Poukázala na to, že soudu prvního stupně předložila kupní smlouvu z 30. 11. 2000, uzavřenou mezi rodiči účastnic řízení a manžely P., kterou byla prodána sousední, zrcadlově shodná nemovitost za kupní cenu 15 000 000,- Kč, znalecký posudek Ing. P. J., podle kterého odhadní cena této sousední nemovitosti byla stanovena částkou 10 379 630,- Kč, a inzeráty na prodej domů v dané lokalitě, podle nichž se cena pohybuje okolo 18 000 000,- Kč. Podle názoru žalované pro určení obvyklé ceny je rozhodná právě metoda srovnávací, která má nejvyšší vypovídací hodnotu o reálně dosažitelné ceně při prodeji nemovitosti v dané lokalitě. Částka, která byla určena žalované na vypořádání ze zrušeného podílového spoluvlastnictví, nebyla stanovena v souladu se zákonem a judikaturou a v důsledku toho je značně podhodnocena.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí, pokud dovolací soud shledá jeho přípustnost. Uvedla, že rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním je rozsudkem potvrzujícím, neboť odvolací soud určil, že vypořádací částka bude 50 % z ceny nemovitostí, z níž vycházel i soud prvního stupně, a pokud nepřipustil zápočet zhodnocení nemovitostí, pak rozhodl ve prospěch žalované. Žalovaná dovoláním napadá pouze výši vypořádacího podílu, kdy nejde o otázku zásadního právního významu. Žalobkyně popřela, že by sousední nemovitost, prodaná za 15 000 000,- Kč, byla stejná. Posudek Ing. P. J. neměl za úkol stanovit tržní cenu, ale cenu odhadní, tzv. tabulkovou, která se odvíjí od technického stavu a vybavení nemovitosti. Tento důkaz by pro řízení nic nepřinesl. Totéž platí pro výslech žalovanou navrhovaných svědků s ohledem na to, že označená realitní kancelář v dané době nenabízela k prodeji žádnou srovnatelnou nemovitost. Pokud soudy nepřistoupily k vyžádání revizního znaleckého posudku, pak postupovaly v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 21. 6. 2006, sp. nz. 22 Cdo 2938/2005, z něhož vyplývá, že jestliže soud nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, není povinen zadat revizní znalecký posudek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v tom, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované místo částky 3 676 818,50 Kč, částku 4 350 000,- Kč. Změna se tak dotýkala pouze rozdílu 673 184,50 Kč. Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 673 184,50 Kč, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné. Ve zbývající části ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví, přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně a částky 3 676 818,50 Kč, rozhodly soudy obou stupňů shodně a tudíž rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky je rozsudkem potvrzujícím.
Vzhledem k tomu, že podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ není dovolání přípustné, a předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné pouze pro řešení otázek právních. Při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 OSŘ). Dovolatelka sama však právní otázku, jejíž řešení má činit rozhodnutí soudu odvolacího rozhodnutím zásadního právního významu, neformuluje, pouze namítá, že pro určení ceny obvyklé je rozhodná metoda srovnávací, která má vyšší vypovídací hodnotu o reálně dosažitelné ceně při prodeji nemovitostí v dané lokalitě a nalézací soudy akceptovaly znalecký posudek, který je v tomto ohledu nesprávný. Z toho pak dovozuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná opřela dovolání o námitku nesprávného posouzení obvyklé ceny. Otázka posuzování stanovení obvyklé ceny pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla judikaturou již řešena. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 5/2008, str. 179 uvedl, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo, nevznikly (§243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu