ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1993.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1993/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce TEMPO, obchodní družstvo se sídlem v Opavě, Horní náměstí 104/1, IČO 00032417, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 158/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2009, č. j. 57 Co 664/2008-77, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 664/2008-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2009, č. j. 57 Co 664/2008-77, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 664/2008-105, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. září 2008, č. j. 17 C 158/2006-41, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku– zahrada v k. ú. B., okres O., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na listu vlastnictví č. 60000, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2008, č. j. 17 C 158/2006-41, pod bodem I. výroku určil, že žalobce je vlastníkem blíže označených nemovitostí. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku– zahrada v k. ú. B., okres O., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na listu vlastnictví č. 60000. Pod bodem III. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Ohledně pozemkových parcel specifikovaných pod bodem II. výroku soud prvního stupně zjistil, že se na pozemku nachází stavba ve vlastnictví žalobce, která společně s pozemky tvoří jeden funkční celek. Dne 15. května 1967 uzavřel tehdejší ONV v Opavě s právním předchůdcem žalobce hospodářskou smlouvu č. j. Fin 15/vl./1967-Ko, na jejímž základě mu přenechal sporné pozemky do trvalého užívání. Smlouva postrádala dohodu o účelu trvalého užívání pozemků. Žádostí ze dne 10. července 2000, doručenou tehdejšímu Okresnímu úřadu v Opavě, požádal žalobce o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neuvedením účelu trvalého užívání pozemků nesplňuje hospodářská smlouva požadavky vyplývající z §10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a z tohoto důvodu nemohlo žalobci právo trvalého užívání pozemků nikdy vzniknout, a nemůže mu proto vzniknout ani vlastnické právo podle §879c odst. 1 a 4 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 57 Co 664/2008-77, ve znění opravného usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 664/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil, změnil jej toliko ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro přechod vlastnického práva ze státu na žalobce, neboť neuvedením účelu trvalého užívání pozemků v hospodářské smlouvě ze dne 12. května 1967 smlouva o zřízení trvalého užívání národního majetku platně nevznikla. Uvedl, že nic na tom nezměnil ani fakt, že soud prvního stupně při svém výkladu vycházel z nesprávné vyhlášky o správě národního majetku č. 156/1975 Sb., neboť v době uzavírání předmětné hospodářské smlouvy sice platila vyhláška č. 104/1966 Sb., obě vyhlášky však obsahovaly shodné požadavky na náležitosti smlouvy o zřízení trvalého užívání národního majetku. Neuvedení účelu trvalého užívání tak mělo podle §10 odst. 6 vyhlášky č. 104/1966 Sb. za následek, že smlouva vůbec nevznikla.
Dovolání podané žalobcem směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem II. výroku. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovodil žalobce ze skutečnosti, že tento soud v jiné věci rozsudkem pod č. j. 57 Co 384/2007-53 ze dne 27. září 2007 obdobný právní problém
– platnost hospodářské smlouvy – posoudil jinak. Dovoláním napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že „neexistence výslovného ujednání v předmětné hospodářské smlouvě“, tedy účel předání pozemků do trvalého užívání, nezpůsobilo její neplatnost, neboť pozemky fakticky k trvalému užívání obdržel,
a tak se později stal i jejich vlastníkem. Zmíněný nedostatek považuje za pouhé formální pochybení, resp. za opomenutí, přičemž projev vůle účastníků směřoval ke vzniku práva trvalého užívání pozemků. To ostatně nezpochybňovala posléze žádná ze smluvních stran; účel odevzdání pozemků do trvalého užívání byl naplněn již skutečností, že na pozemcích byla vybudována stavba ve vlastnictví žalobce. Nelze přehlédnout, že hospodářská smlouva byla formálně tiskopisem, do něhož byly údaje doplňovány, a nebyl to žalobce, ale zástupce státu, kdo hospodářskou smlouvu „sestavoval“ a tedy předmětné pochybení způsobil. S odvoláním na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 dovolatel doporučuje vyložit nesoulad hospodářské smlouvy s předmětnou vyhláškou o správě národního majetku z úhlu obecného principu osobní svobody. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil, a to v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5583, kde uvedl, že i po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. bylo možné převést části národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace. Z právních závěrů tam uvedených vyplývá, a dovolací soud na ně odkazuje, že bylo-li možné odevzdat národní majetek do trvalého užívání jednostranným právní úkonem, pak pro absenci jedné z obligatorních náležitostí hospodářské smlouvy spočívající v tomto případě pouze v neuvedení účelu trvalého užívání, nebylo nezbytné bez dalšího shledat neexistenci práva trvalého užívání.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 542/1
– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 544/2 – zahrada v k. ú. B., obec B., okres O., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na listu vlastnictví č. 60000 a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu