ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1999.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1999/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) L. V. , a b) M. D. , zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovaným 1) V. K. , 2) J. K. , a 3) D. K. , zastoupeným Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 66, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 12/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2009, č. j. 21 Co 585/2005-302, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2009, č. j. 21 Co 585/2005-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 14 C 12/2002-188, výrokem I. rozsudku zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly určení, že MVDr. J. K., byl ke dni 31. 12. 1939 v rozsahu jedné ideální šestiny podílovým spoluvlastníkem pozemků nyní v označení původního pozemkového katastru parc. č. 189/1 a parc. č. 189/2 v katastrálním území V., obec Praskačka“, výrokem II. rozsudku zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly určení, že Z. K., byla ke dni 13. 1. 1982 v rozsahu jedné ideální šestiny podílovým spoluvlastníkem pozemků nyní v označení původního pozemkového katastru parc. č. 189/1 a parc. č. 189/2 v katastrálním území V., obec P.“, a výroky III., IV. a V. rozsudku rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 21 Co 585/2005-302, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2009, č. j. 21 Co 585/2005-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tom správném znění výroku pod bodem I a pod bodem II, pokud jde o označení pozemku, k němuž má být určeno vlastnictví. tak, že se jedná o pozemky dle označení původního pozemkového katastru jako parc. č. 189/1 (nyní po změně číslování parcel v katastru nemovitostí zapsán jako část pozemku parc. č. 44/5 vymezená geometrickým plánem) a parc. č. 189/2 (nyní po změně číslování parcel v katastru nemovitostí zapsán jako pozemek parc. č. 150/42) v katastrálním území V., obec P.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud rozhodoval ve věci samé opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. dubna 2006, č. j. 21 Co 585/2005-217, byl k dovolání žalovaných zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2009, č. j. 22 Cdo 3441/2006-260, se závazným právním názorem a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považují za rozhodnutí zásadního právního významu a dovolání podávají podle obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „řeší některé otázky v rozporu s hmotným právem a i s všeobecně uznávanou a vykonávanou praxí, zejména pokud jde o otázku příslušenství, vztahu hlavní věci a ovládané a o otázku způsobu zápisů v pozemkových knihách“.
Je zřejmé, že takové vymezení otázky zásadního právního významu nemůže již pro svou obecnost založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud v této věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 22 Cdo 3441/2006-260, jímž zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud žalobě žalobkyň vyhověl.
Vedle výhrad procesního charakteru, které byly taktéž důvodem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, se dovolací soud neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, jenž své rozhodnutí založil na úvaze, že předmětné pozemky, ve vztahu k nimž žalobkyně uplatnily svůj nárok, byly jako příslušenství jiné nemovité věci převedeny na právní předchůdce žalobkyň, neboť trhová smlouva ze dne 15. ledna 1933 ve vztahu k pozemkům představujícím předmět sporu nesplňovala náležitosti pro převod těchto pozemků v režimu §433 obecného zákoníku občanského. V poměrech souzené věci se tedy neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého trhovou smlouvou ze dne 15. ledna 1933 došlo současně s prodejem věci hlavní, tj. selského dvora č. p. 8, i k převodu příslušenství věci hlavní – spoluvlastnického podílu na pozemcích zapsaných v knihovní vložce č. 39 pro katastrální území V., tj. pozemků parc č. 189/1 a 189/2, na kupující MVDr. J. K. a Z. K.
Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že věci, které ke svému převodu vyžadovaly vklad do veřejných knih (pozemky), nemohly být převedeny jako pouhé příslušenství nemovitosti, ale musely být převedeny jako samostatné knihovní těleso, neboť opačný výklad by znamenal popření intabulační zásady.
Základ dovolací argumentace žalobkyň spočívá v tvrzení, že názor odvolacího soudu, že k převodu vlastnictví k nemovitosti nemohlo dojít jinak, než zápisem do veřejných knih odporuje „ustálené praxi, kterou lze vysledovat z jednotlivých zápisů v pozemkových knihách“. Z těchto zápisů je podle názoru dovolatelek zřejmé, že změnu vlastnického práva k nemovitostem nebylo třeba v pozemkové knize zapsat v případě, kdy se spoluvlastníci „určité nemovitosti domluvili“ a určili, že napříště spoluvlastnické právo k dané nemovitosti bude příslušet vlastníkům konkrétních jiných nemovitostí.
V poměrech souzené věci v daném směru dovolatelky tvrdí, že jejich právní předchůdci, MVDr. J. K. a Z. K., se stali vlastníky předmětných pozemků, a to proto, že na základě trhové smlouvy ze dne 15. ledna 1933 se stali vlastníky selského dvora č. p. 8 a č. p. 13 ve V., neboť tehdejší spoluvlastníci pozemků parc. č. 189/1 a 189/2 projevili zájem, aby spoluvlastnictví k těmto pozemkům nebylo spojeno s konkrétními vlastníky, označenými jménem, ale aby bylo spojeno s vlastnictvím nemovitostí ovládajících, tedy selského dvora č. p. 5, chalupy č. p. 34 a selského dvora č. p. 8 ve V. Proto se vlastnictví nenabývalo samostatnými vklady, ale vztahovalo se vždy k vlastnickému právu vlastníků selských dvorů č. p. 5 a 8 a chalupy č. p. 34.
Uvedená argumentace je však odlišná oproti tvrzením, na nichž žalobkyně založily své procesní stanovisko v řízení před soudem prvního stupně.
V podání ze dne 6. května 2003 ve vztahu k trhové smlouvě ze dne 12. ledna 1933 žalobkyně tvrdily, že prodávající J. a A. K. platně prodali MVDr. J. K. a Z. K. selský dvůr i s právem spoluvlastnickým k tělesům zapsaným ve vložkách číslo 30 a 39 pozemkové knihy kat. území V. Právně pak převod vlastnického práva k předmětným pozemkům podřadily režimu „§422 obecného občanského zákoníku s tím, že kdo nabyl vlastnické právo k věci – domu, nabyl také práva s touto věcí spojená“, tj. i spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. 189/1 a parc. č. 189/2 (podání ze dne 15. listopadu 2004). V závěrečném návrhu u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 17. srpna 2005 pak výslovně uvedli, že podíl na nemovitostech nabyli bez dalšího, neboť nabyli vlastnické právo „k věci hlavní, kterou byl dům čp. 8“ s odkazem na ustanovení §422 obecného zákoníku občanského (dále též jen „o. z. o.“). Bez ohledu na skutečnost, že odkaz na uvedené zákonné ustanovení není přiléhavý, protože dopadá na odstraňování kořenů a větví cizího stromu přesahujících do prostoru vlastníka pozemku, je zřejmé, že žalobkyně dovozovaly nabytí spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům jejich právními předchůdci z okolnosti, že tito nabyli vlastnické právo k věci hlavní a že příslušenství (nemovitosti) sdílelo shodný právní režim.
Tuto právní argumentaci dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí odmítl s výslovným zobecňujícím závěrem, že nemovitosti – pozemky musely být za účinnosti obecného zákoníku občanského převedeny jako samostatné těleso. S tímto pro věc určujícím závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Žalobkyně po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu přicházejí s tvrzením, že „tehdejší spoluvlastníci parcel parc. č. 189/1 a 189/2 projevili zájem, aby spoluvlastnictví k těmto pozemkům nebylo spojeno s konkrétními vlastníky, označenými jménem, ale aby bylo spojeno s vlastnictvím nemovitostí ovládajících, teda selského dvora č. p. 5 a č. p. 8 a chalupy č. p. 34.“ Z toho v rovině právní dovozují, že k nabytí vlastnického práva nebyl nutný vklad vlastnického práva k nemovitostem – pozemkům, neboť toto vlastnické právo přecházelo bez dalšího se změnou vlastnického práva k objektům selského dvora a chalupy.
Uvedená argumentace dovolatelek směřuje k právnímu závěru, že v daném případě došlo k nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobkyň k pozemkům na základě tzv. mimoknihovního nabytí.
S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil – vedle výše uvedené výhrady procesní – ani v rovině právní.
Vychází přitom z jednotných závěrů dobové odborné a komentářové literatury potud, že vlastnické právo k zapsaným nemovitostem se nabývalo pravidelně zápisem ve veřejnou knihu; bezpodmínečně, s konečnou platností jen vkladem ve smyslu §431 obecného zákoníku občanského. Vedle tohoto nabývacího principu existovaly i jiné případy nabytí vlastnického práva k nemovitostem, ty však nedopadaly na situace, kdy docházelo ke změnám vlastnického práva na základě jeho převodu. K uvedeným výjimkám literatura řadila případy přivlastnění, příklepu, vydržení, vyvlastnění, vstavění, odevzdání pozůstalosti, nabytí vzniklého ostrova nebo opuštěného řečiště, nabytí vlastnictví k dolům nebo nabytí vlastnictví koncesovaných železnic státem po uplynutí koncesní doby (Mayr, R.: Soustava občanského práva. Druhé vydání. Kniha druhá: Práva věcná. Brno, 1924, str. 103 a násl., Krčmář, J.: Právo občanské II. Práva věcná, 1934, nákladem spolku československých právníků „Všehrd“, str. 166 a násl., Randa, A.: Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. VII. Nezměněné vydání. Nákladem České akademie pro vědy slovesnost a umění v Praze 1923, reprint původních vydání. ASPI, a. s., 2008, str. 194 a násl., Rouček, F. – Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl druhý, Praha 1935, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, reprint původního vydání, CODEX Bohemia, s. r. o., Praha, 1998, str. 505 – dále též jen „komentář“).
Dovolatelky nepřiléhavě poukazují na pasáže z uvedeného komentáře nacházející se na str. 559 odst. 2, 3, 4, které mají podporovat jimi zaujatý právní názor s poukazem na to, že se „…někdy vyskytují pozemky, hlavně dvory a pastviny, společné několika usedlostem, jež jsou jako samostatné knihovní těleso zapsány ve zvláštní složce, v které není vloženo vlastnictví určitým osobám, nýbrž vlastníkům určitých usedlostí.“
Žalobkyně však uvedenou výkladovou pasáž přeceňují, neboť z uvedeného komentáře nevyplývá, že by takové výjimečné případy byly vyňaty z principu intabulace. Ve vztahu k základu dovolací argumentace, že změnu vlastnického práva nebylo třeba v pozemkové knize zapsat v případě, kdy se spoluvlastníci určité nemovitosti domluvili a určili, že napříště spoluvlastnické právo k dané nemovitosti bude příslušet vlastníkům jiných konkrétních nemovitostí, odvolací soud přiléhavě poukázal na pasáž téhož komentáře (str. 514 – 515), podle které na listu statkové podstaty v druhém oddělení se zapisují práva spojená s vlastnictvím nemovitostí, což jsou např. spoluvlastnické podíly na jiných nemovitostech (např. společném dvoru). Ostatně uvedený komentář v části týkající se výkladu ustanovení §431 o. z. o. výslovně uvádí, že „vkladu jest potřebí u převodu nemovitosti, a to nemovitosti zapsané, tj. takové, pro kterou jest ve veřejné knize zřízena vložka. Konečně pravíme, že vkladu jest potřebí u každého převodu nemovitosti. Tudíž vlastnictví nemovitosti nelze převést bez knihovního vkladu“ (komentář, str. 505). V zásadě jde ze strany žalobkyň o obměnu tvrzení, že předmětné nemovitosti byly převedeny na právní předchůdce žalobkyň jakožto příslušenství věci hlavní – tj. v daném případě hlavních nemovitostí – selských dvorů; tuto argumentaci dovolací soud výslovně odmítl ve svém předchozím rozhodnutí.
Dovolatelky ostatně ani samy neuvádějí, na jakém právním základě by měla být jimi tvrzení výjimka z intabulace založena. V souvislosti s odkazem na změny zápisů vlastnického práva v knihovních vložkách č. 5, 34, 8, 39 a 30, jež mají potvrzovat jimi zaujatý názor, pouze řečnicky naznačují, že je „nezodpovězenou otázkou, na jakém právně teoretickém základě ke změnám docházelo“. V zásadě po dovolacím soudu požadují, aby přezkoumal historii jednotlivých zápisů do pozemkových knih v několika knihovních vložkách za období téměř 140 let zpětně, což otázku zásadního právního významu zjevně nezakládá.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu