ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2045.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2045/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V. , proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Porážková 1424/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 339/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co 119/2008-259, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co 119/2008-259, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2007, č. j. 34 C 339/2003-190, výrokem pod body I. a II. určil, že „z věcí, jež žalobkyně a žalovaný měli ve společném jmění manželů, připadají do výlučného vlastnictví žalovaného“ movité věci zde specifikované pod položkami 1. až 4. a pod položkou 5. uvedený „obchodní podíl ve společnosti Pečivo, s. r. o. IČ 15273423 se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 168/17“ v hodnotě „0,- Kč“ a že do výlučného vlastnictví žalobkyně připadají movité věci zde specifikované pod položkami 6. až 12. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu „co do návrhu na vypořádání pohledávky žalovaného vůči společnosti Pečivo s. r. o. ve výši 167.000,- Kč a na vyplacení podílu na vypořádání společného jmění manželů žalobkyni co do výše 993.725,- Kč“, výrokem pod bodem IV. uložil žalovanému „zaplatit žalobkyni na úplném vyrovnání podílu z vypořádání společného jmění manželů částku 6.275,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ a výrokem pod body V. až VII. rozhodl o nákladech řízení včetně soudního poplatku.
Soud prvního stupně se zabýval mimo jiné obchodním podílem ve společnosti Pečivo, s. r. o., který byl též součástí společného jmění manželů (SJM). Při jeho ocenění vyšel ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. J. V., CSc., který konstatoval, že zmíněná obchodní společnost byla ke dni zániku SJM předlužena a hodnota podílu se „rovnala nule“. Poté rozhodl o přikázání předmětného obchodního podílu žalovanému. Do SJM nezahrnul žalobkyní tvrzenou půjčku, již měl této společnosti ze SJM poskytnout žalovaný ve výši 167.000,- Kč, neboť žalobkyně neprokázala ani její existenci, natož její výši. Svoje tvrzení o existenci pohledávky žalobkyně zakládala na závěrech znaleckého posudku znalkyně Ing. I. V., Ph.D., která však tento obnos neidentifikovala jako půjčku žalovaného.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co 119/2008-259, rozsudek soudu prvního stupně kromě rozhodnutí o movitých věcech specifikovaných pod položkami 1. až 4. a 6. až 12. změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného „připadá obchodní podíl v obchodní společnosti Pečivo spol. s r. o., sídlo Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 168/17, IČ: 15273423, ve výši 275.000,- Kč“, pohledávka vůči téže obchodní společnosti ve výši 137.000,- Kč a žalovanému uložil „zaplatit žalobkyni na úplné vyrovnání podílu z vypořádání společného jmění manželů částku 212.275,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, navíc zopakoval důkaz slyšením svědkyně L. S. a znalkyně Ing. I. V., Ph.D. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obchodní podíl žalovaného ve výše uvedené obchodní společnosti nemohl mít „nulovou hodnotu“. Vyšel z definice obchodního podílu vyplývající z §61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a uzavřel, že do SJM bylo správné zahrnout tento obchodní podíl „v hodnotě reálně zřejmé z výpisu z obchodního rejstříku, tj. částku 275.000,- Kč, evidovanou v obchodním rejstříku jako základní jmění společnosti“. Se soudem prvního stupně se odvolací soud neztotožnil ani ohledně otázky, zda bylo na místě zahrnout do SJM pohledávku žalovaného vůči jmenované obchodní společnosti. V tomto směru vyšel z výpovědi výše zmíněné znalkyně, z níž vyplynulo, že v účetnictví společnosti byla vedena pohledávka žalovaného ve výši 137.000,- Kč. S přihlédnutím k okolnostem týkajícím se jak existence obchodního podílu žalovaného, tak jeho pohledávky, které bylo nutno do SJM zahrnout, odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na úplné vyrovnání podílu částku 212.275,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání; napadá jej „v rozsahu celého výroku, tj. jak rozhodnutí o změně“ rozsudku soudu prvního stupně, „tak rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, nákladech řízení státu a poplatkové povinnosti“. Namítá, že „napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
K ocenění předmětného obchodního podílu podává analýzu §61 odst. 1 a §58 odst. 1 obch. zák.; v konfrontaci se závěry odvolacího soudu konstatuje, že soud tyto normy vyložil a následně je použil zcela nesprávně; odkazuje na odbornou literaturu, resp. komentář k obchodnímu zákoníku. Poukazuje na to, že v řízení byly vypracovány dva znalecké posudky a provedeny výslechy obou znalců, kteří se vyjádřili jednoznačně, shodně a opakovaně, že obchodní podíl žalovaného neměl ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství žádnou hodnotu, resp. jeho hodnota byla „nulová“. Na tom ničeho „neslevila“ ani znalkyně Ing. I. V., Ph.D., v rámci opakovaného výslechu odvolacím soudem. Odvolací soud bez opory v důkazech, resp. v rozporu s nimi, dospěl k závěru o „nenulové“ hodnotě obchodního podílu.
V naprosté shodě s výpovědí dalšího znalce setrvala Ing. I. V., Ph.D., i na svých závěrech ohledně existence pohledávky žalovaného vůči předmětné obchodní společnosti v tom smyslu, „že jelikož ke dni zániku SJM nebyla provedena mimořádná účetní závěrka, nelze vycházet z částky evidované ke konci účetního období, když v mezidobí mohlo dojít ke změně výše pohledávky“. Znalkyně tedy svoje závěry neformulovala tak, jak je vyhodnotil odvolací soud; znalkyně zřetelně vyjádřila, „že s ohledem na absenci mezitimní účetní závěrky nelze pohledávku ke dni zániku společného jmění účastníků vyčíslit vůbec“.
Pokud jde o nákladový výrok, dovolatel namítá, že soudy obou stupňů zcela pominuly stav na počátku řízení „a tedy markantní rozdíl toho, s čím žalobkyně zahájila a vytyčila spor – co tedy požadovala na vypořádání svým původním návrhem na zahájení řízení a toho, co se jí nakonec mělo dostat“. Namítá, že nelze souhlasit s tím, že je v řízení o vypořádání SJM zcela nepodstatné to, jaký objem a hodnotu majetku v SJM a jaké nároky z toho plynoucí vůči druhému účastník na počátku řízení tvrdil. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Předmětem dovolacího řízení je přezkum závěrů odvolacího soudu o hodnotě obchodního podílu ve společnosti Pečivo, s. r. o., a o existenci pohledávky žalovaného za touto společností ve výši 137.000,- Kč.
Postup odvolacího soudu, který při ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným vyšel ze skutečnosti, že pokud žalovaný navýšil v průběhu roku 2000 základní jmění (podle současného znění §58 obch. zák. „základní kapitál“) ve společnosti na částku 275.000,- Kč, musela hodnota obchodního podílu odpovídat přinejmenším této částce, není správný. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že podle názoru soudu tato částka odpovídala představě žalovaného o hodnotě obchodního podílu, a to navzdory skutečnosti, že podle znaleckého posudku nemá podíl žádnou hodnotu (odvolací soud si byl samozřejmě vědom rozdílu mezi základním jměním a hodnotou obchodního podílu). V první řadě je třeba uvést, že jestliže odvolací soud chtěl učinit závěr o motivech, které vedly žalovaného k navýšení základního vkladu, bylo namístě jej k této otázce vyslechnout (§131 o. s. ř.). Odvolací soud však vyšel jen z chování žalovaného v minulosti, kdy obchodní podíl nabyl, a pouze předpokládal, že motivy vedoucí žalovaného k zaplacení určité částky při nabytí podílu musejí být totožné s těmi, které jej vedly k navýšení základního jmění. Jeho skutkové zjištění ohledně motivu zvýšení základního jmění tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Postup odvolacího soudu při zjišťování hodnoty obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 8. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007, ASPI, Nejvyšší soud k ocenění obchodního podílu uvedl: „Obdobnou problematikou se dovolací soud již zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2428/2000). Z tohoto rozhodnutí je pro danou problematiku použitelná základní myšlenka, že pro ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je třeba pro účely vypořádání SJM třeba v zásadě vycházet z obvyklé (tržní) ceny tohoto podílu.
Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným může být předmětem obchodu. Proto je pro vypořádání SJM třeba určit obvyklou (tržní) cenu takového podílu jako cenu, kterou by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout.
V dané věci znalec uvedl, že v předmětném případě není možné použít např. metodu tržního porovnání (neexistence srovnatelné firmy), tržní kapitalizace (neobchodovatelnost podílů s.r.o. na veřejných trzích). Také v odborné literatuře se uvádí, že ve většině případů prakticky nepřipadá do úvahy zjištění ceny, za kterou by bylo možno obchodní podíl převést na třetí osobu (Běhounek, P.: Účetní hodnota s. r. o. a její praktické použití, zveřejnění účetní závěrky v Obchodním věstníku. Účetnictví v praxi č. 6/2006, též v ASPI, podobně Pejšek, V.: Vypořádání některých tzv. ostatních majetkových práv ze společného jmění manželů. Právní rádce č. 7/2005, též v ASPI). Proto tuto cenu zpravidla nebude možno určit stejným způsobem, jako obvyklou hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, tj. zjištěním ceny, kterou by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout. Proto nezbude, než vyjít z odborných postupů týkajících se oceňování majetku.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§127 odst. 1, věta první o. s. ř.,). Ocenění obchodního podílu pro účely vypořádání zaniklého SJM závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba takových odborných znalostí, a proto se soud neobejde bez znaleckého posudku, ve kterém znalec ocení obchodní podíl s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které jsou z odborného hlediska relevantní. Dovolací soud poznamenává, že tato problematika byla předmětem několika odborných ekonomických pojednání v časopisu "Odhadce a oceňování majetku“, vydávaném Českou komorou odhadců majetku“. Potud citát rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že samotná skutečnost, že společnost „balancovala na hranici ztrátovosti a ziskovosti“ ještě neznamená, že obchodní podíl nemá žádnou hodnotu. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Měl-li však soud pochybnost o správnosti závěrů soudních znalců ohledně hodnoty obchodního podílu, bylo třeba nejprve znalce k této otázce vyslechnout (§127 odst. 1 o. s. ř.), a pokud by ani potom nebyly pochybnosti soudu o správnosti posudku odstraněny, dát jej přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však odvolací soud nahradil závěry učiněné ve znaleckých posudcích vlastní úvahou o ceně obchodního podílu, postupoval nesprávně a i v této části je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je důvodné i v části, ve které polemizuje se zařazením částky 137.000,- Kč jako pohledávky za společností Pečivo, s. r. o., do vypořádání SJM. Odvolací soud opřel závěr o tom, že tato pohledávka ke dni zániku SJM existovala, o znalecký posudek Ing. I. V., Ph.D., a o její výpověď. Ani ve znaleckém posudku, ani ve výpovědi znalkyně však nejsou obsaženy jednoznačné závěry k této otázce.
Ve znaleckém posudku je k otázce č. 11, týkající se toho, zda v období od 23. 1. 1996 do 13. 12. 2000 poskytl žalovaný společnosti Pečivo s. r. o. půjčku, úvěr či jiným způsobem vložil do společnosti peníze, uvedena tabulka, ze které nevyplývá jednoznačná odpověď (č. l. 154). Slyšena před soudem prvního stupně znalkyně uvedla: „Chtěla bych říci, že se u dané položky nemusejí nacházet jen závazky, které měla společnost vůči panu B., tam mohou být i jiné závazky, to já nejsem schopna z dané závěrky objektivně zjistit“. Konstatovala též, že při zpracování posudku neměla „k dispozici žádné smlouvy o půjčkách, které měl žalovaný zapůjčit firmě Pečivo“ (č. l. 175). Po takto provedeném dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že se nepodařilo prokázat, že uvedená částka, vedená v účetnictví společnosti pod kolonkou tzv. jiné závazky, prokazuje dluh společnosti vůči žalovanému. Odvolací soud pak znalkyni opětovně vyslechl; ta odkázala na závěry uvedené ve znaleckém posudku a na svou výpověď před soudem prvního stupně. Dále uvedla, že „z hlavní účetní knihy... vyplývalo, že společnost Pečivo měla vůči panu B. závazky, jednalo se o závazky typu půjčky...“ K otázce zástupce žalovaného se vyjádřila takto: „S ohledem na časový odstup na vypracování znaleckého posudku mám za to, že údaje v tabulce k otázce č. 11, pokud jde o účetní období roku 2000, byly údaji k 31. 12. 2000“. Z její výpovědi (č. l. 250 – k dotazu zástupce žalobkyně) pak vyplývá, že stav ke dni 13. 12. 2000 by mohla uvést jen v případě, že by proběhla mimořádná závěrka, což se nestalo.
Znalkyně tedy výslovně neřekla, že by společnost Pečivo, s. r. o., dlužila žalovanému – ať již k 13. 12. 2000, kdy SJM účastníků zaniklo, nebo k 31. 12. 2000 (konec účetního období) – částku 137.000 Kč. Pokud odvolací soud opřel uvedený skutkový závěr jen o hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně, ze kterých se však tyto skutečnosti jednoznačně nepodávají, učinil skutkové zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Proti části rozsudku ohledně nákladů řízení není dovolání přípustné. Podle ustálené judikatury proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované jako R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto se dovolací soud námitkami dovolatele ohledně této otázky nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu