ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.216.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 216/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalované B. H., zastoupené advokátem, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 493/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2000, č. j. 26 Co 627/99-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. N.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 1999, č. j. 4 C 493/98-32, určil, „že kupní smlouva ohledně pozemku parcelní číslo 5125/23 – orná půda, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví číslo 2500 pro obec a katastrální území Č., uzavřená dne 11. května 1994 mezi H. H., provdanou B., jako prodávající a B. H. jako kupující, je neplatná“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ, t. j. věcná legitimace účastnic a naléhavý právní zájem na požadovaném určení na straně žalobkyně, jsou splněny. Neplatnost označené kupní smlouvy spatřoval v tom, že kupní cena uvedená ve smlouvě nebyla mezi účastnicemi dohodnuta, ze strany žalobkyně nešlo o svobodný projev vůle a smlouva se příčí dobrým mravům.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací připustil změnu žalobního návrhu, navrženou žalobkyní v průběhu odvolacího řízení, a rozsudkem ze dne 14. června 2000, č. j. 26 Co 627/99-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 5125/23 – orná půda, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2500 pro obec a katastrální území Č. je žalobkyně“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem účastnic a svědků a vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i s tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Podle odvolacího soudu psychické donucení, tedy bezprávná výhrůžka žalované vůči žalobkyni prokázána nebyla. Tvrzení žalobkyně a svědka D. B., manžela žalobkyně, o tom, že žalovaná jeho přihlášení k trvalému pobytu ve svém rodinném domku podmiňovala uzavřením označené kupní smlouvy, považoval odvolací soud spíše za účelové vzhledem k tomu, že manžel žalobkyně se přihlásil k trvalému pobytu v domu žalované teprve po uzavření manželství se žalobkyní v dubnu 1995. Za bezprávnou výhrůžku ze strany žalované nelze označit ani její nesouhlas s tím, aby žalobkyně před uzavřením manželství žila se svým nastávajícím manželem jak u jeho rodičů, tak i u žalované. Souhlas žalobkyně se smlouvou nemohl být ovlivněn bytovou situací, ani finanční situací. Žalobkyně měla možnost bydlet v domku žalované a nic jí také nebránilo v tom, aby předmětný pozemek, jehož cena podle žalobkyně činila nejméně 500 000,- Kč, prodala a ze získaných finančních prostředků si zajistila jiné bydlení. Stejně tak za účelové považoval odvolací soud tvrzení žalobkyně a jejího manžela o výhrůžkách žalované žalobkyni vyděděním a soudem, ohledně nichž nic konkrétního uváděno nebylo. Žalovaná se žalobkyní uzavřela řádnou kupní smlouvu, kupní cena byla účastnicemi dohodnuta za základě znaleckého posudku V. K., pokud žalobkyně od žalované nepřevzala kupní cenu, která měla být zaplacena před uzavřením smlouvy, pak žalobkyně měla na tuto skutečnost upozornit při uzavírání smlouvy, což neučinila, s obsahem smlouvy byla seznámena, v době uzavírání smlouvy měla způsobilost k právním úkonům, smlouvu uzavírala ze své svobodné vůle a bylo jen na ni, zda žalované pozemek prodá či nikoli. Kupní smlouva proto není neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nedostatek dohody o kupní ceně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že „pohrůžka vyděděním a soudem v případě neuzavření smlouvy je dle jejího názoru zcela konkrétní a byla sto vyvolat u žalobkyně v jejích 19 letech důvodnou obavu a tím i ovlivnit její vůli při uzavírání smlouvy. Navíc je žalobkyně přesvědčena, že o bezprávnou výhrůžku se jedná i v tom případě, kdy je sice výhrůžka důvodná, avšak jejím prostřednictvím se vynucuje něco, co tímto způsobem vynucováno být nesmí“. Výhrůžku vyděděním nelze považovat za oprávněnou. Šlo o opakované výhrůžky spojené s psychickým nátlakem spočívajícím v tom, že pokud žalobkyně neuzavře smlouvu, žalovaná jí nedovolí bydlet s manželem v jejím rodinném domku. Mylný je také závěr o tom, že žalovaná nesouhlasila pouze s tím, aby žalobkyně ještě před svatbou bydlela se svým nastávajícím manželem v jejím rodinném domku. Jednalo se vždy o to, kde budou bydlet po svatbě. Finanční prostředky získané prodejem pozemku by žalobkyně nepostačovaly k zakoupení bytu, podstatně vyšší částky by bylo možno dosáhnout prodejem obou pozemků žalobkyně a žalované, které spolu sousedily a které za tím účelem byly kupovány. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Za bezprávnou výhrůžku nelze považovat to, že se žalobkyni zmínila o tom, že ji vydědí, neboť je jen na ní, jaké dispozice se svým majetkem provede. Žalobkyně neakceptovala její nesouhlas tím, aby se svým nastávajícím manželem žila ještě před uzavřením manželství u ní nebo kdekoliv jinde, a také v době uzavření smlouvy s ním bydlela u jeho rodičů. To byl důvod, proč žalobkyni žádala, aby jí prodala pozemek, který jí koupila ze svých finančních prostředků. Pozemek byl kupován ze spekulativních důvodů, nejde o pozemek stavební, a pokud by nedošlo ke sloučení několika pozemků je v podstatě neprodejný. Nezaplacení kupní ceny ještě nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části také tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Podle žalobkyně oporu v provedeném dokazování nemá konkrétně skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaná „nesouhlasila pouze s tím, aby žalobkyně ještě před svatbou bydlela se svým nastávajícím manželem v jejím rodinném domku“. Odvolací soud na podkladě jím provedených důkazů, a to výpovědí účastnic a svědků D. B. a E. Č., učinil skutkové zjištění správně, že „žalovaná nesouhlasila s tím, aby žalobkyně ještě před svatbou bydlela u svého nastávajícího manžela, stejně tak nesouhlasila s tím, aby nastávající manžel žalobkyně bydlel v rodinném domku žalované ještě před svatbou“. Bylo třeba přisvědčit žalobkyni, že uvedené skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedených důkazech odvolacím soudem, nicméně z hlediska právního posouzení věci a výsledku řízení není podstatné a tudíž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ není dán. Žalobkyně jiná skutková zjištění, která by neměla mít oporu v provedeném dokazování nekonkretizovala; její výhrady směřovaly vůči závěru odvolacího soudu, „že z její strany byla kupní smlouva uzavřena ze svobodné vůle a nelze ji tudíž považovat za neplatnou“. Tento závěr ovšem není skutkovým, ale právním.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
O svobodný právní úkon nejde, byl-li právní úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a ani v případě, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Nejvyšší soud v rozsudku z 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, a rozsudku z 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 179, sv. 2, zaujal právní názor, že „bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost.“. V daném případě v daných souvislostech (při nezpochybněných a pro rozhodnutí podstatných skutkových zjištěních tak, jak byly učiněny odvolacím soudem) upozornění žalované na možnost vydědění či soudního řízení nebylo podle názoru dovolacího soudu takového druhu a intenzity, aby mohlo vyvolat nesvobodnou vůli žalobkyně ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ, která by měla za následek neplatnost předmětné kupní smlouvy. Totéž platí i pro případný souhlas žalované s bydlením žalobkyně a jejího manžela po svatbě v rodinném domě žalované, který, jak tvrdí žalobkyně, žalovaná měla podmiňovat uzavřením označené kupní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně v tomto řízení a z toho, že úspěšné žalované vznikly náklady (§§243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalované v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce žalované k dovolání – podle §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu