ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2185.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2185/2022-126
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně J. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 583/18, proti žalovanému R. Z., narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 165/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 3. 2022, č. j. 15 Co 26/2022-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 3. 2022, č. j. 15 Co 26/2022-107, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 C 165/2020-87, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. XY zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV číslo XY pro obec XY, katastrální území XY, v ceně 1 150 000 Kč (výrok I – dále jen „pozemek“), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 575 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Žalobkyně se domáhala vypořádání osobního automobilu XY (dále jen osobní automobil) a pozemku, ohledně nichž se účastníci po rozvodu manželství nedohodli. Žalovaný tvrdil, že obě věci byly koupeny z peněz, které mu poskytl otec, a uplatnil k vypořádání valorizovaný vnos na koupi pozemku. Soud prvního stupně osobní automobil nevypořádal, neboť bylo prokázáno, že byl koupen žalovaným z peněz, které mu daroval otec. Peníze zaplacené na kupní cenu pozemku byly darem otce žalovaného oběma účastníkům. Tím, že za oba zaplatil kupní cenu, dal najevo svoji vůli, aby byl pozemek koupen do jejich společného jmění.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 15 Co 26/2022-107, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přikázání pozemku do vlastnictví žalovaného potvrdil (výrok I), ve výroku o platební povinnosti žalovaného změnil tak, že žalovanému neuložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud uzavřel, že úvaha soudu prvního stupně, že pokud si byl otec žalovaného vědom toho, že účastníci kupují pozemek do společného jmění manželů, musel být jeho dar určen oběma účastníkům, pomíjí, že rozhodující je vůle (úmysl) dárce, nikoli okolnosti, za nichž k daru došlo. Otec žalovaného jako svědek vysvětlil, že (a proč) nebyly jeho vztahy se žalobkyní příliš dobré, a potvrdil, že měl v úmyslu rozdělit majetek stejným dílem mezi oba syny, popsal způsob, jakým to učinil, tedy že synu M. daroval bytovou jednotku a přispěl na auto a žalovanému koupil auto a daroval peníze na koupi pozemku, byť věděl, že kvůli hypotéce musí být pozemek koupen do společného jmění manželů. Z výpovědi svědka, která je v souladu i s dalšími důkazy (a i s vyjádřením žalobkyně, že ji překvapilo, že byla do této záležitosti též zahrnuta), je úmysl svědka poskytnout prostředky na pozemek jen žalovanému, což v zásadě dovršilo proces rozdělení majetku mezi oba syny, naprosto zřejmý. Odvolací soud proto uzavřel, že prostředky sloužící k zaplacení kupní ceny za pozemek byly určeny jako dar výlučně žalovanému. To, že peníze byly poslány přímo na účet realitní kanceláře, aniž by se dostaly do dispozice žalovaného, na tom nic nemění, neboť se tak stalo po dohodě dárce a obdarovaného. Protože osobní automobil je výlučným vlastnictvím žalovaného a pozemek byl kupován do společného jmění manželů účastníků, zůstává předmětem vypořádání jen pozemek. Ten byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl odvolací soud neuložil, protože by sice měl zaplatit žalobkyni polovinu zjištěné ceny pozemku, současně by však měl od ní obdržet polovinu toho, co na pozemek ze svého vynaložil, což částku, kterou by měl žalovaný platit, převyšuje.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že svědek - otec žalovaného má zájem (osobní i finanční) na tom, jaký bude výsledek řízení, byl ovlivněn žalovaným, a nejde tak o nezávislého svědka. Projev vůle nebyl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, vyložen podle §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ale podle §556 odst. 1 věty druhé o. z. Projev vůle otce žalovaného, aby byl pozemek obou účastníků, vyplývá z výpisu z jeho účtu a je dán obsahem kupní smlouvy, a určitost těchto projevů vůle nevzbuzuje pochybnosti o tom, že platba byla určena ve prospěch obou manželů. Adresované právní jednání otce žalovaného k okamžiku projevu vůle (platba) nevzbuzovalo pochybnosti a projev vůle otce žalovaného není třeba vykládat podle §556 odst. 1 věty druhé o. z.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět.
Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle §556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, uvedl: „Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího ( §556 odst. 1 věta první o. z. ), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. “
V rozsudku ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, Nejvyšší soud uzavřel: „Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího
– u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.“ Dále uvedl, že „v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícímu z právního jednání, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (použily výkladová pravidla podle citované právní úpravy) a zda především zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.“
V rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“
Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu při výkladu adresovaných právních jednání vyplývá závěr, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporu o to, že peníze na zaplacení kupní ceny za pozemek poskytl v roce 2016 otec žalovaného. Sporné bylo to, zda šlo o dar pro žalovaného, jak tvrdí žalovaný, nebo byly peníze určeny pro oba účastníky, jak tvrdí žalobkyně. Finanční prostředky, které byly použity na zaplacení kupní ceny za pozemek, poslal otec žalovaného zčásti na účet realitní kanceláře zprostředkující prodej pozemku a zčásti na účet advokátní úschovy, tedy na účty určené pro zaplacení kupní ceny, kterou měli zaplatit oba účastníci, kteří pozemek kupovali do společného jmění manželů účastníků. Bylo proto třeba uvedené právní jednání vyložit podle pravidel uvedených v §556 o. z. Odvolací soud, byť to výslovně neuvedl, se správně pokusil vyložit právní jednání podle základního výkladového pravidla uvedeného v §556 odst. 1 větě první o. z. (nikoli podle pravidla uvedeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z., jak se domnívá žalobkyně), neboť zjišťoval skutečný úmysl (záměr) otce žalovaného, který zaplatil kupní cenu za pozemek. Zaměřil se ale pouze na zjištění úmyslu otce žalovaného a nezabýval se už tím, zda jeho úmysl darovat peníze žalovanému byl účastníkům znám nebo o něm museli vědět; jinak řečeno jaký byl společný úmysl jednajících stran. Odvolací soud při výkladu právního jednání nepřihlížel k těm okolnostem, které mohli vnímat i účastníci jako adresáti právního jednání, za situace, kdy kupní cenu za pozemek zaplatil otec žalovaného za oba účastníky, kteří byli kupujícími a pozemek kupovali do společného jmění manželů. Odvolací soud nepoužil výkladová pravidla pro zjištění společného úmyslu jednajících stran, když nepřihlížel při výkladu projevu vůle zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají, případně k praxi zavedené mezi stranami v právním styku (§556 odst. 2 o. z.). Jestliže odvolací soud při pochybnostech o obsahu právního jednání nepoužil výkladová pravidla podle citované právní úpravy, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, že otec žalovaného si byl vědom toho, že jím poskytnuté peníze budou použity na koupi pozemku do společného jmění manželů účastníků, nevylučuje, že jeho úmyslem bylo darovat peníze jen žalovanému. Ten je jako své výlučné prostředky mohl použít na koupi pozemku do společného jmění manželů. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že projevili-li manželé jako kupující shodnou vůli nabýt věc do společného jmění manželů, věc se stala jeho součástí, byť byla kupní cena celá zaplacena z výlučných prostředků jen jednoho z manželů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 487/2019).
Protože se odvolací soud při řešení položené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je přípustné a je i důvodné.
Namítá-li žalobkyně podjatost svědka (otce žalovaného), z jehož výpovědi nalézací soudy vycházely, nevymezila v této souvislosti kritérium přípustnosti dovolání, a její dovolání je proto v této části neprojednatelné.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je pro řešení některých otázek dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i ke zmatečnostním vadám a k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud při odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že nemá důvod pochybovat o tom, že svědek vypovídal pravdivě, nevypořádal se ale s námitkami žalobkyně přednesenými při odvolacím jednání dne 22. 2. 2022, že svědek má zájem na výsledku řízení a byl seznámen s výpověďmi účastníků. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak neodpovídá zcela požadavkům na ně kladeným ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném výroku II a za použití §242 odst. 2 písm. a) a c) o. s. ř. i v dovolání nenapadených výrocích I a III zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu