ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2205.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2205/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., družstva, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 139/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 26 Co 134/2005-118, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 7 C 139/2001-90, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 99 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P., na LV č. 98 pro kat. území a obec J., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 26 v obci J., postavené na pozemku parc. č. 99, jehož vlastníkem je žalovaná a k němuž má žalobce právo trvalého užívání. Budovu č. p. 26 nabyl za úplatu právní předchůdce žalobce hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku z 25. 9. 1974. Právo trvalého užívání ve smyslu §70 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) bylo k předmětnému stavebnímu pozemku zřízeno právnímu předchůdci žalobce dohodou o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, uzavřenou mezi ním a ONV v P. dne 19. 7. 1974. Poté ONV v P. vydal rozhodnutí o povolení stavby prodejny smíšeného zboží v budově č. p. 26 v obci J. Dne 6. října 2003 uzavřel žalobce a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových smlouvu o převodu pozemku parc. č. 99 v obci a kat. území J. za kupní cenu 7 437,- Kč s odkazem na §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Uzavření této smlouvy Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových schválilo Ministerstvo financí 11. 3. 2004. Řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle smlouvy ze 6. 10. 2003 bylo příslušným katastrálním úřadem přerušeno do pravomocného skončení souzené věci. Soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože mezi účastníky 6. 10. 2003 došlo ohledně sporného pozemku k uzavření smlouvy o jeho převodu, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem pozemku ze zákona, neboť jej nabyl v souladu s ustanovením později zrušeného ustanovení §879c ObčZ, což žalovaná popírá. Podle ustanovení §879c odst. 1 Občz ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., jež nabyla účinnosti 1. 7. 2000, právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle §879c odst. 4 ObčZ ve stejném znění pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Citované ustanovení §879c ObčZ bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinností 30. 6. 2001, tedy dříve než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 4 uvedeného ustanovení. K návrhu soudu prvního stupně plénum Ústavního soudu nálezem z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky (dále jen Sbírky zákonů) pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou \"Změna občanského zákoníku čl. II\" (a tedy i §879c ObčZ), dnem 31. prosince 2004. Soud prvního stupně pak konstatoval, že podstatou dané věci je „právní posouzení toho, zda ustanovení §879c odst. 1, 4 občanského zákoníku … je součástí nyní platné právní úpravy“ a s odkazem na uvedený nález Ústavního soudu se postavil na stanovisko, že ustanovení §879c ObčZ, zrušené zákonem č. 229/2001 Sb., „je skutečně platnou součástí právního řádu“, neboť „zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. neznamená, že by nedošlo k ,rehabilitaci´ ustanovení §879c až e) občanského zákoníku“ Na základě §879c ObčZ tedy žalobci k předmětnému pozemku vlastnické právo vzniklo a smlouva uzavřená mezi účastníky 6. října 2003 je absolutně neplatná.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 26 Co 134/2005-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s úpravou, že označený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60000. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobce, který byl nositelem práva trvalého užívání předmětného pozemku, jež bylo zřízeno jeho právnímu předchůdci podle §70 hospodářského zákoníku, a na němž se nachází budova č. p. 26 v jeho vlastnictví, po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony, požádal příslušný státní orgán ve lhůtě stanovené §879c odst. 4 ObčZ o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Poté předpokládal, že uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, dojde ke změně jeho právního postavení z uživatele předmětného pozemku na jeho vlastníka. Právní účinek předvídaný §879c ObčZ však byl vyloučen zákonem č. 229/2001 Sb., který jeden den před uplynutím lhůty stanovené k přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické §§879c až 879e zrušil. S poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, odvolací soud uzavřel, že k 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ §879c ObčZ. „Pokud došlo k úplnému oživení §879c až §879e ObčZ a obnovení stavu jimi založeného, nelze dospět k jinému závěru, než že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatnými a jako takové nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje jednak v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., na existenci §879c až 879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, jednak v posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, s tím, že tyto právní otázky dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Uvedla, že nález Ústavního soudu z 9. 3. 2004 se dnem 31. prosince 2004 stal vykonatelným a závazným pro všechny orgány i osoby. Nálezy Ústavního soudu však mohou obecně působit pouze do budoucnosti. Otázka, zda se následkem zrušení zrušovacích ustanovení již jednou platně zrušená ustanovení §879c až 879e ObčZ opět stanou součástí platného občanského zákoníku, souvisí s možností Ústavního soudu vystupovat jako pozitivní zákonodárce. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. zákonů, v jehož odůvodnění Ústavní soud „tuto svoji roli vyloučil a potvrdil, že k faktickému konstituování nové úpravy formou „oživování“ předpisu již dříve zrušeného nemůže dojít“. Žalovaná je toho názoru, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek „oživení“ původně zrušených ustanovení občanského zákoníku, ale nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné právní úpravy. Žalobce se podle žalované nemohl stát vlastníkem sporného pozemku ve smyslu §879c odst. 1 a 4 Ob4Z v platném znění. Žalovaná dále vznášela námitky nesprávného právního posouzení věci i pro případ „akceptace závěru Ústavního soudu ve směru ,oživení´ předmětných ustanovení občankého zákoníku“. Namítla, že v současné době již neexistují právní vztahy, které aplikaci předmětných ustanovení občanského zákoníku podmiňovaly, protože k 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly ty právní vztahy, které ještě po 1. 1. 2001 u právnických osob, na které se vztahoval §879c a násl ObčZ, kvůli speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých vztahů trvalého užívání zajistil zákon č. 229/2001 Sb., který ve své části IV zůstal nálezem Ústavního soudu nedotčen. „Současná aplikace §879c a násl. ObčZ z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je však zcela vyloučena. Stanovený den 1. července 2001 totiž nenávratně minul a „oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemek v trvalém užívání. Nemohlo tedy dojít u žalobce ke vzniku vlastnického práva k pozemku.“ Poukázala na §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s tím, že do právních vztahů vzniklých v mezidobí před zrušením právního předpisu nemohou žádná dodatečně „oživená“ ustanovení zasahovat. Současný veřejný zájem je na tom, aby zásadní nerovnosti, založené nikoli zákonem č. 229/2001 Sb., ale především zákonem č. 103/2000 Sb. a §879c a násl. ObčZ, nebyly ještě více prohlubovány. Podle názoru žalované nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když mezi účastníky ohledně sporného pozemku došlo k uzavření platné kupní smlouvy a žalobce se má stát na jejím podkladě jeho vlastníkem vkladem do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou po stránce skutkové i právní zcela správná. Podle názoru žalobce zrušení jakéhokoliv právního ustanovení automaticky znamená, že začíná opětovně platit to ustanovení, které daný problém upravovalo předtím. Na §879c a násl. ObčZ je třeba pohlížet tak, jako by nebyl nikdy zrušen, pouze v době od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 existovala právní překážka realizace. „Dnem 31. 12. 2004 tato překážka odpadá a lhůty běží dál“. Pokud žalobce uplatnil u žalované nárok, nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku 31. 12. 2004. Nesouhlasí s názorem žalované, že právní vztahy vzniklé v mezidobí do vyhlášení nálezu Ústavního soudu nemohou být zasaženy žádnými dodatečně „oživenými“ ustanoveními. Poukázal na to, že vydáním protiprávního zákona byl ve svých právech poškozen a náprava může být dosažena jen obnovením právního postavení ve smyslu §879c ObčZ. K transformaci práva trvalého užívání pozemku na výpůjčku uvedl, že trvalé užívání jako časově neomezený institut se zákonem vymezenými důvody zániku, nemůže být přeměněno na výpůjčku podle §659 ObčZ, která je dvoustranným smluvním vztahem, časově omezená. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože je pro něho důležité znát skutečný nabývací titul vlastnictví k pozemku, zda jeho vlastnictví vyplývá ze zákona či ze smlouvy. Mimo to rozhodnutí soudu bude podkladem pro vrácení kupní ceny za pozemek, kterou již žalované zaplatili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je tak přípustné podle §237 odst. 1, odst. 3 OSŘ, poněvadž dovolací soud se dosud nezabýval otázkou účinků nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 ve Sbírce zákonů.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle názoru dovolacího soudu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) ve své části před středníkem vyjadřuje bezpodmínečnou povinnost soudu řídit se prameny práva zde uvedenými, t. j. zákonem a mezinárodní smlouvou, pokud se stala součástí českého právního řádu. Tuto zásadu lze vyjádřit i tak, že soudce je při rozhodování vázán tou částí právního řádu, která má právní sílu nejméně zákona – viz Pavlíček V., Hřebejk J. Ústava a ústavní řád České republiky, Linde Praha 1998, s. 322. Ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy lze tedy vykládat šířeji než doslovně tak, že nevylučuje vázanost soudu jinými prameny práva, než jsou ty v něm výslovně uvedené.
Z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, které lze považovat za ustanovení, jež je ve vztahu k čl. 95 Ústavy ustanovením speciálním (shodně Mikule V., Sládeček V. O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, Bulletin advokacie č. 8/1996, s. 44) lze dále dovodit, že pro soud jako jeden z orgánů státu mohou být za blíže nevymezených předpokladů závazná i vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu. Článek 95 odst. 1 Ústavy tedy nevylučuje ani jiné případy nutnosti soudu řídit se jiným v něm nejmenovaným právním zdrojem, nedovodí-li existenci okolnosti, pro kterou daný zdroj závazný není – srov. Kühn Z. K otázce závaznosti rozhodnutí ústavního soudu, Právník 9/2001, s. 860. V souzené věci pak konkrétně jde o řešení otázky rozsahu závaznosti obecných soudů, včetně soudu Nejvyššího jako soudu dovolacího, nálezem Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 ve Sbírce zákonů.
Není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jímž byla dnem 31. prosince 2004 zrušena Část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná „Změna občanského zákoníku čl. II.“, je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zasáhl do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Vykonatelnost uvedeného nálezu, publikovaného ve Sbírce zákonů částce 89 ročníku 2004, rozeslané 5. 5. 2004, pak v souladu s §58 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nastala dnem 31. 12. 2004. Tímto výrokem je soud vázán i ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť nálezy tohoto druhu, které se podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve spojení s §57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. vyhlašují ve Sbírce zákonů, jsou nadány právní silou nejméně zákona. Síla uvedené intenzity je dána již tím, že těmto nálezům Ústava dovoluje zákony rušit. Ostatně právě v případech, kdy Ústavní soud ruší ustanovení zákona, je považován za tzv. negativního zákonodárce.
Dovolací soud je dále toho názoru, že je obecně vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, t. j. tou částí jeho odůvodnění, ze které je zřejmý právní názor Ústavního soudu a důvody, jež tento soud vedly právě k uvedenému rozhodnutí (srov. §57 odst. 2 věta prvá zákona č. 182/1993 Sb.). Zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. V daném případě taková právní věta (věty) zní takto: „Novela občanského zákoníku provedená částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. porušila jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Tím, že zákonodárce změnil pravidla prakticky den před uplynutím lhůty stanovené pro nabytí práva, rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva.
Zásah zákonodárce vykazuje silné znaky svévole. Takový postup narušuje důvěru v právo, která je jedním ze základních atributů právního státu. Postup zákonodárce neodpovídal základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti.
Shora popsaným postupem zákonodárce došlo rovněž k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dotčené subjekty totiž, v souladu s právní úpravou zakotvenou v §879c občanského zákoníku, od 1. července 2000 až do 30. června 2001 předpokládaly, že jim nazítří, tj. 1. července 2001, vznikne vlastnické právo k pozemkům, které až dosud trvale užívaly.
Napadená novela změnila rovnost dotčených subjektů, která trvala až do 30. 6. 2001, v nerovnost mezi jednotlivými skupinami těchto subjektů. Tato nerovnost neodpovídá žádnému veřejnému zájmu. Zájem na zvýhodnění jedné skupiny subjektů a současné znevýhodnění skupiny druhé za situace, kdy všechny subjekty stály na stejné startovací čáře, stanovené ustanovením §879c občanského zákoníku, takovýmto veřejným zájmem být nemůže. Takto zaváděnou nerovnost, o níž nelze konstatovat, že by odpovídala veřejnému zájmu, hodnotí Ústavní soud jako porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, vyjadřujícího zásadu rovnosti v právech.“
Dovolací soud je vázán právě citovanými právními závěry odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, o nesouladu části druhé zákona č. 229/2001 Sb. s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, s článkem 1 odst. 1 Ústavy ČR a s článkem 1 Listiny základních práv a svobod, vyjádřené či shrnuté v právních větách uvozujících publikaci daného plenárního nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; dovolacímu soudu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly ospravedlnit jejich odmítnutí. K otázce vázanosti odůvodněním nálezu Ústavního soudu srovnej mimo jiné: Klokočka V. Úloha Ústavního soudu při kontrole ústavnosti soudní činnosti, příloha Právního rádce č. 9/1998, s. VII, a Štěpán J. Přezkoumávání soudních rozhodnutí Ústavním soudem, Bulletin advokacie č. 9/1998, s. 21-22.
Dovolací soud má však za to, že další část odůvodnění daného plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku „ožívání předpisu již dříve zrušeného“, nepatří do jeho nosné části. Vypuštění této části nazývané obiter dictum z odůvodnění nálezu by z něj nečinilo nález nepřezkoumatelný, resp. nepochopitelný, pro nedostatek důvodů. Touto částí odůvodnění Ústavní soud nesděluje důvody, které jej vedly ke zrušení části zákona č. 229/1991 Sb., ale nad rámec úvah, proč jsou zrušovaná ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem, domýšlí důsledky svého rozhodnutí z podnětu navrhovatele uvedeného v jeho návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení uvedeného zákona.
Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 95/2002 Sb. zákonů nezaložil ani vázanost nalézacího soudu v dané věci ve smyslu analogie k ustanovení §226 OSŘ, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu – k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II.ÚS 156/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 5 pod č. 9/1996 a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 28 pod č. 35/2002. Vázanost soudu rozhodnutím tohoto druhu totiž přichází v úvahu v případech rozhodnutí vydaných v řízení o ústavních stížnostech podle druhého oddílu druhé hlavy části druhé zákona č. 182/1993 Sb. a v dané věci šlo o rozhodnutí vydané v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle prvého oddílu druhé hlavy části druhé zákona č. 182/1993 Sb. v době ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé. Ústavní soud citovaným nálezem žádné soudní rozhodnutí nezrušil.
Zmíněné obiter dictum v posledně zmíněném nálezu konkrétně představují dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, jež znějí takto: „V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\" z právního řádu České republiky a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou \"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. zákonů. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení §324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \"rehabilitaci\" ustanovení §324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c , §879d a §879e ObčZ.“
Z obsahu citované části odůvodnění daného nálezu vyplývá, že nebyla nezbytná pro odůvodnění zrušení výše uvedených ustanovení zákona a že Ústavní soud se zde, nad rámec předchozích pro vlastní rozhodnutí nosných úvah, zabývá správností názoru navrhovatele (soudu prvního stupně) jaká ustanovení zákona budou na daný spor aplikována v případě, že jeho návrhu Ústavní soud vyhoví. Dovolací soud má za to, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.
Rozhodnutí soudů vynesená v nalézacím řízení jsou tak v souladu s právním názorem Ústavního soudu, pokud uvedl: „V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou \"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení §324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \"rehabilitaci\" ustanovení §324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ.“
Ústavní soud též konstatoval: „Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“. Z uvedeného je zřejmé, že zrušení zmíněného ustanovení se nemohlo dotknout práv třetích osob, které v době jeho platnosti vlastnické právo k předmětným věcem nabyly; o to však v dané věci nešlo.
Dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolací námitka nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na jím podané žalobě není opodstatněná. Žalobce takový zájem má, což je dáno již tím, že uplatnil svá tvrzení o právním důvodu, na jehož základě měl vlastnictví k předmětnému pozemku nabýt. Toto tvrzení žalovaná strana neakceptovala a žalovaný není jako vlastník předmětného pozemku zapsán v katastru nemovitostí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, v.r. předseda senátu