ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2231.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2231/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. Š., o určení zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 C 135/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. března 2006, č. j. 59 Co 97/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 9 C 135/2004-30, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhá určení, že věcné břemeno pro žalovanou A. Š., odpovídající právu bezplatného doživotního bydlení a užívání domu č. p. 352 na pozemku parc. č. 1860/2 v obci a kat. území M., zapsaného na LV č. 1043 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K., zřízené na základě smlouvy o věcném břemeni ze dne 2. 9. 1996 s právním účinkem vkladu tohoto práva ke dni 2. 9. 1996, zaniklo ze zákona“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Předmětné věcné břemeno pro žalovanou bylo zřízeno za trvání manželství účastníků smlouvou o věcném břemeni z 2. 9. 1996 v souvislosti s převodem vlastnictví k označeným nemovitostem na syna žalobce M. Š., který následně nemovitosti převedl na I. E. Jmenovaná kupní smlouvou z 3. 11. 2003 vlastnictví k nemovitostem převedla na žalobce, který současně touto smlouvou zřídil ve prospěch I. E. věcné břemeno spočívající v doživotním bydlení a užívání všech převáděných nemovitostí. Účinky vkladu tohoto práva nastaly 17. 12. 2003. Žalovaná v předmětném domě nebydlí od roku 1997. Z domu odešla před rozvodem manželství z důvodu neshod se žalobcem. Rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci 15. 7. 1998. V současné době bydlí v T. u B. v rodinném domku, který kupní smlouvou převedla na dceru A. Š., řízení o vklad do katastru nemovitostí je však z důvodu formálních nedostatků smlouvy přerušeno. Dům č. p. 352 v M. je nadále způsobilý k bydlení, nedošlo u něj k trvalým změnám, které by znemožňovaly jeho užívání k tomuto účelu. Soud prvního stupně zaujal názor, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a dospěl k závěru, že k zániku předmětného věcného břemene podle §151p odst. 2 ObčZ nedošlo. Za trvalou změnu, v důsledku níž věcné břemeno již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby, nepovažoval zřízení nového věcného břemene, „a to ani s ohledem na skutečnost, že obě tato práva mají téměř shodný obsah“. Za takovou trvalou změnu nelze považovat rovněž skutečnost, že žalovaná své právo po dobu sedmi let soustavně nevykonávala. Vzhledem k době, po kterou žalovaná právo z věcného břemene nevykonávala, námitka promlčení tohoto práva, i kdyby byla žalobcem vznesena, by nebyla důvodná. Soud nemohl posoudit, zda nebyly splněny podmínky pro zrušení nebo omezení předmětného věcného břemene ve smyslu §151p odst. 3 ObčZ, jestliže se žalobce domáhal určovací žalobou určení zániku věcného břemene.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 59 Co 97/2005-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. Dodal, že změna vlastníka nemovitostí nemá žádný vliv na trvání platně zřízeného věcného břemene a že vznik později žalobcem zřízeného věcného břemene s obdobným rozsahem, aniž by bylo vypořádáno věcné břemeno ve prospěch žalované, „nezpůsobuje zánik dřívějšího“ věcného břemene.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobce spatřuje v tom, že „o podobné otázce zániku věcného břemene nebylo Nejvyšším soudem nikdy rozhodováno a takové rozhodnutí by mělo právní význam pro všechny podobné spory“. Namítl, že předpoklady zániku předmětného věcného břemene podle §151p odst. 2 ObčZ jsou v daném případě splněny. Trvalou změnou, mající za následek zánik věcného břemene, je podle názoru žalobce skutečnost, že žalovaná opustila nemovitost v roce 1997, v současné době je vlastníkem jiné nemovitosti a do M. se nehodlá vrátit. V současné době žalobce žije s jinou ženou, která má k označeným nemovitostem taktéž zřízeno věcné břemeno a při jeho výkonu není možný výkon věcného břemene žalovanou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že dům č. p. 352 v M. neužívala a neužívá proto, že akceptovala soukromí osob, které v něm trvale bydlí, pokud by to ale mělo být chápáno jako její nezájem o věcné břemeno, pak bude trvat na svých právech z věcného břemene. Svých práv z věcného břemene by se vzdala pouze na základě finančního vyrovnání, kdy peníze by použila na bydlení pro jejich syna J. Š.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a pro rozhodnutí určující právní otázku zániku věcného břemene pro změnu poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, řeší v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
Podle §151p odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká.
Podle §151p odst. 3 věty první ObčZ, vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, jímž žalobce uplatňuje svůj nárok. V dané věci žalobce navrhoval, aby bylo určeno, že věcné břemeno zaniklo ze zákona s tím, že nastala taková změna poměrů, v jejímž důsledku již nemovitost nemůže sloužit potřebám žalované. Tím uplatnil nárok odpovídající §151p odst. 2 ObčZ. Takovému návrhu soud buď vyhoví nebo ho zamítne. Při vázanosti žalobním návrhem soud nemůže věcné břemeno zrušit podle §151p odst. 3 ObčZ. Soudy obou stupňů správně dovodily, že žalobcem tvrzené skutečnosti nemohou představovat trvalou změnu poměrů ve smyslu §151p odst. 2 ObčZ; že by však mohly představovat předpoklady pro postup soudu podle §151p odst. 2 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 10. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2395/2004, publikovaným pod č. C 3388 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, podle něhož „změna poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nemá za následek zánik věcného břemene. V tomto případě se nelze domáhat, aby soud konstatoval jeho zánik, ale aby za přiměřenou náhradu věcné břemeno zrušil“. Dovolatel ostatně nenamítá, že je nemožné, aby žalovaná jako oprávněná z věcného břemene své dosavadní právo již nikdy v budoucnu nemohla vykonávat. Z podstaty věci je také jasné, že pozdější zřízení věcného břemene prakticky shodného obsahu ve prospěch jiné osoby nemůže být právně relevantní, aniž by tomu předcházelo omezení či zánik dosavadního věcného břemene. Pro úplnost pak lze poznamenat, že je-li nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemeni (za zákonem stanovených předpokladů) důvodem promlčení tohoto práva podle §109 ObčZ, nemůže být logicky současně důvodem zániku práva podle §151p odst. 2 ObčZ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu