ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.225.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 225/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. P., a b) E. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. Ch., zastoupenému advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 189/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2005, č. j. 7 Co 1538/2005-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. I. J.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud v jejich prospěch zřídil právo věcného břemene chůze a průjezdu k jejich chatě přes níže specifikované pozemky žalovaného.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 4 C 189/2004-56, zamítl žalobu, „aby vlastníkovi rekreační chaty postavené na stavební parcele č. 20 J. P. a vlastníkům stavební parcely č. 20, parcely č. 22 a parcely č. 37/2, manželům J. a E. P., vše zapsané na LV č. 161, 162 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. pro obec S. n. N., k. ú. D. u S. n. N., bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a průjezdu lesní cestou přes parcelu č. 261/4, 35/2 a 37/1 ve vlastnictví M. Ch., vše zapsáno na LV č. 122 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště J. H., pro obec S. n. N., k. ú. D. u S. n. N., dle geometrického plánu č. zakázky 39/185/95 E ze dne 2. 8. 1995, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni b) dospěl k závěru, že není vlastnicí chaty, a proto se nemůže domáhat zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), neboť toto právo nelze zřídit k návrhu vlastníka pozemku; proto žalobu vůči ní zamítl. Žalobu zamítl i ve vztahu k žalobci a) jako vlastníku chaty, když dovodil, že na pozemky ve vlastnictví žalovaného, které měly být věcným břemenem zatíženy, se vztahuje režim lesního zákona č. 289/1995 Sb., neboť jde o pozemky, které jsou určeny k plnění funkce lesa. Parcela č. 261/4 je ostatní komunikace a jde o veřejně přístupnou cestu s omezeními vyplývajícími ze zákona o lesích a parcela č. 35/2 je les. Soud odkazuje na §20 odst. 1 a 4 lesního zákona, podle něhož je v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Výjimku z tohoto zákazu může povolit vlastník lesa a protože tak neučinil, nemohl soud žalobě vyhovět; souhlas právního předchůdce žalovaného je nevýznamný.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 7 Co 1538/2005-82, potvrdil „rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a průjezdu po pozemcích parcela č. 261/4, 35/2 a 37/1 v k. ú. D. u S. n. N., které jsou ve vlastnictví M. Ch. ve prospěch vlastníka rekreační chaty, postavené na stavební parcele č. 20 v k. ú. D. u S. n. N., která je ve vlastnictví J. P. způsobem, ve výroku rozsudku uvedeným a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a ve vztahu k pozemku č. 261/4 odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. K námitce žalobců, že právní předchůdci žalovaného udělili souhlas k užívání předmětných pozemků jako přístupové cesty k chatě, uvedl, že nemohlo jít o takový souhlas, který by zakládal právo domáhat se zřízení věcného břemene. Přístup k chatě mají žalobci ostatně zajištěn, nemají pouze právo příjezdu k ní motorovými vozidly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Žalobu považují za důvodnou minimálně pokud jde o zřízení věcného břemene chůze a průjezdu po pozemcích č. 35/2 a 37/1. Měl-li odvolací soud za prokázané, že parcela č. 261/4 je veřejná komunikace, k níž věcné břemeno zřídit nelze, neměl se zabývat režimem této veřejné lesní cesty a měl žalobu ohledně ní zamítnout, avšak průjezdu a chůze přes bezprostředně sousedící pozemky bránit neměl. V tom dovolatelé spatřují zásadní pochybení při aplikaci §151o odst. 3 ObčZ. Odvolací soud tuto argumentaci, jako zásadní, mlčky přešel. Namítají dále, že ač soud prvního stupně konstatuje, že geometrický plán je nedílnou součásti jeho rozsudku, tento plán s rozsudkem trvale nespojuje a tak vytváří pochybnosti o předmětu řízení z hlediska věci pravomocně rozsouzené. Shrnují, že ke zrušení napadeného rozsudku zmíněné nedostatky při řešení otázky zřízení věcného břemene k pozemkům č. 35/2 a 37/1 postačují. Ohledně pozemku č. 261/4 dovolatelé trvají na tom, že souhlas k průjezdu jim byl dán právním předchůdcem žalovaného, protože jinak by nemohli rekreační objekt v roce 1945 vůbec postavit. Právním předchůdcům žalobců prodal i pozemky pod stavbou chaty a tím samozřejmě souhlasil s přístupem k tomuto objektu a nikdy tomu nekladl jakékoliv překážky. Je-li cesta přes pozemek č. 261/4 veřejnou komunikací, pak ji mají žalobci nepochybně právo užívat. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá nepřípustnost dovolání, jež dovolatelé opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nevymezují konkrétní právní otázku, jejímž řešením by se měl dovolací soud zabývat. Problematika §151o odst. 3 ObčZ byla dovolacím soudem v minulosti již opakovaně řešena a v tomto směru žalovaný odkazuje příkladně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která činí z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní (§237 odst. 3 OSŘ), považuje dovolací soud možnost zřízení věcného břemene průjezdu motorovým vozidlem přes les.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§151o odst. 3 ObčZ).
Zřízení věcného břemene soudem spočívajícího v právu cesty může připadat v úvahu jen tehdy, nevyplývá-li právo procházet přes pozemek z jiného právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Právní rozhledy č. 21/2005, rozsudek ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, publikovaný na www.nsoud.cz).
V lesích je zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly [§20 odst. 1 písm. g) zákona č. 89/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)]. Výjimku z tohoto zákazu může povolit jen vlastník lesa (§20 odst. 4 lesního zákona). Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců (§19 odst. 1 lesního zákona).
Věcné břemeno nemůže soud ani soukromé osoby zřídit v rozporu s veřejnoprávními předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem. Proto soud nemůže bez souhlasu vlastníka lesa zřídit právo průjezdu lesem jako věcné břemeno. Pokud jde o námitku, že soudy měly zřídit věcné břemeno alespoň k pozemkům p. č. 35/2 a 37/1, je třeba uvést, že právo průchodu zajišťuje žalobcům obecné užívání lesa (§19 odst. 1 lesního zákona) a tedy žalobce má možnost průchodu z jiného právního důvodu. Právo průjezdu, jak uvedeno výše, bez souhlasu vlastníka lesa nelze zřídit.
Námitka týkající se geometrického plánu neobstojí, neboť tento plán byl v rozsudku řádně označen, je založen v soudním spisu a požadavek jeho „sešití“ s rozsudkem platné právo nezná. Otázka, zda právní předchůdce žalovaného s průjezdem souhlasil, je pro řízení o nároku na zřízení věcného břemene soudem nevýznamná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ jsou neúspěšní žalobci povinni zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 75,- Kč, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu