ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2255.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2255/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, IČ: 457 970 72, zastoupenému JUDr. Ladislavem Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 17/242, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného MUDr. H. T., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 30/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. ledna 2009, č. j. 12 Co 616/2008-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. ledna 2009, č. j. 12 Co 616/2008-157, se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 10 C 30/2008-122, určil, že do „dědictví po zemřelém R. J., zemřelém dne 21. 11. 2005, patří pozemková parcela č. 118/4 o výměře 806 m² v katastrálním území F., zapsaná u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště Š. v katastru nemovitostí pro obec L. nad D., katastrální území F. na LV č. 10002“ (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení s ohledem na skutečnost „jak je parcela evidována v katastru nemovitostí“ spolu se skutečností, že je nabízená žalovaným k prodeji a žalobě vyhověl, když – z důvodů v odůvodnění rozsudku rozvedených – dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem předmětného pozemku, neboť vlastnictví k němu nikdy nepozbyl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV. rozsudku).
Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalobcem uplatněnému nároku na určení, že předmětný pozemek patří do dědictví po R. J. není ve sporném řízení soud oprávněn učinit. Je oprávněn rozhodnout pouze o vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí, nelze však rozhodnout o tom, že určitá věc je předmětem dědictví. Takový právní závěr je vyhrazen výlučně soudu, který projednává dědictví v nesporném řízení podle ustanovení občanského soudního řádu o dědictví, jehož účastníky jsou pouze potenciální dědicové. Pokud soud prvního stupně žalobu projednal, „ačkoliv žaloba, jak je formulována, trpí nesouladem mezi skutkovým tvrzením a žalobním petitem, chybí na straně žalobce také naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu“. Z hlediska naléhavého právního zájmu by mohla obstát jen taková žaloba, která by směřovala k určení, že právní předchůdce žalobce – zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem předmětného pozemku. Soud prvního stupně proto vyhodnotil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nesprávně a následně pochybil, pokud žalobu projednal věcně.
Žalobcem nesprávně formulovaný žalobní petit nebylo možno v odvolacím řízení odstranit, neboť soud ve smyslu §5 občanského soudního řádu je oprávněn poskytovat poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže je však poučovat o žalobním návrhu – petitu, neboť žalobní žádání není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotněprávních norem. Soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního posouzení, ale ani odvolací soud neměl žádný důvod k uplatnění poučovací povinnosti „k odstranění vad žaloby“. Odvolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnictví k předmětnému pozemku v dědickém řízení po R. J. nebylo projednáno a vlastníkem této parcely ke dni smrti byl R. J., a žalobce má proto naléhavý právním zájem na jím požadovaném určení, jedná se o právní posouzení, které „je v rozporu s výrokovou částí napadeného rozsudku, potažmo s žalobním petitem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. V rovině procesních pochybení odvolacího soudu namítal, že odvolací soud nesplnil zákonnou poučovací povinnost vyplývající z §5 a §118a o. s. ř. Měl totiž žalobci zpřístupnit svůj právní názor na formulaci žalobního petitu, neboť se v prvé řadě jedná o otázku procesní povahy. Podle názoru žalobce navíc postup odvolacího soudu vyústil ve vydání překvapivého rozhodnutí, neboť ho odvolací soud založil na změněném právním náhledu oproti soudu prvního stupně, o kterém účastníky neuvědomil, nedal jim tak možnost adekvátní procesní reakce. Ostatně i samotný názor odvolacího soudu, že se ve sporném řízení nelze domáhat určení, že určitá věc patří do dědictví po zůstaviteli, ale toliko určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem této věci, považuje dovolatel za nesprávný, neboť obě určení jsou fakticky obsahově totožná, když pojem dědictví po zůstaviteli je obsahově shodný s pojmem vlastnictví zůstavitele ke dni smrti, neboť do dědictví patří všechny věci, jejichž vlastníkem byl zůstavitel v době své smrti. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, z něhož vyplývá, že i formálně uplatněný požadavek na určení, že určitá věc spadá do dědictví po zůstaviteli může být podle okolností případu jen jiným vyjádřením požadavku na určení, že zůstavitel by ke dni své smrti vlastníkem této věci. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je v daném případě posouzení správnosti závěru odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení. Při řešení této otázky vychází dovolací soud ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozsudku ze dne 3. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2008, pod pořadovým č. 70, ve kterém dovolací soud vyložil, že „podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit. Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1, věta druhá, o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není) - (srovnej například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003).“
Dovolací soud v dané věci dále zdůraznil, že i když žalobkyně formulovala žalobní návrh jako návrh na určení, že do dědictví po zůstaviteli patří majetek popsaný v žalobě, z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v průběhu řízení bylo zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitel byl v okamžiku svého úmrtí vlastníkem sporného majetku, případně že se jednalo majetek náležející do společného jmění zůstavitele.
Uvedené závěry jsou zcela použitelné i v předmětné věci. Z žaloby i z přednesů žalobce u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 23. září 2008 je zřejmé, že žalobní požadavek je mimo jiné založen na tvrzení, že zůstavitel R. J. nikdy nepozbyl ve vztahu k předmětnému pozemku vlastnické právo až do své smrti, neboť neučinil žádný úkon, kterým by tento pozemek převedl na jiný subjekt. Byl tak i ke dni své smrti jeho vlastníkem.
Žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určitého konkrétního majetku, je soudní praxí akceptovaným vyjádřením přípustného procesního postupu v řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 6 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2004, č. 12, str. 452).
Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném ručení tak není správný. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu