ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2288.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2288/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. J., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 232/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2003, č. j. 19 Co 880/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2003, č. j. 8 C 232/2001-86, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 202 pro kat. území B. u D., a to k domu č. p. 24, zastavěné ploše parc. č. 31/1 a pozemku parc. č. 513/7. Označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby žalovanému zaplatila částku 80 000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu ideálních 9/10 a žalovaný ideální 1/10. Žalovaný nabyl vlastnické právo dědictvím po svém otci M. J. v roce 1985 a žalovaná dědictvím po svém manželovi, bratru žalovaného, v roce 1990. Po smrti M. J. se žalovaný, který je bezdětný, dohodl s bratrem tak, že si ponechá 10 % podílu na předmětných nemovitostech, a bratr 90 % s tím, že odkáže nemovitosti svým dětem. K tomu ale nedošlo. Mezi účastníky řízení docházelo k neshodám ohledně údržby a oprav nemovitostí a toho, jak má být nemovitost využívána. Podle znaleckého posudku R. K. je technický stav domu č. p. 24 velmi špatný, údržba je dlouhodobě zanedbávána a po delší čas nebyly prováděny podstatnější stavební úpravy. Obvyklá cena nemovitostí činí 800 000,- Kč. Jde o usedlost, která má jednu obytnou budovu, jíž nelze reálně rozdělit. Reálné rozdělení odpovídající spoluvlastnickým podílům by bylo technicky proveditelné jen u nebytových částí nemovitosti, funkční využití oddělené menší části by však bylo velmi pochybné. Ceny oddělených částí by výrazně klesly a jejich součet by nedosáhl výše stanovené ceny nemovitosti jako celku. Polní cesta parc. č. 658/2 v kat. území B., o níž uvažoval znalec jako o přístupové k jedné části nemovitosti v případě jejího reálného rozdělení, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalovaný žil v předmětné nemovitosti do svých 21 let, poté ji navštěvoval o víkendech a trávil zde svůj volný čas. Bydlí ve třípokojovém bytě v Č. B. Dále vlastní chatu v H. u L. K nemovitostem má hluboký citový vztah. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí návrhu. Nepopřel, že žalovaný s ohledem na to, že jde o jeho rodný dům, má k nemovitostem citový vztah, který však podle soudu prvního stupně není tak intenzivní, aby bránil zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaný nemovitosti k trávení volného času nepotřebuje, neboť má ještě chatu. S ohledem na neshody účastníků by došlo jen k prohloubení negativního stavu nemovitostí, v níž se nachází. Protože rozdělení nemovitostí není možné ani účelné, přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Při rozhodování o tom, kterému z účastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, především zohlednil výši spoluvlastnických podílů účastníků a dále skutečnost, že žádnému z účastníků nemovitosti nesloužily k bydlení, přičemž žalovaný má kde trávit volný čas stejným způsobem jako v předmětných nemovitostech. Žalovaný se výrazně více podílel na opravách a údržbě domu i pozemků než žalobkyně, avšak ani on nebyl schopen zabránit chátrání domu. Pokud jde o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného, vycházel soud prvního stupně z částky 800 000,- Kč, představující obvyklou cenu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2003, č. j. 19 Co 880/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k označeným nemovitostem zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby. Tyto důvody odvolací soud spatřoval v tom, „že jde o rodný dům žalovaného, který zde bydlel do svých 21 let a poté trávil na nemovitostech víkendy, ve věku žalovaného, v okolnostech, za jakých došlo k tomu, že žalovaný se stal podílovým spoluvlastníkem jedné desetiny nemovitostí a jeho bratr podílu devět desetin“. Také podíl žalovaného na opravách a údržbě nemovitostí byl větší. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by v tomto případě bylo v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o neshody mezi účastníky, ty samy o sobě nemohou být důvodem ke zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť mohou být řešeny podle §139 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a že pokud vzal za prokázané, že žalovaný žil ve sporných nemovitostech do svých 21 let a poté se do nich vracel o víkendech a snažil se je udržovat, pak „tyto závěry nejsou podloženy skutkově a nevyplývají ani ze soudem provedeného dokazování“. Stejně tak převzal závěr soudu prvního stupně o tom, „že přínos žalovaného k opravám a údržbě domu i pozemku byl výrazně vyšší, než u žalobkyně, a to přes konkrétní důkaz o nepravdivosti takového tvrzení“, a to znalecký posudek R. K., ze kterého vyplývá, „že oba účastníci prováděli pouze nahodilé, nedůležité opravy nemovitosti, aniž by systematicky ovlivnili zachování dobrého stavu nemovitosti do budoucna“. Opakovaně se snažila s žalovaným domluvit na údržbě a opravách nemovitosti, což ztroskotalo na negativních postojích žalovaného. Žalovaný se nezajímal o daňové platební povinnosti, pojištění a pod. Ty zajišťovala žalobkyně, a to i v době, kdy finanční prostředky musela poskytovat ze svého a kdy žalovaný svým jednáním jí znemožňoval užívání nemovitostí v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu. Odvolací soud, pokud jde o neshody mezi účastníky, pominul, že jde o dlouhodobě trvající stav a že pokud okolnosti, za nichž odvolací soud rozhodl, budou trvat, nebude moci v budoucnu podat nový návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Za stavu, kdy nehodlá nadále se žalovaným setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu, by zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví přicházelo v úvahu jen výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných, které podle žalobkyně nelze „spatřovat v případě, kdy žalovaný má další nemovitý majetek (chatu) k rekreaci, není svým způsobem života vázán na tuto nemovitost a zneužívá svých práv na můj úkor“. Poukázala na to, že soud mohl postupovat také tak, že nemovitosti mohly být přikázány žalovanému a jemu uloženo, aby jí za její spoluvlastnický podíl zaplatil náhradu. Nemovitosti nikdy nehodlala prodat. Cena, z níž vycházel soud prvního stupně při rozhodování, neodpovídá ceně závislé na nabídce v daném místě a čase. Protože byl zájemce, který jí za nemovitosti nabízel částku 1 200 000,- Kč, navrhovala, aby se při vypořádání vycházelo z této částky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání uvedl, že až do roku 1990 údržbu nemovitostí prováděl se svým bratrem, od té doby ji provádí sám za pomoci dalších osob. Za tím účelem tam jezdí dodnes denně. Žalobkyně nemovitosti navštěvovala velmi málo a nikdy nic neopravovala. O údržbě nemovitostí se s ním žalobkyně nedohadovala, protože ji to nezajímalo. Naopak si tam vodila svého zetě, který mu nejméně třikrát vyhrožoval rozbitím obličeje, čímž ho žalobkyně chtěla z nemovitostí vypudit. K placení daní a pojistného měl sloužit účet, který s bratrem založili částkou 20 000,- Kč. Vedením účtu byla pověřena žalobkyně. V roce 2002 se od ní dověděl, že stav účtu je vyčerpán, aniž tuto skutečnost doložila. Na sporném pozemku opravoval pouze své auto a auto syna žalobkyně. Žalobkyně nerespektovala jeho rozhodnutí, které učinil v dědickém řízení po svém otci, kdy si ponechal jen 10 % nemovitostí s tím, že 40 %, které na něho dále připadaly a které přenechal bratrovi, bratr převede na svého syna, a nemovitosti v rámci dědictví po jeho bratru si nechala napsat jen na sebe. Ke konkrétnímu dovolacímu návrhu žalobkyně se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka uplatnila dva dovolací důvody, a to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je závěr, že zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaného soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, „že žalovaný má k nemovitostem zvláštní vztah, neboť jde o jeho rodný dům, je k nemovitosti citově vázán, neboť ji získal po svých rodičích, v nemovitosti žil do svých 21 let a poté se do nemovitosti vždy o víkendu vracel, snažil se nemovitost udržovat … předmětné nemovitosti získal žalovaný a jeho bratr, manžel žalobkyně, dědictvím po otci v roce 1985. Žalovaný, který je bezdětný, se s bratrem dohodli tak, že si ponechá 10 % podílu na nemovitostech, zatímco bratr žalovaného získá 90 % podílu s tím, že tento odkáže předmětné nemovitosti svým dětem. K tomu nakonec nedošlo, neboť bratr žalovaného zemřel a v roce 1990 zdědila podíl po svém manželovi žalobkyně. … přínos žalovaného k opravám a údržbě domu i pozemku byl výrazně větší než u žalobkyně.“. Tato skutková zjištění podle obsahu spisu mají oporu v provedeném dokazování. Okolnosti, za nichž nabyli spoluvlastnické podíly žalovaný a jeho bratr a po smrti bratra žalovaného žalobkyně, vyplývají z výpovědí účastníků. Skutková zjištění, týkající se přínosu žalovaného k opravám a údržbě domu, mají oporu ve výpovědích svědků J. K., Z. K. a F. K. Ostatně i žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že běžnou údržbu nemovitosti provádí žalovaný a že ona sama opravy nemovitosti neprováděla ani nezajišťovala. Znalec R. K. ve svém znaleckém posudku sice konstatuje, že běžná údržba nemovitosti je dlouhodobě zanedbaná a že nebyla provedena ani její podstatnější modernizace, z tohoto konstatování však ještě nelze dovodit, že by běžná údržba tvrzená žalovaným nebyla prováděna vůbec. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tak není dán.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle §142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 2 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy.
V daném, skutkově netypickém případě, lze mít za to, že úsudek odvolacího soudu, jímž bylo odůvodněno zamítnutí žaloby, odpovídá v potřebném rozsahu učiněným a podloženým skutkovým zjištěním a tato výše uvedená zjištění dovolují závěr, že žaloba byla zamítnuta v souladu s ustanovením §142 odst. 2 ObčZ.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně v tomto řízení nebyla úspěšná, a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu