ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2289.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2289/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. F., zastoupenou advokátem, proti žalovanému Z. F., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 79/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 1999, čj. 17 Co 134/99-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 1999, čj. 17 Co 134/99-254, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. ledna 1999, čj. 3 C 79/96-232, ve znění opravných usnesení ze dne 3. února 1999, čj. 3 C 79/96-244, a ze dne 4. srpna 1999, čj. 3 C 79/96-262, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 22. 1. 1999, čj. 3 C 79/96-232 ve znění opravných usnesení vypořádal společné jmění (správně bezpodílové spoluvlastnictví) účastníků jako bývalých manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci v jejím držení vyjmenované pod položkami 1 - 51 a movité věci umístěné v garáži vyjmenované pod položkami 52 - 74 v celkové hodnotě 64.939,- Kč, osobní automobil Škoda Favorit a vlek za osobní automobil v hodnotě 53.800,- Kč, garáž se st. p. 1907/66 v N. P. v hodnotě 70.000,- Kč, 50% hodnoty kalkulačky zn. FX v částce 1.650,- Kč a zůstatkovou hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu č. 15 v domě čp. 1721 v N. P. ve výši 31.960,- Kč, tedy věci a hodnoty v celkové ceně 222.349 Kč (výrok I), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci v jeho držení vyjmenované pod položkami 78 - 80 v hodnotě 14.940,- Kč, 50% hodnoty kalkulačky zn. FX v částce 1.650,- Kč, zůstatek vkladu na běžném účtu č. 524440-541/0100 vedeném u K. b. a. s. ve výši 48.620,- Kč, zůstatek vkladu na vkladní knížce č. 15-750 199-7 vedené u Č. s. ve výši 2.139,30 Kč a částku získanou výběrem z účtu žalovaného č. 524440-541/0100 vedeného u K. b. ve výši 285.000,- Kč, tedy celkem věci, hodnoty a prostředky ve výši 352.349 Kč (výrok I). Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů hodnot ze zaniklého společného jmění částku 444.069, - Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky III. - VII.). Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 12. 1995, čj. 4 C 218/95-17, který nabyl právní moci 14. 12. 1995. Dovodil, že vzhledem k čl. VIII odst. 5 zák. č. 91/98, kterým byl novelizován zákon.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "ObčZ"), je třeba zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů (dále jen "BSM") "v současném platném znění společné jmění" vypořádat podle §149 odst. l ObčZ ve znění této novely, vznik BSM podle znění ObčZ platného před touto novelou. Každému z účastníků přikázal věci, které měli v držení. Garáž, kterou dosud užívali společně, přikázal žalobkyni s odůvodněním, že ji hodlá využívat, "jak stanoví kolaudační rozhodnutí, a nikoli k jiným nepovoleným účelům, jak to činil žalovaný". Vyšel ze zjištění, že částka 285.000 Kč jsou společné prostředky, vybrané z výše specifikovaného účtu žalovaným, které nebyly společně spotřebovány. Při vypořádání také přihlédl k tomu, že na oddělený majetek žalovaného bylo ze společného vynaloženo 758.138 Kč, včetně pojištění 70.958 Kč na jeho vůz Hyundai Lantra.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 12. 5. 1999, čj. 17 Co 134/99-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Konstatoval, že ve věci byl řádně a úplně zjištěn skutkový stav a že soud prvního stupně z provedených skutkových zjištění vyvodil i správné právní závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ"). Nesouhlasí s přikázáním garáže se st. p. č. 1907/66 a věcí umístěných v garáži do výlučného vlastnictví žalobkyně. Garáž využívá žalovaný k podnikání a jejím přikázáním do vlastnictví žalobkyně ztratí "jakékoliv zázemí pro podnikání". Nesprávné právní posouzení žalovaný spatřuje v závěru obou soudů, že při stanovení hodnoty práv a povinností k družstevnímu bytu je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu, když správně má jít "o tržní cenu bytu". Rovněž nesouhlasí s přikázáním částky 285.000,- Kč do jeho vlastnictví, neboť tyto prostředky byly využity v rodině a při dalším podnikání. Nesprávně byly do vypořádání zahrnuty tři baterie, které nebyly pořízeny ze společných prostředků, a jako vnosy podle §150 o. z. vypořádány částka 214.375,- Kč, která měla být vynaložena na sekačku, neboť v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví již neexistovala, a částka 70.000,- Kč, která byla použita na placení pojistného. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že právní otázky, uvedené v dovolání, nejsou zásadního významu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení řádně zastoupeným, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst.1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, pokud v řízení došlo k vadám, vyjmenovaným v §237 odst. 1 OSŘ. Takové vady žalovaný nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z §238 odst. 1 písm. b) OSŘ nebo z §239 odst. 1 OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo jeho zrušující usnesení a odvolací soud ve výroku rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Dovolání by tedy mohlo být přípustné toliko podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví že, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhl.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen za předpokladu, že odvolacím soudem řešená otázka, pro níž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní. Řešení jiné otázky, t. j. řešení otázky skutkové, popř. otázky správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. nemůže založit. Dalším předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (měla dopad na obdobné případy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů dosud nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstatní judikatuře vyšších soudů - rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, nové řešení právní otázky.
Z toho, co bylo uvedeno, především vyplývá, že z přezkumu rozsudku odvolacího soudu je vyloučena žalovaným namítaná nesprávnost skutkového zjištění, že jím celkově vybraná částka ve výši 285.000 Kč byla spotřebována pro rodinu a podnikání. Totéž pak platí ohledně jeho námitky, že sekačka ke dni zániku manželství neexistovala a že tři baterie nebyly pořízeny ze společných prostředků.
K námitkám žalovaného ohledně nesprávného právního posouzení, je třeba především uvést, že s ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věta první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 14. 12. 1995, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nikoli tedy nová ustanovení o společném jmění manželů. V dané věci tedy soud stále rozhoduje o vypořádání BSM.
Rozsudek odvolacího soudu lze považovat za rozhodnutí zásadního významu, poněvadž řeší otázku stanovení hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu odlišně od judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Co 717/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 11/2000, dospěl k závěru, že "v řízení o vypořádání BSM - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu (§233 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. ve znění před novelou provedenou zákona č. 137/1999 Sb. - Obchodního zákoníku). Jde o majetková práva, jejichž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou za převod těchto členských práv a povinností, kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností v rozhodné době a místě dosáhnout".
Pokud jde o přikázání garáže žalobkyni, soudy obou stupňů sice rozhodovaly podle §149 odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zák. č. 91/1998 Sb., ale to je obsahově shodné s §150 věta druhá a třetí ObčZ ve znění před novelou, upravující příkladmo (viz slova "především se přihlédne") hlediska, významná pro přikázání věci tomu kterému z bývalých manželů. Pokud tedy za jedno z hledisek, byť výslovně nevyjmenované, soudy považovaly hledisko účelného využití věci tím kterým účastníkem, a přikázaly věc tomu, který hodlá věc používat k účelu, ke kterému je určena, tedy přikázaly žalobkyni garáž, kterou chce užívat ke garážování vozu, nešlo o rozhodnutí nesprávné. Totéž platí i ohledně námitky žalovaného, že pojistné na jeho os. vůz nemělo být vypořádáno jako vnos na jeho majetek. Jak §149 odst. 2 ObčZ. ve znění po novele provedené zák. č. 91/1998 Sb., tak §150 věta druhá ObčZ ve znění před novelou, obsahují shodné ustanovení, že každý z manželů je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ vzhledem k nesprávnímu právnímu posouzení věci odvolacím soudem ohledně vypořádání zůstatkového podílu k družstevního bytu je dán.
Dovolací soud proto, když nezjistil, že by v řízení došlo k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ OSŘ), podle §243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková