ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2293.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2293/2019-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalovanému Š. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na květnici 713/7, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 192/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.393,60 Kč k rukám JUDr. Štěpána Maška, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 C 192/2014-539, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemkům p. č. st. XY a p. č. XY v Katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, vše vedené u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „Pozemky“). Pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 2.887.580 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 20 Co 331/2018-581, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při posouzení, kterému ze spoluvlastníků budou Pozemky přikázány do výlučného vlastnictví, přihlédl ke skutečnostem, které jsou důsledkem jednání žalobce odporujícího dobrým mravům. Současně má za to, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze ve prospěch jednoho ze spoluvlastníků přihlédnout ke kritériu, jehož dosažení je pro druhého spoluvlastníka právně nemožné, jakož i že nelze ve prospěch spoluvlastníka přičítat skutečnosti, v jejichž dosažení tento spoluvlastník úmyslně přímo či nepřímo zabránil druhému spoluvlastníkovi. Domnívá se, že tyto otázky nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dále namítá, že nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena otázka, zda je při rozhodování o přikázání věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků nutné vycházet z kritérií vztahujících se ke konkrétní věci a zda i v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k podnikání je rozhodná skutečnost, že jeden ze spoluvlastníků má k nemovitosti osobní vztah. Za otázku, která má být posouzena jinak, považuje, zda je rozhodujícím kritériem výše vypořádacího podílu, je-li rozdíl mezi výší vypořádacích podílů nabízených účastníky extrémní. V této souvislosti zdůrazňuje, že oproti žalobci nabízí vypořádací podíl téměř pětinásobně vyšší. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rovněž i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozsudku.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný nevymezuje žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva, u které by byl naplněn některý z důvodů přípustnosti dovolání. Upozorňuje na to, že pouze polemizuje se skutkovými závěry nalézacích soudů; skutkové námitky však nejsou v dovolacím řízení přípustné. Zpochybňuje dovolatelem vznesená tvrzení a uvádí vlastní skutečnosti, které – dle jeho mínění – potvrzují správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), protože o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou rozhodná pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
V ustanovení §1147 o. z. jsou obdobně jako v ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), upraveny nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání (ve vztahu k dřívější právní úpravě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268). Dosavadní judikaturu týkající se způsobů vypořádání spoluvlastnictví lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1857/2016).
V daném případě nebylo zpochybněno, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit. Pozemky tvoří jeden funkčně propojený celek, nutný k provozu malé vodní elektrárny, která je jejich součástí. Jelikož o ně projevili oba účastníci zájem a doložili, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu (jsou solventní), bylo třeba posoudit, kterému z účastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.); soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. výše citovaný rozsudek R 5/2016).
K otázce, zda je možné přihlédnout ke kritériu, jehož dosažení je pro jednoho ze spoluvlastníků nemožné:
Nadepsanou právní otázku dovolatel formuluje v souvislosti se skutečností, že v současné době je pro něj právně nemožné získat k provozu malé vodní elektrárny licenci k výrobě elektřiny. Přehlíží však, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; již z toho důvodu není její řešení v dovolacím řízení přípustné.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – s nímž se výslovně ztotožnil i odvolací soud – vyplývá, že se soud prvního stupně řádně zabýval i otázkou možnosti získání dané licence. Uvedl, že udělení licence žalovanému není zcela nemožné, bylo by však nutné z jeho strany učinit několik právních úkonů, které by v konečném důsledku mohly vést k dalším právním sporům a k ohrožení účelného využití Pozemků (resp. Malé vodní elektrárny). Měl za to, že „snahou soudu při vypořádání společného spoluvlastnictví není pouze nalezení pokud možno spravedlivého řešení sporu, ale i předcházení možným budoucím sporům, zájem na maximálním zachování právní jistoty třetích osob a kontinuity stávajícího faktického provozu i dosud uzavřených právních vztahů.“ Uzavřel, že lepší záruku účelného využití daných nemovitostí a vyšší míru jistoty kontinuity právních vztahů nabízí žalobce.
Tuto úvahu nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a nepatřičnou; ani zde proto není důvod, který by činil dovolání přípustným (viz R 5/2016) – rozpor s hmotným právem tu dovolací soud neshledává.
K otázce, zda lze ve prospěch spoluvlastníka přičítat skutečnosti, jejichž dosažení tento spoluvlastník druhému spoluvlastníkovi úmyslně znemožnil, případně které jsou důsledkem jednání odporujícího dobrým mravům:
V rozsudku ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 451), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se spoluvlastník nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Prokázané opakované a úmyslné jednání v neprospěch druhého spoluvlastníka, které je v rozporu se zákonnými či dohodnutými pravidly pro užívání společné věci a nakládání s ní, musí jít k tíži toho, kdo se takto chová.
Z citovaného rozsudku implicitně vyplývá, že naopak skutečnosti, jež jsou výsledkem (úmyslného) jednání spoluvlastníka, které není protiprávním činem, zneužitím práva nebo jednáním odporujícím dobrým mravům, jsou pro právní posouzení věci významné. Jiný závěr by odporoval základním zásadám občanského práva (§3 o. z.).
Od uvedených právních závěrů se odvolací soud neodchýlil. V projednávané věci nalézací soudy přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, nezjistily, že by se žalobce dopustil protiprávního jednání, případně jednání odporujícího dobrým mravům. Opačné tvrzení dovolatele je pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů, na kterých soudy učinily právní závěr o souladu jednání žalobce s právem i dobrými mravy. Přezkum skutkových závěrů dovolacímu soudu nepřísluší. Vedle toho lze doplnit, že posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu; dovolací soud může tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevného excesu soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
K otázce významu výše finanční náhrady, kterou je spoluvlastník ochoten zaplatit:
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016) je ustálená v závěru, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je pouze jedním z kritérií, které je soud povinen zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže. Není však povinen přikázat věc tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku – řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není dražbou mezi spoluvlastníky. Rozhodnutí soudu musí být založeno na zohlednění všech rozhodných skutečností, přičemž je na úvaze soudu, které skutečnosti budou upřednostněny.
Dovolací soud neshledává, že by bylo nutné se od této rozhodovací praxe odchýlit; ostatně ani dovolatel neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které by bylo namístě dovolacím soudem zastávaný právní názor změnit.
V nyní projednávané věci soudy neopomenuly skutečnost, že dovolatel nabídl vyšší částku na vypořádání podílů, dospěly však k závěru, že jsou zde dány jiné skutečnosti, které svědčí ve prospěch přikázání Pozemků do vlastnictví žalobce a které hledisko výše finanční náhrady převáží (zejména záruky účelného využití nemovitostí, vztah žalobce ke společné věci a kontinuita právních vztahů). Taktéž tyto úvahy neshledává dovolací soud nepřiměřenými a dovolání není pro řešení nadepsané otázky přípustné.
K dalším dovolacím námitkám týkajících se posouzení kritérií rozhodných pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků:
Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při posouzení otázky, kterému ze spoluvlastníků bude společná věc přikázána do výlučného vlastnictví, lze vyjít z široké (předem neomezené) palety kritérií, jejich posouzení je na úvaze soudů. Vždy však musí úvahy soudu odpovídat obecným zásadám občanského práva a rozhodnutí musí být řádně odůvodněno.
Mezi tato kritéria Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela; u nemovitostí sloužících k podnikání je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Judikatura zdůrazňuje, že je vždy třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že nalézací soudy vzaly za základ pro úvahy, kterému ze spoluvlastníků Pozemky přikázat do výlučného vlastnictví, veškeré rozhodné skutečnosti. Dovodily, že je to právě žalobce, kdo poskytuje záruky účelného využití Pozemků (zajištění provozu malé vodní elektrárny), má k nemovitostem bližší osobní vztah, v minulosti prováděl jejich opravy, údržbu a investice, o jejich zachování vždy řádně pečoval a lze předpokládat, že tomu bude tak i nadále.
Neobstojí námitka dovolatele, že v případě nemovitostí sloužících k podnikání nelze zohlednit bližší osobní vztah jednoho ze spoluvlastníků ke společné věci. Jak dovolací soud již zdůraznil, soud je povinen přihlédnout ke všem rozhodným kritériím, tedy zcela jistě i k případnému citovému poutu spoluvlastníka ke společné věci.
Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu