ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2344.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2344/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně RNDr. A. K., P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o 1 810 595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 169/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č. j. 21 Co 601/2011-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 19.215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Zdeňka Koschina.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 30 C 169/2005-186, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,810.595,- Kč spolu se „zákonným úrokem z prodlení“ od 3. 7. 2005 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 2,003.706,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 7. 2005 (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky 4,647.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 7. 2005 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. února 2012, č. j. 21 Co 601/2011-221, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výrocích o nákladech řízení IV. a VI. potvrdil a změnil nákladový výrok V. tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; uplatnila tak dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že Nejvyšší soud otázku „základu a rozsahu nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným“ a otázku „promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným“ dosud neřešil, přičemž soudy i senáty stejného soudu rozhodují ve věcech tohoto typu rozdílně. Konkrétně namítala, že se žalobkyně nedomáhala zvýšení nájemného, a nedbala tak dostatečně svých práv. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, podle něhož by nárok na náhradu vznikl vlastníkovi bytu jen v případě, kdyby soud nedostál své povinnosti rozhodnout o zvýšení nájemného ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Při úvaze o intenzitě omezení vlastnického práva je zapotřebí přihlédnout k poměru příjmů plynoucích z pronájmu nemovitosti k nákladům nezbytným na její údržbu. Intenzita omezení je dána rovněž poměrem bytů s regulovaným nájemným ke všem bytům a nebytovým prostorám v domě a způsobem nabytí nemovitosti. Není možné poskytovat náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva. Za omezení vlastnického práva dané zákonem č. 107/2006 Sb. se – a to i na základě judikatury Ústavního soudu – náhrada neposkytuje. Přestože nalézací soudy odůvodnily přiznanou výši náhrady odkazem na „logiku zákona č. 107/2006 Sb.“, její konkrétní vyčíslení se opíralo o znalecký posudek, který výši náhrady určil nesprávně. Nalézací soudy zatížily řízení vadou, jestliže se soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení uplatněného nároku a odvolací soud z toho vyvodil, že ji soud prvního stupně nepovažoval za „rozhodnou“ a svým vlastním rozhodnutím nahradil činnost soudu prvního stupně. Uplatněný nárok je promlčen a vznesenou námitku promlčení nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Sporná je „existence nároku“ na zákonný úrok z prodlení i jeho výše.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. února 2012 a protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelka především zpochybnila nárok žalobce s ohledem na tvrzený princip tzv. subsidiarity nároku vůči uplatnění požadavku na zvýšení nájemného.
Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, při řešení otázky, zda je uplatnění nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podmíněno podáním žaloby na zvýšení nájemného proti nájemci, je třeba vyjít ze závěrů vyjádřených ve výroku II. stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 („plenární stanovisko“), podle něhož má uvedený nárok subsidiární charakter jen za dobu od podání žaloby na zvýšení nájemného. Možnost podat žalobu na zvýšení nájemného byla přitom efektivně připuštěna až nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, uveřejněném na nalus.usoud.cz, který „ svými účinky erga omnes – za popsaných mimořádných okolností – plní vlastně funkci zákona“ (odst. 12 plenárního stanoviska). Předchozí judikatura (včetně judikatury Nejvyššího soudu – srovnej např. rozsudek ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, citovaný v nálezu Pl. ÚS 20/05) totiž vycházela z názoru, podle něhož tehdy platná úprava zvýšení nájemného rozhodnutím soudu neumožňovala.
Z uvedených premis vyšel Ústavní soud při řešení případů obdobných projednávané věci, v níž se žalobce na nájemci zvýšení nájemného nedomáhal. V nálezu ze dne 2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 680/08, dospěl k závěru, že „ možnost žalovat nájemce na zvýšení nájemného byla založena teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (srov. bod 12 stanoviska). Nárok stěžovatelky na náhradu za omezení vlastnického práva za období do vyhlášení tohoto nálezu proto subsidiární charakter nemá.“ Stejný právní názor Ústavní soud zaujal rovněž v nálezu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 908/09, a ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1431/09, a lze proto považovat v daném směru judikaturu Ústavního soudu k této otázce za ustálenou. Naopak dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, podle něhož „ z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odpovědnost státu je zde [ve věci nároku na náhradu za období od 20. března 2003 do 31. prosince 2003] vyvozována subsidiárně“, je zjevným vybočením z ustálené judikatury, jež navíc popírá smysl plenárního stanoviska.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady za omezení vlastnického práva za období od roku 2004 do 15. září 2005. Nález Pl. ÚS 20/05 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen až dne 2. června 2006, a proto je námitka subsidiarity nároku pro projednávanou věc nepřípadná.
Dovolatelka dále namítala rozsah intenzity omezení vlastnického práva žalobkyně.
Podle názoru dovolacího soudu je třeba při posuzování intenzity omezení vlastnického práva třeba vyjít z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřeného zisku zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné době, přičemž omezení vlastníka není státem kompenzováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Ústavní soud v plenárním stanovisku dovodil, že samotná protiústavní povaha regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání jeho majetku. Argumentace, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, je proto nepřípadná. Naopak je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací nájemného tak omezen, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek.
Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1. ledna 2007 se neměnila) obecně nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku, zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv, dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého nájemného, lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní.
Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho konkrétního případu (odst. 22 plenárního stanoviska), musí soudy přihlédnout rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla regulovaným nájemným zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové plochy, zatímco ze zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník dosahoval příjmů v podobě „tržního nájemného“, které mu zajišťovalo dostatečný výnos pro pokrytí nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v zásadě považovat omezení jeho vlastnického práva za intenzivní a je třeba k této skutečnosti také přihlédnout. Obdobnou argumentaci lze použít i v případě, kdy byl vlastník věci regulací nájemného omezen pouze krátkodobě – za krátké období však lze řádově považovat období několika měsíců, nikoli více jak jednoho a půl roku, jak tomu bylo v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
V poměrech projednávané věci lze považovat za splněnou podmínku intenzity omezení jak z hlediska výše regulovaného nájemného, tak z hlediska doby trvání omezení.
Z hlediska podílu bytů s regulovaným nájemným na celkové ploše domu odvolací soud uzavřel, že byty s regulovaným nájmem představovaly 3/4 plochy domu. I z tohoto pohledu je nutné považovat omezení vlastnického práva za intenzivní.
Prostřednictvím dalších námitek poukazovala dovolatelka na tzv. podnikatelské riziko vlastníka.
Podle názoru dovolacího soudu nemá způsob nabytí bytového domu jeho vlastníkem přímý vliv na existenci ani rozsah nároku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva regulací nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013). Žalobkyně mohla legitimně očekávat, že stát (tj. žalovaná) bude postupovat ústavně konformně a v přiměřené době přijme úpravu předpisů o regulaci nájemného v podobě, která zajistí návratnost nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a přiměřený zisk. Obdobné legitimní očekávání lze ostatně vztáhnout i na vlastníky, kteří bytové domy s regulovaným nájemným nabyli dříve i později.
Dovolatelka dále zpochybnila i způsob určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce.
Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody (srov. odst. 13 a 14 plenárního stanoviska), a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu §442 obč. zák. Předeslanou úvahou byl zjevně veden i Ústavní soud, když v odst. 22 plenárního stanoviska zdůraznil, že „ výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.“ Určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných.
Podle názoru dovolacího soudu náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu.
Výrok I. plenárního stanoviska („ zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“ ) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.
V projednávaném případě nalézací soudy poměřovaly výši náhrady s výší nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. K námitce špatného výpočtu výše nájemného se uvádí: „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1785/2009). V dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se však dovolací soud správností skutkových zjištění nemůže zabývat (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípustná je i námitka vad řízení, pokud odvolací soud sám posoudil otázku promlčení uplatněného nároku bez ohledu na to, že se soud prvního stupně námitkou promlčení vůbec nezabýval.
K vlastní otázce promlčení uplatněného nároku dovolací soud odkazuje na závěr vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněném pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena.
Závěry odvolacího soudu z takto vymezeného řešení nevybočují.
Dovolatelka dále v dovolání nesouhlasí s tím, že jí byla rozhodnutími nalézacích soudů uložena povinnost k zaplacení úroků z prodlení. Svůj nesouhlas ve vztahu k příslušenství odůvodňuje tím, že základ nároku, resp. jeho výši, považuje za sporný a proto prodlení „nemůže vzniknout dříve, než se rozhodnutí o žalovaném nároku stane vykonatelným“. Taková námitka nemůže být důvodná. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, ale vzniká již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného. Rozhodnutí soudu tedy není vzhledem k nároku na náhradu rozhodnutím konstitutivním, ale rozhodnutím, které pouze deklaruje již existující a splatný nárok. Vzhledem k tomu není možné vázat okamžik prodlení s placením náhrady na vydání (vyhlášení) deklaratorního rozhodnutí soudu, nebo dokonce s jeho vykonatelností.
Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soud nebyl v rozporu se zákonem ani s judikaturou Ústavního soudu, a že byl v souladu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení v souvislosti s jejím zastoupením advokátem a sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle §7 bodu 6. ve spojení s ustanovením §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 15.580,- Kč (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty jde o částku
19.215,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 19 215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu