ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2347.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2347/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. G., zastoupenému advokátem, o návrhu žalobkyně na povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. Zn. 6 C 193/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2003, č. j. 15 Co 346/2003-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 6 C 193/2002-30, povolil k návrhu žalobkyně obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 108/2000. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 4 C 108/2000, který nabyl právní moci 3. 5. 2002, bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení společného nájmu k družstevnímu bytu a o vypořádání ostatních majetkových práv podle §150 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“); soud určil cenu členských práv a povinností k bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu čp. 240 v D. částkou 430.850,- Kč a cenu povinností s členskými právy souvisejících částkou 57.662,- Kč. Žalobkyně v žalobě na obnovu řízení uvedla, že se 16. 9. 2002 dozvěděla, že byt a členská práva k bytu převedl žalovaný za 800.000,- Kč na třetí osobu. V původním řízení nemohla bez svého zavinění tuto skutečnost uplatnit, když k převodu bytu došlo až 17. 5. 2002. Skutečnost, že žalovaný byt za cenu 800.000,- Kč prodal, soud zjistil na jednání konaném 30. 5. 2003. Soud prvního stupně na základě tohoto zjištění žalobě na obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 14. července 2003, č. j. 15 Co 346/2003-46, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na povolení obnovy řízení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem k obnově řízení pouze tehdy, jestliže účastník řízení, který se obnovy domáhá, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, jsou pro něj nové a mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou nové, jestliže je účastník řízení, přestože v době původního řízení existovaly, nemohl bez své viny. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně netvrdila, že by tu bylo nějaké rozhodnutí nebo důkazy, které nemohla bez své viny v původním řízení použít; tvrdila, že je tu nová skutečnost, t. j. taková, která nastala až po skončení řízení. Důkaz potvrzením o zaplacení ceny za převod členských práv k družstevnímu bytu na další osobu a její výpověď nejsou důkazy, odpovídající §228 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť v době, kdy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, neexistovaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a tvrdí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnost, že došlo k převodu práv spojených s předmětným bytem za 800.000,- Kč a tato částka, která je v příkrém rozporu s výší stanovenou znaleckým posudkem, na jehož základě bylo soudem rozhodnuto o obnosu, který byl žalobkyni vyplacen, plně odůvodňuje žalobu na obnovu řízení. S odkazem na §228 odst. 1 písm. a) OSŘ pak dovolatelka dodává, že podle výkladu tohoto ustanovení je možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo založeno hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku, který stanovil neodpovídající tržní cenu práv spojených s předmětným družstevním bytem. Neztotožňuje se s výkladem odvolacího soudu ohledně podmínek významných pro povolení obnovy řízení, neboť je v rozporu s judikaturou. V tomto směru v podrobnostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983 a tvrdí, že není možné činit rozdíl mezi novými skutečnostmi, důkazy na straně jedné a rozhodnutími na straně druhé, na základě kterých je možné povolit obnovu řízení. Uvádí, že neměla informaci o tom, že žalovaný prodá práva spojená s družstevním bytem za částku dvakrát vyšší než za tržní cenu určenou podle znaleckého posudku. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně by se snažila znalecký posudek zpochybnit a mohla by s předmětem řízení nakládat jinak. Pokud v závěru řízení znalecký posudek nezpochybňovala, je otázkou, zda v této fázi řízení měla z procesního hlediska možnost posudek zpochybnit. Znalec vyšší cenu nepřipustil, a jak se později ukázalo, mýlil se. Při tom neměla žalobkyně reálnou možnost znalecký posudek napadnout. Žalovaný práva spojená s předmětným bytem převedl krátce po právní moci rozsudku. Při výkladu objektivních skutečností podle napadeného usnesení odvolacího soudu by byla žalobkyně postavena do situace, že nelze povolit obnovu řízení a současně nelze ve stejné věci úspěšně vést nové řízení, protože by to bylo vyloučeno podle §159a odst. 5 OSŘ. Uzavírá, že byla poškozena a byť se jí výše tržní ceny zdála nízká, neměla k dispozici žádný důkaz k tomu, aby znalecký posudek zpochybnila. Takovým důkazem bylo až převedení práv k předmětnému bytu za částku 800.000,-Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný odmítá argumentaci dovolatelky odkazem na správné závěry odvolacího soudu. Uvádí, že pokud žalobkyně spatřuje „novou skutečnost“ v tom, že prodal práva vážící se k předmětnému bytu za částku 800.000,-Kč, zatímco cena bytu byla určena znalcem jinou částkou, pak tato skutečnost existovala již v době vyhlášení rozsudku. Žalobkyně přehlíží rozdílnosti v převodu členských práv k předmětnému bytu v rámci vypořádání společného jmění manželů v soudním řízení a jejich převodem, jak byl realizován po skončení řízení. Ty spočívají i v rozdílném určování výše ceny k bytu. Cena práv k předmětnému bytu ve výši 800.000,- Kč není novou skutečností existující již v době vyhlašování rozsudku, když v této době nedošlo k uzavření dohody o převodu práv k bytu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že řádně zastoupená účastnice řízení podala dovolání včas (§240 a §241 OSŘ), že její dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a §238 odst. 2 OSŘ. Poté přezkoumal napadené usnesení a shledal, že dovolání není důvodné.
Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 OSŘ).
Otázkou, zda žalobu na obnovu řízení lze opírat o skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 101/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolací soud nemá důvod se od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí odchýlit. Toto rozhodnutí bylo sice vydáno na základě občanského soudního řádu č. 142/1950 Sb., v řešené otázce však tento zákon spočíval na stejných principech jako platná právní úprava. V rozhodnutí se uvádí: „Důvodem obnovy nemohou však být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen skutečnosti, které tu byly už před tím. Plyne to nepochybně ze znění §197 písm. a) OSŘ, podle něhož možno pravomocné usnesení ve věci samé napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy, nebo pravomocné rozhodnutí soudu nebo orgánu státní správy, jichž účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, nebo je-li možno provést důkazy nařízené v původním řízení, poněvadž odpadly překážky, které tehdy bránily jich provedení.
Použít v původním řízení bylo by možno jen skutečnosti, které tu v době tohoto řízení byly. Také jen takových skutečností se může týkat ustanovení o nemožnosti účastníka použít jich v původním řízení bez své viny, neboť zákon by nemohl mluvit o nezaviněné nemožnosti použití nových skutečností, kdyby měl na mysli skutečnosti, které v době původního řízení vůbec neexistovaly.
Že může jít jen o skutečnosti, které tu byly již v době původního řízení, plyne konečně i z úvahy, že v řízení podle §197 OSŘ jde o obnovu původního řízení, nikoli o řízení, v němž by bylo lze uplatňovat změněný skutkový stav, který nastal teprve po pravomocném rozhodnutí v původním řízení“.
Je zřejmé, že uvedené úvahy se v plné míře vztahují i na žalobu na obnovu řízení podle §228 odst. 1 OSŘ v platném znění. Dovolací soud se též ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, na kterou pro stručnost odkazuje.
Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu