ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2361.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2361/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované H. M. , zastoupené JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Hranicích I - Městě, Teplická 232, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 92/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2012, č. j. 20 Co 128/2007-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Tomance.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. srpna 2006, č. j. 10 C 92/2006-39, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 197/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, na LV č. 278 pro obec a kat. území K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně nejprve rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007 z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 20 Co 128/2007-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 o výměře 64 m2 a parc. č. 197/2 o výměře 1427 m2 v kat. území K., zapsaných na LV č. 278 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání žalované podané proti rozsudku odvolacího soudu z 3. 2. 2010 Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. června 2010, č. j. 22 Cdo 1930/2010-115, zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu z 3. 2. 2010 a Nejvyššího soudu 15. 6. 2010 podala žalovaná ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 15. února 2012, č. j. 20 Co 128/2007-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze závěrů Ústavního soudu, podle kterých právní předchůdci žalované byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, neboť skutečnou vůlí účastníků bylo převést vlastnické právo k pozemkům, o čemž svědčí fakt, že za účasti obou stran byl vypracován znalecký posudek zahrnující i sporné pozemky, právní předchůdci žalované zaplatili celou kupní cenu všech v něm oceněných (tedy i sporných) pozemků a žalobkyně ji převzala. Pro jejich dobrou víru svědčí dále skutečnost, že vycházeli z důvěry ve státní orgány, a to jak ohledně sepsání smlouvy státním notářem, tak i její následné registrace příslušným střediskem geodézie.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že „právní otázka v daném sporu je soudy řešena a rozhodována rozdílně.“ Poukázala přitom na závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, které korespondovaly se závěry Ústavního soudu prezentovanými v nálezu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a na odlišný závěr Ústavního soudu vyplývající z nálezu ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10, jakož i na odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů k tomuto nálezu. Stran hodnocení dobré víry žalované a jejích právních předchůdců má za to, že se jí odvolací soud dostatečně nezabýval, pouze odkázal na nález Ústavního soudu z 11. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10, a dále, že zcela ignoroval právě odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále jen o. s. ř. (viz čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání by v dané věci přicházela do úvahy pouze ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka namítá, že právní otázka hodnocení dobré víry žalované a jejích právních předchůdců o oprávněnosti držby sporných pozemků je soudy rozhodována rozdílně a rozporná je i judikatura Ústavního soudu. Tak tomu však není.
Ústavní soud nálezem ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10 shledal názor obecných soudů o neexistenci dobré víry u předchůdců stěžovatelky - a tím i zprostředkovaně u stěžovatelky - jako protiústavní, a to pro porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedl, že za účelem uzavření kupní a darovací smlouvy z 3. 5. 1977, se účastníci dostavili ke státnímu notáři, který se danou problematikou profesně zabýval a byl k tomu odborně způsobilý (registrace smluv o převodu nemovitostí byla v tehdejší době dokonce povinná podle §134 odst. 2 občanského zákoníku, což bylo odůvodněno - právě - požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí). Právní předchůdci stěžovatelky proto mohli opodstatněně vycházet z důvěry v odbornost státního orgánu, tedy že "vtělí" adekvátně obsah jejich dohody do písemné smlouvy. I proto nelze akceptovat názor Nejvyššího soudu, že není "dobře omluvitelné", aby se při podpisu smlouvy právní předchůdci stěžovatelky nepřesvědčili, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Po sepsání a registraci předmětné smlouvy příslušné středisko geodézie zapsalo vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelky i ve vztahu ke sporným pozemkům. Právní předchůdci stěžovatelky proto mohli opodstatněně vycházet z důvěry i v tento státní orgán, že jim zapsal vlastnictví ke sporným pozemkům proto, že sporné pozemky předmětnou smlouvou skutečně nabyli. Jinými slovy, právní předchůdci stěžovatelky se opodstatněně mohli spolehnout na interpretaci (předmětu) smlouvy provedenou "profesionálem" (státním orgánem). Též proto nelze přijmout názor Nejvyššího soudu, že právní předchůdci stěžovatelky nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky i sporných pozemků. Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje - jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) - že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, ze shora uvedených důvodů plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž neobstojí jako ústavně konformní názor Nejvyššího soudu, že neuvedení nemovitostí ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Jestliže se Nejvyšší soud v původním napadeném rozsudku ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92 na podporu svého závěru dovolává usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545), a v tomto kontextu uvedl, že pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje, a že Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení, a dále, že to co platí v daných souvislostech pro neurčité označení převáděné nemovitosti, tím spíše platí pro vůbec chybějící označení nemovitosti, jež má být prodána , Ústavní soud konstatoval, že v uvedeném usnesení výslovně argumentoval následovně: "V této souvislosti je třeba poukázat na to, že autorem předmětné kupní smlouvy byl sám kupující, tedy právní předchůdce stěžovatele, a právě on vypracoval smlouvu, která neodpovídala požadavkům stanoveným občanským zákoníkem". A právě touto skutečností se tehdejší případ liší od nynější věci; právní předchůdci stěžovatelky totiž autorem předmětné smlouvy nebyli.
Nelze proto uvažovat o rozporné judikatuře Ústavního soudu. Odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10, jímž je dovolací soud vázán (srov. čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon právní služby byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 1.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu