ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2436.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2436/2019-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. O. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vlastimilem Beránkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 632/19, proti žalovanému V. O. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Štětinou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Křížová 69/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 192/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 95 Co 196/2018-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 715,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Vlastimila Beránka do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků řízení („SJM“). Mimo jiné navrhla, aby nemovité věci – pozemek st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemek par. č. XY, zapsané na listu vlastnictví XY, pro obec a katastrální území XY, vedené u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Žalovaný argumentoval, že ze svých výlučných prostředků investoval do těchto nemovitých věcí.
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 7 C 192/2016-392, výrokem I. rozhodl o tom, co ze společného jmění manželů připadá do výlučného vlastnictví žalobkyně [písm. a)] a žalovaného [písm. b)]. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost vyplatit žalovanému vypořádací podíl. Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud neprovedl důkaz znaleckými posudky ohledně investic do rekonstrukce dotčené nemovitosti, neboť je považoval za nadbytečné. Poukázal na to, že na nemovitosti byly vykládány jak finanční prostředky ze společného jmění, tak i z výlučných zdrojů, a tedy takový znalecký posudek by nebyl schopen zodpovědět, kolik z výlučných prostředků žalovaného bylo do nemovitosti investováno. Navíc není ani tvrzen konkrétní rozsah prací a investic, přičemž žalovaný soudu předložil fiktivní faktury (znalecký posudek posuzující pravost podpisů na fakturách považoval soud též za nadbytečný, neboť svědci, jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna, opakovaně vypovídali, že faktury nepodepsali). Žalovaný tak neunesl důkazní břemeno, že jím tvrzená částka z jeho výlučných prostředků byla investována do dotčené nemovitosti v SJM; soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nemovitost je v SJM.
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 95 Co 196/2018-453, výrokem I. písm. a) změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. písm. b), jinak výrok I. potvrdil a výrokem I. písm. b) změnil rozsudek ve výroku II. Ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel”) dovolání; důvod jeho přípustnosti nijak nevymezuje. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání trpí vadami, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelé jen uvedli, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle nich podroben přezkumu, resp. aby uvedli svůj právní názor;
je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatelů nejen uvést dovolací důvod (proč považují právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, ani hodnocení důkazů; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel nikterak nevymezil přípustnost dovolání odpovídající znění §237 až 238a o. s. ř. Obsah dovolání tvoří pouze námitky proti postupu nalézacích soudů při dokazování a námitka proti údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu; to vše bez identifikace jakékoli relevantní právní otázky, jež by měla být dovolacím soudem řešena.
Dovolatel tak v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku dovolatel nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu
- www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že dovolatel v dané věci argumentuje porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod; tvrdí, že okresní soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, aniž by tento postup odůvodnil. Toto tvrzení však neodpovídá obsahu rozsudku (viz bod č. 40).
Protože v dovolání není řádně vymezen způsobilý důvod přípustnosti, trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat; proto nezbylo, než je odmítnout (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu