ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2524.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2524/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K., B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská tř. 60, proti žalovaným: 1) R. K. , zastoupené Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, 2) L. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Pitrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, o zaplacení 378.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 22/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 15 Co 517/2013-105, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 15 Co 517/2013-105, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 6 C 22/2012-96, ve výroku II., se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako podílový spoluvlastník domáhal zaplacení částky ve výši 378.000,- Kč s příslušenstvím z titulu užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnického podílu (dále též jen „předmětné nemovitosti“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 6 C 22/2012-96, ve výroku I. zastavil řízení vůči žalovanému 2). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost žalovanému 2) zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 61.226,- Kč.
Soud prvního stupně řízení zastavil proto, že žalobce vzal svým podáním doručeným soudu dne 31. října 2013 žalobu vůči žalovanému 2) zpět a žalovaný 2) se zpětvzetím žaloby souhlasil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel z toho, že to byl žalobce, kdo se žalobu rozhodl podat. Sice připustil, že žalobce vycházel z emailové a dopisové komunikace s žalovaným 2), ze které plynulo, že žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá, nicméně si měl ověřit skutečnou situaci, že žalovaný 2) ve skutečnosti předmětné nemovitosti neužívá.
Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 15 Co 517/2013-105, usnesení soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudem prvního stupně. Uvedl, že k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby vůči žalovanému 2) z toho důvodu, že žaloba nebyla podána důvodně, nikoliv pro chování žalovaného 2). Vyšel z aplikace §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), neboť neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu bylo na žalobci, aby si před podáním žaloby zjistil, zda žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá či nikoliv. Žalobce se nemůže odvolávat na korespondenci se zástupcem žalovaného 2), která proběhla již v roce 2010. Pokud si žalobce sám neověřil, zda žalovaný 2) předmětné nemovitosti skutečně užívá, musí nést negativní následky spočívající v zaplacení náhrady nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle jeho názoru vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena. Touto otázkou má být posouzení, zda lze žalobci přičíst zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. a uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení v případě, že žalobce podá žalobu na základě nepravdivých informací poskytnutých mu žalovaným, které si nemá možnost ověřit za situace, kdy v řízení vyjde najevo pravý stav věci a žalobce vezme žalobu zpět. Zopakoval, že ze strany zástupce žalovaného 2) mu bylo opakovaně prostřednictvím emailové komunikace sdělováno, že žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá. Dovolatel tak žalobu nepodával svévolně nebo neuvážlivě, nýbrž na základě opakovaného písemného ujištění zástupce žalovaného 2), že žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá. Poukázal také na to, že pokud byl takto zástupcem žalovaného 2) ujištěn, nebyl ani důvod si uvedenou skutečnost ověřovat. To ani nebylo možné, neboť dovolateli byl přístup do předmětných nemovitostí odepřen. Tato skutečnost byla v řízení prokázána. Pokud po podání žaloby začal žalovaný 2) tvrdit, že předmětné nemovitosti neužíval, byl to on, kdo zavinil zastavení řízení. Podle názoru dovolatele měly soudy buď přiznat náhradu nákladů dovolateli, anebo rozhodnout tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně, zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací řízení bylo zahájeno odvoláním žalobce podaným dne 19. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je zčásti přípustné a důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. je tedy dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, a to včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V řešené věci odvolací soud potvrdil napadeným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalobci k náhradě nákladů řízení vůči žalovanému 2) ve výši 61.226,- Kč. Dovolání by tedy bylo za podmínek §237 o. s. ř. přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatel namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily otázku aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., když dospěly k závěru, že žalobce zavinil zastavení řízení, a je proto povinen ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. nahradit žalovanému 2) náklady řízení. Podle přesvědčení dovolatele žalovaný 2) zavinil svým jednáním zastavení řízení, a proto bylo namístě použít ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Ve vztahu k řešení této otázky není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Výklad ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . V tomto rozhodnutí vysvětlil, že „obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady „je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil“. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět (srov. Putna, M. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-990).
V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět – a tudíž zavinil zastavení řízení – soud v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. však pro případ, že zpětvzetí žaloby zaviní žalovaný, stanoví z výše popsaného principu výjimku, která se uplatní v případě, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky: (1) žalobce vezme zpět návrh, který byl podán důvodně, a (2) ke zpětvzetí dojde pro chování žalovaného.
Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval. Zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. K tomu existuje v současné době již historická judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737), ze které však ve své rozhodovací praxi v oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, odst. 16).
Výše popsaný princip procesního hlediska nelze chápat ryze formálně. Na tomto závěru ostatně staví i judikatura Ústavního soudu. Například v situaci, kdy chování žalované, pro něž byla žaloba vzata zpět, spočívalo v nepeněžitém plnění, přičemž žalobní petit mířil výhradně na peněžité plnění, Ústavní soud shledal, že nelze racionálně vyvodit závěr, že to byli žalobci, kteří procesně zavinili zastavení řízení, pokud žalovaná konala v souladu s jejich názorem – vyjádřeným v žalobě – o existenci své vlastní povinnosti. Uvedl přitom, že „nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10). Úvaha o tom, že ke zpětvzetí žaloby může dojít pro chování žalovaného rovněž tehdy, nesplní-li žalovaný bezezbytku to, co bylo žalobním petitem v řízení uplatněno – je nepochybně správná. Chování žalovaného, pro něž byla žaloba vzata zpět, může spočívat i v jiném jednání v příčinné souvislosti s žalobním nárokem (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06; srov. rovněž Bílý, M. in: Svoboda, K., Smolík, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 506-507).
I v takovém případě musí být postaveno najisto, že důvody, pro něž byla žaloba podána (tak jak jsou vyjádřeny v žalobě) byly následným chováním žalovaného uspokojeny, tj. že žaloba byla podána důvodně ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Pro zjištění, zda chováním žalovaného byly uspokojeny důvody, pro které byla žaloba podána, je významné to, co se ze samotného petitu a žalobních tvrzení podává, tj. podstatné jsou žalobou tvrzené důvody, nikoliv důvody, které v žalobě nebyly vyjádřeny. Jinými slovy, nebylo-li chováním žalovaného uspokojeno žalované plnění, nelze dospět k závěru, že žaloba byla podána důvodně ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., respektive že žalovaný zpětvzetí žaloby zavinil.“
K uvedeným závěrům se následně přihlásil Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, uveřejněném na www.nsoud.cz , v němž opětovně vyložil, že je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Aby se při zpětvzetí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o zavinění žalobce (jiného navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně) obě podmínky: 1) žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a 2) ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jsou-li zároveň splněny obě podmínky [žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení)], má žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Jestliže není důvod k postupu podle §146 odst. 2, platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c)] – (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. března 2014, sp. zn. II. ÚS 2966/2013, uveřejněném na nalus.usoud.cz).
V předmětné věci není pochyb o tom, že žalobce vůči žalovanému 2) nevzal žalobu zpět proto, že by žalovaný 2) uspokojil žalobcem uplatněný nárok, a žalobce to ostatně ani netvrdí. Spatřuje zavinění žalovaného na zastavení řízení v okolnostech, které mu žalovaný 2) sdělil, týkaly se užívání sporných nemovitostí a vedly žalobce k podání žaloby, přičemž tyto okolnosti se v průběhu řízení ukázaly jako nepravdivě uvedené. Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce zavinil zastavení řízení, je jeho rozhodnutí z hlediska ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. správné.
Dovolání je však přípustné a důvodné, pokud jde o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v souzené věci.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že ustanovení §150 o. s. ř. je aplikovatelné i v případech, kdy dojde k zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. (k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, uveřejněné tamtéž).
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, dovolací soud ve vztahu k vazbě §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. vysvětlil, že povinnost účastníka, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, hradit náklady řízení může být v konkrétním případě nepřiměřeně tvrdé. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele proto může soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Z výše uvedené judikatury se podává, že jednou z okolností, které mohou hrát roli při úvaze o použití §150 o. s. ř., jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, jakož i postoj účastníků v průběhu řízení. Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/2012 (nalus.usoud.cz) uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení §150 občanského soudního řádu přitom, pokud jde o pojem "důvodů hodných zvláštního zřetele", nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit. Ústavní soud má, vzhledem k výše vymezenému účelu předmětného ustanovení, za to, že pod pojem "důvodů hodných zvláštního zřetele" je třeba jednoznačně podřadit i podíl třetí osoby na vzniku sporu.
Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že i jednání účastníka řízení, případně jeho zástupce, může být okolností, kterou lze zohlednit při úvaze o aplikovatelnosti §150 o. s. ř.
Dovolací argumentace žalobce, a ostatně i jeho v zásadě shodná argumentace odvolací, je založena na úvaze, že pokud byl záměrně nesprávně ze strany žalovaného 2) informován o tom, že předmětné nemovitosti užívá žalovaný 2) nad rámec spoluvlastnického podílu žalobce, čímž vzniká žalobci nárok na peněžité plnění, jde o okolnost, která může vést k aplikaci §150 o. s. ř. Dovolatel v této souvislosti poukazoval především na svou korespondenci se zástupcem žalovaného 2), ze které se podávají zcela konkrétní informace o tom, že dům užívají žalovaní mimo jiné tak, že každý z nich „vede v domě samostatnou domácnost, de facto má v užívání jeden z bytů v domě. Tak tomu je již delší dobu…“ Na základě těchto informací pak přistoupil k podání žaloby.
Odvolací soud však tuto okolnost nepovažoval za relevantní z hlediska §150 o. s. ř., neboť zaujal názor, že „bylo na žalobci, aby před tím, než podal žalobu, zjistil, zda druhý žalovaný skutečně nemovitost užívá“, neboť „žalobce se v tomto směru nemůže odvolávat na korespondenci s právním zástupcem druhého žalovaného, která proběhla již v roce 2010, nýbrž bylo jen na něm, aby žalobu podal uváženě, poté, kdy si veškeré skutečnosti sám ověřil“.
S tímto závěrem učiněným bez dalšího dovolací soud nesouhlasí.
Podle §1 o. s. ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Podle §3 o. s. ř. občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.
Podle názoru dovolacího soudu obecně, a v poměrech souzené věci taktéž, může být jednání žalovaného 2), resp. jeho zástupce, při komunikaci se žalobcem okolností významnou z hlediska ustanovení §150 o. s. ř.
Odvolací soud nepovažoval tuto okolnost za významnou s poukazem na to, že žalobce se měl přesvědčit, zda žalovaný 2) nemovitosti skutečně užívá.
Dovolací soud sice připouští odpovědnost účastníka řízení za důsledky spojené s podáním žaloby, resp. s posouzením všech procesních rizik s takovou žalobou spojených, a to i s případnou povinností hradit náklady řízení, nicméně nelze odhlédnout také od okolností, které vedly účastníka řízení v poměrech konkrétního případu k podání žaloby.
Žalobce opakovaně tvrdil, že k podání žaloby přistoupil poté, kdy měl od zástupce žalovaného 2) informace o tom, že užívá předmětné nemovitosti, což zakládá jeho pasivní legitimaci v řízení. Při obvyklém běhu věcí nemá případný účastník řízení – žalobce zpravidla důvod pochybovat o pravdivosti takových informací, neboť nelze předpokládat, že možný žalovaný takové skutečnosti bude uvádět, ačkoliv nejsou pravdivé, a vystavovat se tak riziku zahájení soudního řízení. Tato okolnost je v dané věci zdůrazněna i tím, že ačkoliv odvolací soud vytýká žalobci nedostatek obezřetnosti při zjišťování, zda tomu tak skutečně bylo, jeho úvaha přehlíží i další významné skutečnosti. Soud prvního stupně učinil zjištění, které odvolací soud žádným způsobem nezpochybnil, že již v roce 2006 žalovaní zamezili žalobci v přístupu do nemovitostí a odmítali mu dát klíče od vstupních dveří. Dovolacímu soudu není pak zřejmé, jakým způsobem měl žalobce reálně zjistit skutečný stav věcí, a to tím spíše, že je osobou bydlící v zahraničí – B., ani důvod, proč by tak činil, jestliže ho měl o faktickém stavu užívání opakovaně ujišťovat zástupce žalovaného 2) - advokát. Za této situace ani odvolacím soudem uvažovaný časový odstup od korespondence zástupců žalobce a žalovaného 2) z roku 2010 do podání žaloby v roce 2012 není bez dalšího překážkou aplikovatelnosti §150 o. s. ř., neboť žalovaný 2) prostřednictvím svého zástupce v řízení tvrdil, že neužíval nemovitosti od roku 2007, ačkoliv ještě v roce 2010 měl žalobce informovat o užívání nemovitostí žalovaným 2) prostřednictvím svého zástupce.
Dovolatel dále také v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně poukazoval na skutečnost, že „v říjnu 2010 při incidentu na ulici před dotčenými nemovitostmi za asistence Policie ČR druhý žalovaný žalobci sdělil, že tam bydlí a že odtud odjíždí do zaměstnání“. Dále zdůrazňoval, že z protokolu o jednání u soudu ze dne 17. října 2013 vyplývá, že „druhý žalovaný ohledně užívání dotčených nemovitostí žalobci záměrně lhal, a to na žádost prvé žalované, která na něj naléhala, aby tvrdil, že tam bydlí. Až po podání žaloby začal zcela nově tvrdit, že předmětné nemovitosti neužíval“.
S těmito dvěma okolnostmi se odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal, ačkoliv jejich případná existence podle názoru dovolacího soudu může být podstatná z hlediska §150 o. s. ř.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak žalobce uplatnil právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. v napadeném výroku II. i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu