ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2545.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2545/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 286/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č. j. 14 Co 93/2003-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 203, č. j. 14 Co 93/2003-124, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. října 2002, č. j. 19 C 286/98-110, se zrušují na věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. října 2002, č. j. 19 C 286/98-110, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci ve výroku rozsudku blíže specifikované v hodnotě 66.155 Kč, žalovanému přikázal finanční prostředky na účtu u K. b. a. s., ve výši 1.574,73 Kč a na účtu u Č. s. a. s. ve výši 807,20 Kč a 110 CD kompaktních disků v ceně 11.000 Kč, celkem 13.382 Kč (výrok I.). Dále z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví 40 kusů CD kompaktních disků, Hi-fi věž JVC, lustr v dětském pokoji – béžový, vysavač ETA, stolní lampu – červenou a kuchyňské hodiny zn. Quartz, věci v celkové hodnotě 6.900,- Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost uhradit dluhy účastníků vůči Č. s. a. s. ve výši 43.030,- Kč a společnosti E. s. r. o. ve výši 12.708,- Kč, tj. celkem 55.738,- Kč, (výrok III.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 341.682,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Rozhodl také o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V. - VI.)
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 4. 1edna 1996. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) dohodou účastníků nedošlo. Shodli se na rozsahu věcí movitých, pořízených za trvání manželství ze společných prostředků, jak jsou specifikovány ve výroku rozsudku; jen u věcí, které jim byly přikázány do podílového spoluvlastnictví, popírali jejich držbu. Cena věcí podle jejich stavu ke dni zániku manželství byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. M. N. ze dne 10. 4. 2002. Žalovaný podnikal od roku 1991-1992 jako živnostník ve stavebnictví. Ke dni zániku manželství se „na účtech, které žalovaný užíval ke svému podnikání“, nacházela celkem částka 2 382 Kč. K podnikání užíval žalovaný videokameru Sony (žalobkyně ji už v žalobě označila jako věc „u firmy J. H. – H.“), pořízenou v roce 1993 za 33.000 Kč, jejíž cena činila podle znaleckého posudku ke dni zániku manželství částku 25.000 Kč. Žalovaný uzavřel 23. 6. 1994 se společností C. a. s. leasingovou smlouvu. Předmětem leasingu byl automobil Toyota Carina, který užíval k podnikání. Rovněž ten označila žalobkyně také v žalobě jako věc „u firmy J. H. – H.“ s tím, že v průběhu řízení upřesnila, že se domáhá vypořádání leasingových splátek zaplacených za trvání manželství. Za tuto dobu žalovaný zaplatil na leasingových splátkách částku 766.876 Kč. Vlastnictví k tomuto automobilu nabyl žalovaný po zániku manželství dne 8. července 1997. Po zániku manželství zaplatil žalovaný na společné dluhy účastníků částku 43.030 Kč Č. s. a. s. a 12.708 Kč společnosti E. s. r. o. Soud prvního stupně provedl vypořádání BSM podle §149 odst. 3 a §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), když vyšel ze zásady, že podíly obou manželů jsou stejné. Do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikázal věci, které měl každý z nich v držení, a to žalobkyni v hodnotě 66.155 Kč a žalovanému v hodnotě 11.000 Kč. Věci, u kterých se účastníci shodli, že ke dni zániku BSM existovaly, ale popírali jejich držbu, přikázal soud prvního stupně do jejich podílového spoluvlastnictví, tj. každému z nich spoluvlastnické podíly v ceně 3.450 Kč. Žalovanému byly přikázány zůstatky na bankovních účtech ve výši 2.382 Kč, a to jako finanční prostředky, se kterými žalovaný v rámci svého podnikání disponoval a které náležely do společného majetku účastníků. Žalovanému bylo také uloženo, aby zaplatil dluhy v celkové částce 55.738 Kč. Pokud z prostředků získaných podnikáním žalovaný zakoupil za 33.000 Kč videokameru Sony, která sloužila výkonu jeho povolání, a tudíž se nestala předmětem BSM, musí v rámci vypořádání BSM nahradit do společných prostředků částku 25.000 Kč, představující cenu kamery ke dni zániku BSM. Na oddělený majetek žalovaného byla také vynaložena částka 776.876 Kč zaplacená za trvání manželství na leasingových splátkách na automobil Toyota Carina.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 3. dubna 2003, č. j. 14 Co 93/2003-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II. tak, že z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví každému jednu polovinu věcí uvedených pod položkami č. 25, č. 55, č. 60, č. 67, č. 72 a č. 77 rozsudku soudu prvního stupně. Jinak uvedený rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Považoval za správný závěr, že videokamera Sony a automobil Toyota Carina nebyly součástí BSM, neboť „sloužily výkonu povolání jen žalovaného (§143 ObčZ).“ Soud prvního stupně také „správně vypořádal prostředky na jejich pořízení vynaložené za trvání manželství jako to, co bylo použito ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného (§150 ObčZ).“ K námitce žalovaného, že videokamera a leasingové splátky byly placeny z provozních prostředků firmy, přičemž zdrojem společného jmění manželů zejména podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jsou teprve příjmy z podnikání, kterými se rozumí „příjem ze zisku dosažený po zdanění“, odvolací soud uvedl, že vypořádání BSM je obsaženo v normě soukromého práva, která nemůže být nahrazována normou veřejnoprávní. Občanský zákoník nezná a nerozlišuje takové pojmy jako jsou provozní prostředky či náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Účastníci nevyužili zákonné možnosti a nemodifikovali předmět BSM např. podle §143a a §148a odst. 2 ObčZ. Prostředky k podnikatelské činnosti žalovaného tedy spadají do BSM. Navíc prostředky vynaložené z BSM na pořízení věci nejsou výdaji v tom směru, že by jen snižovaly příjem, neboť právě za tyto vynaložené prostředky je získána protihodnota ve formě věcí. V oblasti daňového práva, kterým žalovaný argumentuje, dochází naopak k odpisům daně, který základ daně snižují, ale vlastnictví protihodnoty ve formě věcí zůstává zachováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že pokud soudy dospěly k závěru, že do BSM se zahrnují veškeré příjmy a výdaje, a to i ty, které se týkají jeho podnikání, pak se měly také zabývat i závazky žalovaného jako podnikatele ke dni rozvodu manželství účastníků. Řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu považuje žalovaný vymezení majetku náležejícího do BSM. Odvolací soud správně uvedl, že při vypořádání prostředků vynaložených na výlučný majetek jednoho z manželů lze přihlédnout pouze k prokázaným investicím ze společného majetku do majetku sloužícího podnikání. Na automobil Toyota Carina a videokameru Sony však nebyly vynaloženy prostředky z BSM, ale prostředky získané z fakturovaných částek ve firmě žalovaného za práce, které tato firma provedla svým zákazníkům. Žalovaný z těchto prostředků hradil mzdové a materiálové náklady, sociální a zdravotní pojištění. Příjmy sloužily k financování dalšího podnikání. Z tohoto procesu je dosaženo zisku a teprve po zdanění existují prostředky, ze kterých lze získat věci do BSM. Soudy proto také nesprávně zahrnuly do vypořádání i prostředky na bankovních účtech firmy žalovaného, neboť se jednalo o provozní prostředky, ze kterých bylo třeba hradit náklady firmy. Pokud však soud prvního stupně dospěl k závěru, že prostředky z podnikatelské činnosti patří do BSM, pak musí být zahrnuty do vypořádání BSM i závazky. Dále žalovaný bez bližší specifikace namítá nesprávnou aplikaci §153 odst. 2 OSŘ s tím, že se v dané věci nejedná o případ, kdy by bylo možno zahájit řízení bez návrhu, ani o případ, kdy vyplývá určitý způsob rozdělení věcí z právního předpisu. Pokud by i dovolací soud dospěl k závěru, že do BSM náleží prostředky podnikatelské činnosti, pak pro zjištění čistého jmění je nezbytné provést ohodnocení majetku firmy a jejích závazků ke dni rozvodu a zohlednit tuto skutečnost při vypořádání BSM. V tomto směru je důkazní řízení neúplné, neboť firma žalovaného ke dni rozvodu vykazovala závazky za více než 4,8 miliony. Soudy si však k vypořádání vybraly jen některá její aktiva. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku II., neboť soud prvního stupně opomněl stanovit podíl účastníků.
V ostatních částech je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, dovolání pak může být přípustné jen za splnění předpokladů, stanovených v §237 odst. l písm. c) OSŘ, když přípustnost podle §237 odst. l písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně je prvním, který odvolací soud na základě odvolání přezkoumával.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda a jak při vypořádání BSM přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy za trvání manželství podnikajícím manželem na věc sloužící jeho podnikání, a jak přihlížet k leasingovým splátkám zaplaceným za trvání manželství podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání a kterou nabyl do vlastnictví po zániku manželství, neboť jde o otázky dosud dovolacím soudem neřešené.
Protože majetkové společenství účastníků jako manželů - BSM - zaniklo před 1. červencem 1998, je třeba ho vypořádat podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej R 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.
Podle §149 odst. 1 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 ObčZ.
Podle §150 ObčZ se při vypořádání vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti.
Podle §148a odst. 3 ObčZ k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje.
Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podnikání, definované v §2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“, je jedním z možných způsobů ekonomického zajištění manželů. V porovnání se zaměstnaneckým poměrem je podnikání výdělečným způsobem rizikovějším, a to už jen proto, že podnikatel musí vedle své práce vynaložit i materiální a jiné náklady. Pro BSM má podnikání manžela významný ekonomický dopad nejen jako jeho zdroj, ale ovlivňuje také jeho rozsah: věci sloužící výkonu povolání – resp. podnikání manžela jsou jeho odděleným majetkem a také neúspěšné podnikání může mít vliv na rozsah BSM. Podle §147 ObčZ pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto také §148a odst. l ObčZ vyžaduje souhlas druhého manžela k prvnímu použití společného majetku podnikatelem k podnikání.
Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - §150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.
Závěrem lze k řešení prvé ze dvou právních otázek zásadního významu zdůraznit, že k použití majetku z BSM poskytl nepodnikající manžel souhlas, podnikání bylo zdrojem příjmů plynoucích do BSM a za těchto okolností nelze akceptovat, aby v rámci vypořádání měl nepodnikající manžel prospěch jen z aktiv podnikání. Řešení, k němuž dospěl dovolací soud lze považovat za správné i proto, že výsledek sporu by byl shodný jako v případě, že by šlo o vypořádání SJM s týmž majetkem.
Shora uvedené závěry dopadají i na vypořádání leasingových splátek zaplacených podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání (a kterou nabyl po zániku manželství do vlastnictví).
Leasing není v České republice upraven konkrétním ustanovením právního předpisu (ať občanského nebo obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že „leasingová smlouva má povahu inominátní smlouvy ve smyslu §51 a §491 ObčZ, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Prvky nájmu předmětu leasingu nemohou samy o sobě obstát jako „čistá“ nájemní smlouva. Ujednání této inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu ustanovení §41 ObčZ na část týkající se závazků spojených s („nájmem“) předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel této inominátní smlouvy.“
V odborné literatuře je finanční leasing chápán jako závazkový vztah, jehož obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, a na druhé straně povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Příjemce leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za tzv. zůstatkovou či zbytkovou cenu. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u kterého je primární funkce užívací. Příjemce leasingu nese již od počátku vztahu rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho užíváním. Ekonomickým účelem finančního leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty s využitím cizích zdrojů. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím, že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (Farská, P., Kofroň, M., Novotný, M. a kol.: Finanční leasing v právní praxi. C. H. Beck Praha 2003, s. 5 a násl.).
Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku, zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy, uzavřené za trvání manželství účastníků jedním z nich, a spláceným jen jím i po zániku manželství, se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný pod č. C 1450 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Z uvedeného je zřejmé, že hlavním účelem finančního leasingu z hlediska příjemce leasingu je získání věci do vlastnictví.
Jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, je zřejmé, že ke dni zániku BSM nejde o věc v jeho vlastnictví. Proto tato věc nemůže být v rámci řízení o vypořádání BSM přikázána některému z manželů. Lze jen uvažovat o tom, nakolik je podnikající manžel (pokud předmět leasingu slouží jen jeho podnikání) povinen vrátit do BSM, co bylo ze společného vynaloženo na splátky leasingové společnosti, které lze považovat i za splátky kupní ceny. Z leasingové smlouvy ovšem podnikajícímu manželovi vzniká majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a je významné, jaká je jeho hodnota. Z výše uvedených výkladů stran povinnosti podnikajícího manžela vrátit do BSM, co bylo vynaloženo na jeho podnikání, pak logicky vyplývá, že tato hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by do BSM měl vrátit (nahradit). Přitom nelze uvažovat o tom, že by tato hodnota měla být dána výší dosud zaplacených leasingových splátek. Předmětem leasingu je totiž věc, která slouží k podnikání a (jak již bylo výše vyloženo), výnosy z něho jsou majetkem společným, přičemž při tomto podnikání dochází také k opotřebení této věci. I pro stanovení hodnoty tohoto majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem z oboru ekonomiky, oceňování podniků, ke dni zániku BSM a takto zjištěná cena pak přestavuje výši prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek podnikajícího manžela. O povinnosti podnikajícího manžela zaplatit druhému manželovi finanční částku na vyrovnání podílů podle §150 ObčZ, lze však uvažovat jen za předpokladu shora již uvedeného, a to když aktiva podniku manžela převažují nad pasivy.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily při vypořádání toho, co bylo ze společného vynaloženo na výlučný majetek žalovaného sloužící jeho podnikání. Proto byly rozsudky obou stupňů jako nesprávné zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24.února 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu