ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2564.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2564/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty VD Start Ostrava – Poruba , se sídlem v Ostravě-Porubě, Slavíkova 6055/14, IČO: 44740344, zastoupené JUDr. Dagmar Hrudovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Matiční 3, proti žalovaným: 1) statutárnímu městu Ostrava , se sídlem úřadu v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 8, IČ: 00845451, 2) České republice , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 86/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2008, č. j. 57 Co 548/2007-131, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2008, č. j. 57 Co 548/2007-131, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2007, č. j. 59 C 86/2006-98, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v předmětné věci domáhala, aby soud určil, že je „vlastníkem nemovitosti pozemku parc. č. 2031/1, ostatní plocha, způsob využití sportoviště a rekreační plocha, pozemku parc. č. 2031/2 zastavěná plocha, nádvoří a budovy bez č. p. č. evid. na pozemku parc. č. 2031/2, vše nacházející se v katastrálním území P., obec O., zapsaných na listu vlastnictví č. 3612 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava“ a dále se domáhala, aby soud uložil žalovaným povinnost sepsat se žalobkyní „protokol o předání a převzetí nemovitosti na pozemku parc. č. 2031/1, ostatní plocha, způsob využití sportoviště a rekreační plocha, pozemku parc. č. 2031/2 zastavěná plocha, nádvoří a budovy bez č. p. a č. evid. na pozemku parc. č. 2031/2, vše nacházející se v katastrálním území P., obec Ostrava, zapsaných na listu vlastnictví č. 3612 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava do 15-ti dnů od právní moci rozsudku“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“).
Žalobu odůvodnila tím, že hospodářskou smlouvou ze dne 8. března 1976 získala do trvalého užívání nemovitosti – pozemky tehdy označené jako parc. č. 428/14 o výměře 7 114 m² a parc. 428/17 o výměře 10 358 m² v katastrálním území P. Hospodářskou smlouvou ze dne 21. listopadu 1988 žalobkyně získala do trvalého užívání dále budovu na pozemku parc. č. 2031. Darovací smlouvou ze dne 15. srpna 1996 darovala Česká republika – Okresní úřad v Opavě žalovanému č. 1 nemovitosti – pozemek parc. č. 2031/1 – ostatní plocha, parc. č. 2031/2 – zastavěná plocha a nádvoří a stavbu – ostatní stavební objekt bez č. p. a č. ev. na pozemku parc. 2031/2 v katastrálním území P., obec Ostrava. Katastrální úřad v Ostravě vklad vlastnického práva nejprve zamítl s odůvodněním, že dárce nemá právo s nemovitostmi nakládat, neboť k nim bylo zřízení právo trvalého užívání, toto rozhodnutí však bylo soudem zrušeno s tím, že zřízení práva trvalého užívání neomezuje vlastníka nemovitosti – stát – v nakládání s takto zatíženým majetkem. Právní účinky vkladu vlastnického práva na základě darovací smlouvy nastaly ke dni 2. prosince 1996. Vlastníkem předmětných nemovitostí se tak stal žalovaný č. 1, aniž došlo ke zrušení práva trvalého užívání. Ve sporu o vyklizení předmětných nemovitostí vedeném mezi statutárním městem Ostrava jako žalobcem a TJ VD Start Ostrava – Poruba jako žalovaným bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2003, č. j. 57 Co 210/2003-66, rozhodnuto, že právo trvalého užívání žalobce nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v §70 hospodářského zákoníku. I po zrušení hospodářského zákoníku se vztahy trvalého užívání podle §70 měly posuzovat podle dosavadních předpisů až do vydání zvláštního zákona, kterým se stal zákon č. 219/2000 Sb., na základě jehož §59 odst. 1 se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku změnily na výpůjčku k 1. lednu 2001. Podle §14 zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1. ledna 2003 přešly do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu sportovní zařízení, u kterých trvaly vztahy trvalého užívání nebo se změnily na výpůjčku, přičemž povinnost sepsat protokol o předání a převzetí majetku vyplývá z §15 zákona č. 290/2002 Sb.
Na základě uvedených ustanovení se žalobkyně k 1. lednu 2003 stala vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž požadovaný protokol je listinou, kterou žalobkyně potřebuje k provedení záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 290/2002 Sb. Žalovaní však se žalobkyní protokol nesepsali, v důsledku čehož nemohlo dojít k záznamu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. Žalobkyně proto má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť bez takového rozhodnutí soudu nebude zapsáno její vlastnické právo a ona nebude moci jako vlastník s nemovitostmi nakládat. Žalobkyně se o nemovitosti jako jejich vlastník stará, tyto udržuje na vlastní náklady v dobrém technickém stavu, opravuje je apod. Tím, že není zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí, mohou jí vzniknout problémy např. ve vztahu k finančnímu úřadu, kterému nemůže dokladovat správnost účtování ohledně těchto nemovitostí.
Ze strany žalovaných byla patrná snaha zrušit trvalé užívání předmětných nemovitostí využitím „mezery v zákoně“ prostřednictvím darovací smlouvy, když v době jejího uzavření před přijetím zákona č. 219/2000 Sb. žalovaní věděli, že k předmětným nemovitostem je zřízeno právo trvalého užívání. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že převodem vlastnického práva na nestátní subjekt došlo k zániku jejího práva trvalého užívání; opak by totiž znamenal, že právo trvalého užívání mající charakter téměř práva vlastnického by žalobkyně pozbyla v plném rozsahu na základě soukromoprávního úkonu.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 59 C 86/2006-98, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I. a II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí je na základě darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996 uzavřené mezi Českou republikou jako dárce a žalovaným č. 1 jako obdarovaný právě žalovaný č. 1, a to od 2. prosince 1996. Na základě hospodářských smluv ze dne 8. března 1976 a 21. listopadu 1988 byly předmětné nemovitosti dány žalobkyni do trvalého užívání na základě §70 hospodářského zákoníku. Podle §876 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. listopadu 1992 vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku se posuzují podle dosavadních předpisů do doby vydání zvláštního zákona, kterým je zákon č. 219/2000 Sb. Ten sice v §59 odst. 1 provedl transformaci dosavadních vztahů trvalého užívání vzniklých podle §70 hospodářského zákoníku na výpůjčku podle §659 a násl. občanského zákoníku, nicméně na souzenou věc nedopadá, protože se týká pouze majetku České republiky a upravuje jenom užívací vztahy k majetku České republiky. Žalobkyni sice svědčí právo výpůjčky, pouze však na základě analogické aplikace (§853 obč. zák.), a nemohlo dojít k transformaci na právo vlastnické. Protože zákon č. 219/2000 Sb. dopadá toliko na majetek státu, nemůže řešit právní vztahy majetku jiných subjektů (nemovitostí) nabytého v roce 1996. Nabývací titul žalovaného č. 1 je platný, a nelze tak do jeho majetkových poměrů zasahovat. Žalovaný č. 1 je ve věci pasivně legitimován, nicméně v užívání nemovitostí žalobkyni nebrání a ta je užívá k původnímu zřízenému účelu. Žalovaný č. 2 není vlastníkem předmětných nemovitostí, a nemůže být proto ani pasivně legitimován ve sporu. Z důvodu nedostatku věcné legitimace proto soud prvního stupně žalobu zamítl vůči žalovanému č. 2.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 57 Co 548/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se především zabýval posouzením naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení, přičemž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem svědčí žalobkyni pouze ve vztahu k žalovanému č. 1, který je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí. Žalovaný č. 2 však jako vlastník zapsán není a ve vztahu k němu naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není dán. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně vůči žalovanému č. 2 je proto, byť z jiných důvodů, věcně správné.
Ve vztahu k posouzení důvodnosti nároku vůči žalovanému č. 1 vyšel odvolací soud z trvání práva trvalého užívání, které svědčí žalobkyni a žádným zákonným způsobem nezaniklo. V zásadě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně pokud jde o platnost darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996, když platnost této smlouvy byla posuzována již v řízení vedeném mezi účastníky tohoto řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 14 C 14/2001, kde odvolací soud v rozsudku ze dne 1. července 2003, č. j. 57 Co 210/2003-66, uzavřel, že darovací smlouva je platná a z tohoto závěru odvolací soud ve smyslu §159a občanského soudního řádu vychází. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud vyjádřil názor, že zákon č. 219/2000 Sb. na daný případ nedopadá, neboť tento zákon upravuje majetek České republiky, o který však vzhledem k platné darovací smlouvě již nejde. V dalším právním posouzení se odvolací soud shodl se soudem prvního stupně a nadto zdůraznil, že ve věci nelze aplikovat ani příslušná ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., neboť ke dni účinnosti tohoto zákona již předmětné nemovitosti nebyly ve vlastnictví České republiky, a nemohly proto na žalobkyni ve smyslu §14 tohoto zákona přejít. Zamítavé rozhodnutí i ve vztahu k žalovanému č. 1 soudem prvního stupně tak je správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Dovolatelka v dovolání rekapitulovala skutkový a právní vývoj vztahů mezi účastníky, přičemž pro právní posouzení věci považoval za rozhodující otázku platnosti, resp. neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 15. srpna 1996. Zdůraznila, že přestože hospodářský zákoník neobsahoval výslovný zákaz převodu vlastnictví majetku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání na třetí subjekt, je takový převod vyloučen charakterem institutu trvalého užívání, neboť převodem majetku v trvalém užívání do vlastnictví jiného subjektu než státu tento institut zcela ztrácí zamýšlený smysl a účel. Podstata, smysl a účel institutu trvalého užívání tak, jak byl upraven v hospodářském zákoníku a s ohledem na to, jaké právní vztahy a v jaké době upravoval, vylučoval převod majetku v trvalém užívání na třetí osobu. Je absurdní představa, že např. před rokem 1989 by stát mohl převést na družstvo majetek s právem trvalého užívání nějakého státního podniku. Darovací smlouva proto nemůže být platná.
Podle dovolatelky je nesporné, že právní vztahy k předmětným nemovitostem se ke dni uzavření darovací smlouvy řídily hospodářským zákoníkem. Ve smyslu §21 hospodářského zákoníku byl neplatný právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází nebo jestliže je jeho předmětem plnění nemožné. Z podstaty institutu trvalého užívání je zřejmé, že může existovat pouze mezi vlastníkem na straně jedné, kterým je stát, a uživatelem státního majetku. Jiný vztah trvalého užívání, kde by vlastníkem nebyl stát, je již z podstaty hospodářského zákoníku zcela vyloučen. Převod vlastnictví k nemovitosti, kde existuje vztah trvalého užívání, je z podstaty hospodářského zákoníku zcela vyloučen, neboť svým obsahem i účelem se tomuto právnímu předpisu příčí. K jinému závěru dospět podle dovolatelky nelze, neboť pak by nebylo třeba přijímat speciální právní předpisy k úpravě tohoto institutu a stát by mohl takové nemovitosti zcela bez problémů a právních zábran převádět na jiné subjekty.
Dovolatelka dále zdůraznila, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 1999, sp. zn. 22 Ca 511/98, jímž byl vyjádřen názor, že zřízení práva trvalého užívání neomezuje vlastníka nemovitosti v nakládání s takto zatíženým majetkem, nemůže být závazný vůči žalobkyni, protože ta nebyla účastníkem tohoto řízení. Nalézacím soudům pak dále vytkla, že ve svých rozhodnutích aplikují zákon č. 219/2000 Sb., současně však jeho použití vylučují s poukazem na skutečnost, že dopadá toliko na majetek České republiky, o který v daném případě již – s ohledem na uzavřenou darovací smlouvu – nejde, resp. tento zákon aplikují analogicky.
Dovolatelka uzavřela, že darovací smlouva ze dne 15. srpna 1996 je absolutně neplatná a darovaný majetek zůstal ve vlastnictví České republiky se všemi zákonnými důsledky. I kdyby však tato smlouva měla být platnou, bylo by nutno s ohledem na absenci příslušné speciální právní úpravy aplikovat ve vztazích mezi účastníky zákon č. 219/2000 Sb. a zákon č. 290/2002 Sb. Řešení otázky možnosti převodu majetku ve vlastnictví České republiky, ke kterému je zřízeno právo trvalého užívání, před vydáním zákona č. 219/2000 Sb. zakládá přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný č. 1 se k dovolání nevyjádřil, žalovaný č. 2 s dovoláním žalobkyně nesouhlasil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k žalovanému č. 2 – v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání určovacího výroku – odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnut soudu prvního stupně z důvodu absence naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení, zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace žalovaného č. 2.
Podle závěrů judikatury rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2003, sešit 12, pod pořadovým č. 210). O měnící rozsudek jde v popsaném případě i tehdy, jestliže soud prvního stupně žalobu naopak zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odvolací soud jeho rozsudek „potvrdil“ z věcných příčin (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. : Občanský soud řád II., §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1878).
V uvedené části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ve vztahu k té části nároku vůči žalovanému č. 1, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti, a ve vztahu k žalovanému č. 2 odvolací soud důvodnost nároku žalobkyně posoudil ve shodě se soudem prvního stupně, a přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při řešení důvodnosti této části žalobkyní uplatněného nároku se soudy zabývaly otázkou, jaké jsou právní důsledky uzavření darovací smlouvy státem před přijetím zákona č. 219/2000 Sb. ve vztahu k majetku, k němuž bylo platně zřízeno právo trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Protože řešení této otázky bylo pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně určující, žalobkyně závěry nalézacích soudů, které v této souvislosti přijaly, napadá a uvedená otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Dovolací přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné – ve vztahu k té části rozhodnutí odvolacího soudu, vůči které je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z toho důvodu, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve vztahu k části dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto, že rozhodnutí nalézacích soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Ve vztahu k určovacímu nároku uplatněnému žalobkyní vůči žalovanému č. 2 dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dovolací soud vychází ze závěrů odborné literatury a judikatury potud, že v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nich vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože se jedná o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Pokud soud zamítne určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by žalobce o uvedené procesní povinnosti poučil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. : Občanský soud řád I., §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Naznačeným způsobem odvolací soud nepostupoval, žalobkyni o jejích procesních povinnostech nepoučil, a zatížil tak řízení vadou, ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení vůči žalovanému č. 2 však neobstojí ani v rovině vlastní právní argumentace.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Ze skutkových tvrzení a přednesů žalobkyně v průběhu celého řízení se podává, že zatímco určovací žaloba vůči žalovanému č. 1 je odůvodněna požadavkem na dosažení změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, určovací žaloba vůči žalovanému č. 2 je založena na jiném skutkovém základě. Ve vztahu k žalovanému č. 2 totiž žalobkyně tvrdí, že vzhledem k absolutní neplatnosti darovací smlouvy mezi žalovanými ze dne 15. srpna 1996 nepřestal být žalovaný č. 2 vlastníkem předmětných nemovitostí až do nastoupení účinků vyplývajících z §14 zákona č. 290/2002 Sb., kdy mělo dojít k přechodu vlastnického práva na žalobkyni (tj. k 1. lednu 2003). Jestliže žalovaná č. 2 naopak zastává názor o platnosti uvedené darovací smlouvy, je zřejmé, že žalobkyní požadované určení jejího vlastnického práva ve vztahu k žalované č. 2 má mít za následek vytvoření pevného právního základu ve vztahu účastníků sporu mimo jiné potud, že pro všechny účastníky řízení bude postaveno najisto s účinky vyplývajícími ze závaznosti rozsudku ve smyslu §159a odst. 1, 5 o. s. ř., zda žalovaný č. 2 byl až do 1. ledna 2003 vlastníkem předmětných nemovitostí, kdy se jejich vlastnicí stala žalobkyně na základě zákonné sukcese vyplývající ze zákona č. 290/2002 Sb. nebo vlastnictví nabyl žalovaný č. 1 na základě darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996. Jestliže by totiž žalobkyně takového určení vůči žalovanému č. 2 nemohla dosáhnout, nebyl by pak žalovaný č. 2 vázán ani případným závěrem vyplývajícím z rozsudku soudu, že vlastníkem dotčených nemovitostí je právě žalobkyně, vysloveným pro vztah mezi žalobkyní a žalovaným č. 1, a mohl by se domáhat v novém řízení např. určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný č. 1. Je zřejmé, že i pro samotného žalovaného č. 2 je podstatné, aby bylo postaveno najisto, zda je vlastníkem předmětných nemovitostí žalobkyně nebo zda žalovaný č. 1 ve vazbě na posouzení účinků darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996; z pohledu žalovaného č. 2 potud, že bude zřejmé, zda byl vlastníkem předmětných nemovitostí pouze do vkladu vlastnického práva na základě uvedené darovací smlouvy nebo až do 31. prosince 2002. Jestliže tomuto stavu absence jasného právního základu vztahů účastníků sporu s prevencí před možnými spory dalšími lze předejít v rámci tohoto řízení, nelze žalobkyni podle názoru dovolacího soudu upřít naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva i ve vztahu k žalovanému č. 2.
Dovolací soud při právním posouzení důsledků darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996 vychází z nezpochybněného závěru, že žalobkyni k předmětným nemovitostem bylo platně zřízeno právo trvalého užívání podle hospodářského zákoníku.
Podle §70 odst. 1-3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen „hospodářský zákoník“) části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním, zejména družstevním, nebo občanským sdružením. Organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání. Majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem.
Podle §876 odst. 1 obč. zák. vztahy trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, se posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního zákona.
Ustanovení §876 obč. zák. transformovalo dvě skupiny užívacích vztahů, které do 31. prosince 1991 upravoval hospodářský zákoník. Jejich režim je od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. odlišný: a) trvalé užívání se nadále posuzuje podle dosavadních právních předpisů, i když příslušná ustanovení byla zrušena (viz též také §10 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem), b) dočasné užívání sjednané za úplatu se přeměnilo na nájem (§663 a násl. obč. zák.), c) dočasné užívání sjednané bezplatně se přeměnilo na výpůjčku (§659 a násl. obč. zák.). Ve smyslu §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se trvalé užívání dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (k 1. lednu 2001) změnilo na výpůjčku na dobu určitou (původně na tři roky, později prodlouženou na šest let).
Podle §14 zákona č. 290/2002 Sb., přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, sportovní zařízení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu.
Ve smyslu §876 odst. 1 obč. zák. pro právní vztahy trvalého užívání se i v době uzavření darovací smlouvy v roce 1996 použil §70 hospodářského zákoníku.
Pojem národní majetek představoval pojem výhradně právní, kterému neodpovídala žádná zvláštní ekonomická kategorie. Svůj základ měl v Ústavě 9. května 1948 a následně byl vymezen v čl. 8 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění účinném do 22. dubna 1990, podle kterého socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev). Podrobnější vymezení národního majetku obsahoval hospodářský zákoník v §64 odst. 1, podle kterého národním majetkem jsou veškeré věci ve státním socialistickém vlastnictví (hmotný národní majetek) a veškeré pohledávky a jiná majetková práva státu, včetně práva státu využívat v rozsahu a způsobem stanoveným v právních předpisech výsledky výzkumné, vývojové, projektové a jiné obdobné činnosti.
Z podstaty a funkce trvalého užívání vyplývalo, že je časově neomezené. Doba jeho trvání nebyla předem stanovena a k jeho zrušení mohlo dojít je ve zcela výjimečných případech. Podmínky zániku trvalého užívání byly dány především v §70 odst. 3 hospodářského zákoníku, podle kterého mohl být národní majetek odňat trvalému uživateli tehdy, jestliže neplnil své povinnosti nebo jestliže to vyžadoval vyšší společenský zájem (k tomu srovnej např. Plíva, S. Hospodaření s národním majetkem. Druhé, přepracované a doplněné vydání. Orbis Praha, 1975, str. 150).
Z §70 odst. 1 hospodářského zákoníku se podávalo, že trvalé užívání se mohlo vztahovat jen k národnímu majetku, což v roce 1996 znamenalo vlastnictví České republiky. Obdobný závěr se podával (ve vztahu ke vzniku práva trvalého užívání žalobkyni hospodářskými smlouvami z let 1976 a 1988) i z §10 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, podle kterého nemovitý národní majetek s příslušenstvím může být odevzdán bezplatně do trvalého užívání (§70 odst. 1 hospodářského zákoníku) jen jiným socialistickým organizacím než státním, resp. z §10 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, podle kterého nemovitý národní majetek s příslušenstvím, kromě budov a staveb, u nichž není zájem, aby zůstaly v celospolečenském vlastnictví, může být odevzdán bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním (dále jen "trvalý uživatel").
Zákonodárce tím, že v §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. stanovil transformaci práva trvalého užívání na výpůjčku s možnou následnou transformací na právo vlastnické za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy (např. zákon č. 290/2002 Sb.) respektoval právní postavení trvalého uživatele jakož i závažnost institutu trvalého užívání, což ostatně vyjádřil i v §876 odst. 1, kde právnímu režimu trvalého užívání výslovně podrobil již vzniklé právní vztahy na období i po zrušení hospodářského zákoníku až do doby přijetí speciální právní úpravy, jež předpokládala úpravu hospodaření s majetkem státu.
Jestliže právo trvalého bylo zákonem chráněno tak, že se jednalo o právo časově neomezené a jeho zánik byl možný jen na základě důvodů v zákoně výslovně uvedených (resp. dále na základě ve smlouvě o zřízení práva trvalého užívání sjednaných podmínek zániku trvalého užívání nebo dohodou smluvních stran) současně nebylo možné, aby se trvalé užívání vztahovalo k majetku jiného subjektu než státu, je třeba darování národního majetku, resp. majetku ve vlastnictví České republiky, který byl v trvalém užívání, jinému subjektu, v období před přijetím zákona č. 219/2000 Sb. je třeba považovat za úkon, který kdyby byl platný, vedl by k zániku práva trvalého užívání nad rámec zákonných důvodů uvedených v §70 odst. 3 hospodářského zákoníku – takový úkon by bylo nutno považovat za obcházení zákona podle §39 obč. zák., a jednalo by se tedy o právní úkon absolutně neplatný.
Závěr o neplatnosti uvedené darovací smlouvy není dotčen ani obsahem rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2003, č. j. 57 Co 210/2003-66.
Podle §159a odst. 1, 4, 5 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Není-li rozhodnutí (pravomocný výrok rozsudku nebo usnesení ve věci samé) subjektivně závazné pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení (nikoliv však na vedlejší účastníky), a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozhodnutí. Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto; uvedené platí též ve vztahu k rozhodnutím, která se týkají věcných práv k nemovitostem, včetně práva vlastnického.
Z označení účastníků řízení v záhlaví uvedeného rozsudku a účastenství v této věci není zřejmé, že by obě řízení probíhala mezi stejnými účastníky, když navíc otázka platnosti předmětné darovací smlouvy byla v uvedeném řízení zkoumána – podle obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – výslovně toliko z pohledu, zda její neplatnost nezakládá okolnost, že byla uzavírána s tím, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné závazky či břemena, když v době uzavírání dohody dárce jednostranným právním úkonem právo trvalého užívání zrušil, přičemž následně bylo soudním rozhodnutí určeno, že právo trvalého užívání trvá. V předmětné věci je pak tvrzení o neplatnosti uvedené darovací smlouvy založeno naopak na tom, že dárce vůbec nebyl oprávněn platně předmětné nemovitosti darovat s ohledem na existující a trvající právo trvalého užívání.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí (když zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu bylo založeno na posouzení otázky platnosti darovací smlouvy ze dne 15. srpna 1996) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu