ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2581.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2581/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. E. P. , za vedlejší účasti prof. MUDr. P. S., DrSc ., obou zastoupených JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 5, proti žalovaným 1) obci Stachy se sídlem ve Stachách č. p. 200, identifikační číslo osoby 00250678, 2) J. L. , a 3) J. L. , všem zastoupeným Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní nám. 16, o zdržení se obtěžování hlukem a provozování pohostinství, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 24/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2011, č. j. 5 Co 140/2011-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud přitom vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.
Žalobkyně se v řízení domáhala, aby se žalovaní zdrželi obtěžování hlukem pronikajícím po 22.00 hodině na pozemek parc. č. 525/18 z pohostinství provozovaného v domě č. p. 93 a na pozemku parc. č. 525/4.
Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 9 C 24/2010-377, žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Dovolání proto není přípustné.
Z napadeného rozsudku je zjevné, že odvolací soud – byť zdůraznil §154 odst. 1 o. s. ř. – dne 8. března 2011 rozhodl na základě zjištění soudu prvního stupně, že „soudem ustanovený znalec přípisem ze dne 25. 8. 2010 soudu sdělil... že v soudem stanovené době (po 22. hodině)... pohostinství bylo již zavřené“ a že „ze strany žalobkyně bylo znalci sděleno, že tento stav trvá odhadem již posledních 5 měsíců, kdy pohostinství zavírá pravidelně ve 22 hodin a po 22. hodině se z něj ani z jeho okolí nešíří obtěžující zvuky.“ Implicite vyšel odvolací soud též z absence zjištění o existenci konkrétního nebezpečí, že obtěžování hlukem se bude opakovat (viz čtvrtý odstavec na čtvrté straně rozsudku).
Zamítnutí žaloby na tomto skutkovém základě je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukázala i žalobkyně, totiž zejména s rozsudkem ze dne 12. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96 (uveřejněným v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1999): „Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 ObčZ přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu.“ Totéž Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, nebo v usnesení ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1147/2010 (obě jsou uveřejněna na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Žaloba (právo) podle §127 odst. 1 občanského zákoníku (obč. zák.), aby se vlastník věci zdržel obtěžování jiného nad míru přiměřenou poměrům, tedy tzv. žaloba z imisí, je přitom zvláštním případem zápůrčí (negatorní) žaloby podle §126 odst. 1 obč. zák. (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 23. června 1987, sp. zn. Cpj 203/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1988; Eliáš K. a kol. , Občanský zákoník. Velký akademický komentář, Praha: Linde, 2008, s. 549; a Spáčil J. , Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 125).
Pakliže ze zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v době rozhodnutí odvolacího soudu k obtěžování hlukem po 22. hodině přibližně jeden rok nedocházelo, mohla být žaloba úspěšná jedině za předpokladu, že by soudy zjistily existenci konkrétní obavy, že obtěžování se bude opakovat. Soudy takové zjištění neučinily, avšak žalobkyně jim vytýká, že k této otázce neprovedly navržené důkazy, přičemž odkazuje na podání z 14. 2. 2011. Tato výtka je však neopodstatněná, protože žalobkyně okolnosti, ze kterých by se konkrétní obava podávala, ani netvrdila. Důkazy označila pouze k tvrzením, že v minulosti k obtěžování docházelo a že žalovaní se mu nesnažili zamezit (viz např. odvolání na čl. 384 nebo uvedené vyjádření na čl. 395). Pouze z těchto skutečností však konkrétní obava z opakování imisí – za situace, kdy je jisté, že k nim přibližně rok nedocházelo – neplyne. Z toho, že, jak tvrdí žalobkyně, žalovaní změnili své chování až v důsledku soudního řízení, nelze dovodit, že by po skončení řízení v obtěžování pokračovali. Teprve pokud by se tak skutečně stalo, by mohla být úvaha žalobkyně o dočasnosti opatření žalovaných relevantní. Tím se odpovídá na její názor, že pokud by rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné, její žaloba by nikdy, ani při opakování imisí, nebyla úspěšná a že náprava by vždy trvala jen po dobu soudního řízení.
K námitce žalobkyně, že odvolací soud nesprávně aplikoval §154 odst. 1 o. s. ř., se uvádí: i v řízení o negatorní žalobě rozhoduje soud na základě skutečností existujících v době rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích. Konkrétní obava z pokračování zásahů do vlastnického práva jakožto skutečnost odůvodňující negatorní žalobu se s uvedeným ustanovením slučuje proto, že sama je skutečností, která v době rozhodování buď existuje nebo neexistuje.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože toto usnesení je ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím, jímž se řízení končí, rozhodl dovolací soud nejen o nákladech tohoto dovolacího řízení, ale i o nákladech řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. ledna 2009, č. j. 6 Co 2759/2008-251 o části původního předmětu řízení. Toto předchozí dovolací řízení skončilo usnesením ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 922/2010, jímž dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně, aniž by rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nynější rozhodnutí o náhradě nákladů obou dovolacích řízení pak vychází z toho, že obě dovolání žalobkyně byla odmítnuta, avšak žalovaným nevznikly žádné náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu