ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2670.98.1
sp. zn. 22 Cdo 2670/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Z. d. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S., a. s., zastoupeného advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 959/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 1998, čj. 25 Co 599/97-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen \"soud prvního stupně\") ze 17. 12. 1996, čj. 5 C 959/95-21, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 11 na pozemku parc. č. 295/1 a domu čp. 10 se stavebním pozemkem parc. č. 294/1 v kat. území H. u S. P., a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli 24. 2. 1995 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly shora označené nemovitosti. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci kupní cenu 2 539 060 Kč ve čtyřech splátkách, s to tak, že první splátku 1 000 000 Kč zaplatí před podpisem smlouvy, druhá splátka 500 000 Kč bude zaplacena do 1. 7. 1995, třetí splátka 500 000 Kč a čtvrtá splátka 539 060 Kč do 31. 12. 1995. Ke dni 30. 8. 1995, kdy žalobce sdělil žalovanému, že odstupuje od uvedené smlouvy, žalovaný část kupní ceny ve výši 1 500 000 Kč zaplatil. Žalobce nezpochybňoval zaplacení částky 500 000 Kč v únoru 1995, což vyplývalo i z výpisu z účtu u I. b. ze 17. 2. 1995, nesporné bylo zaplacení částky 150 000 Kč v hotovosti dne 6. dubna 1995 a 350 000 Kč rovněž v dubnu 1995. Žalobce však tvrdil, že před podpisem smlouvy převzal od žalovaného nikoli 1 000 000 Kč, jak bylo uvedeno ve smlouvě, ale jen 500 000 Kč, když jen tato částka také prochází jeho účetnictvím. Podle odvolacího soudu se mu nepodařilo věrohodně vysvětlit, proč převzetí částky 1 000 000 Kč ve smlouvě potvrdil. Za žalobce totiž smlouvu podepsali předseda A. K., který nemohl být vyslechnut, neboť zemřel, a místopředseda J. T. Ten uvedl, že vlastnímu sepisu smlouvy (a převzetí peněz) nebyl přítomen, měl po přečtení smlouvy připomínky \"ke splátce, ale předseda pan K. ho ujistil, že je všechno v pořádku\" a tak smlouvu podepsal. Žalovaný sice neprokázal spornou platbu 500 000 Kč \"výpisem z jeho účetnictví\", ale předložil smlouvu o půjčce z 24. 2. 1995, která mu podle obsahu byla poskytnuta právě na zaplacení kupní ceny nemovitostí, a tato smlouva prochází účetnictvím věřitele. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky k účinnému odstoupení od smlouvy ve smyslu §517 odst. l obč. zák., neboť žalovaný nebyl s plněním dluhu v prodlení. Odstoupením žalobce od smlouvy, provedeném 30. 8. 1995, nedošlo tedy ke zrušení kupní smlouvy podle §48 odst. 2 obč. zák. a vlastnické právo žalovaného k nemovitostem, které uvedenou kupní smlouvou nabyl, nebylo dotčeno. Pokud žalobce tvrdil, že před podpisem smlouvy převzal od žalovaného pouze 500.000 Kč, nikoli 1.000.000 Kč, jak bylo uvedeno přímo ve smlouvě, bylo na něm, aby tuto skutečnost vyvrátil. Zůstal však jen u povšechného tvrzení, že se tehdejší předseda družstva choval neopatrně a sporná platba neprošla jeho účetnictvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považuje za nesprávné skutkové zjištění o převzetí částky 1.000.000 Kč žalobcem před podpisem předmětné kupní smlouvy. Zdůrazňuje, že k tomuto zjištění dospěly soudy obou stupňů na základě nesprávné úvahy, že je to žalobce, kterého tíží důkazní břemeno k prokázání opaku toho, co je uvedeno ve smlouvě o zaplacení této částky. Nevzaly totiž v úvahu, že kupní smlouva (a v ní obsažené potvrzení o částečném zaplacení) je soukromá listina, a proto bylo na žalovaném, aby zaplacení částky celkem 1 000 000 Kč před podpisem smlouvy prokázal, pokud žalobce správnost údajů smlouvy o zaplacení částky 500 000 Kč popřel. Odvolací soud nepřipustil proti svému rozsudku dovolání, ale nevysvětlil, proč v otázce důkazního břemene v případě popření správnosti soukromé listiny rozhodl v rozporu s podle názoru dovolatele ustálenou judikaturou (žalobce už v odvolání poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1031/96 ze 17. 4. 1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/1997). Proto také rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, upravené v §241 odst. 3 písm.c/ a d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam vzhledem k řešení otázky, zda v případě, že věřitel popře pravdivost listiny jím vystavené, ve které potvrzuje přijetí plnění anebo částečného plnění od dlužníka, musí dlužník prokázat, že obsah listiny je pravdivý.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Proto dovolací soud vycházel ze skutkového zjištění odvolacího soudu, že předmětná smlouva, ve které je obsaženo i potvrzení o částečném splnění (kvitance), byla podepsána dvěma členy představenstva žalobce, a nemohl se zabývat tvrzením dovolatele, odpovídajícímu dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., že jeden z podpisů není podpisem bývalého předsedy družstva.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi; pokud bylo prokázáno, že taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi. Důkazem významným pro posouzení, zda došlo ke splnění dluhu, je písemné potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Podle §569 obč. zák. věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. Dlužník je oprávněn splnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení. Kvitance je tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud v rámci volného hodnocení důkazů. Pouhé popírání ani nepodložené zpochybňování kvitance nemůže mít za následek oslabení její důkazní síly.
Písemná kvitance je soukromou listinou. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. V souvislosti s hodnocením důkazu soukromou listinou je třeba poukázat na hodnocení veřejné listiny, které je v §134 o. s. ř. upraveno tak, že listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle §132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř. Jinak bude třeba přistupovat k důkazu kvitancí, vystavenou věřitelem a jinak k důkazu listinou, ve které dlužník tvrdil, že dluh splnil, a konečně jinak k dopisu, ve kterém osoba třetí sděluje, že byla přítomna splnění dluhu. Pokud věřitel popře pravdivost listiny, ve které sám dlužník tvrdí, že ke splnění dluhu došlo, bude tuto skutečnost třeba hodnotit jinak, než popření pravdivosti kvitance, kterou popírající věřitel sám vystavil. Závěr, že pokud věřitel popře pravdivost kvitance, kterou sám vystavil, musí dlužník prokázat, že kvitance je pravdivá, je nesprávný.
Jiné důsledky, než popírání pravdivosti soukromé listiny, má popření její pravosti. Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. V dané věci však odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že listinu podepsali dva členové představenstva žalobce. Toto skutkové zjištění nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o §239 odst. 2 o. s. ř., přezkoumávat a dovolací soud musí považovat listinu za pravou.
Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
V dané věci byla kvitance součástí smlouvy, kterou podepsaly osoby, oprávněné za žalobce jednat. Pokud žalobce tvrdil, že navzdory jím vystavené kvitanci celou částku nepřevzal, bylo na něm, aby tuto skutečnost dokázal.
Je třeba též poznamenat, že právní názor dovolatele je v rozporu s tradičním pojetím kvitance jako významného důkazního prostředku, umožňujícího fungování tržního hospodářství. Přijetí myšlenky, že postačí, aby věřitel popřel pravdivost jím vystavené kvitance, aby dlužníkovi vznikla povinnost prokázat její správnost, by mělo pro právní i obchodní styky výrazně negativní účinky.
Z uvedeného je zřejmé, že právnímu názoru dovolatele nelze přisvědčit a že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová