ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2747.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2747/2022-184
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého 351/6, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 837, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 254/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 Co 200/2022-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 Co 200/2022-156, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 11. 2021, č. j. 4 C 254/2019-126, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, č. j. 4 C 254/2019-126, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 Co 200/2022-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil žalobce jako výlučného vlastníka pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, který vznikl na základě geometrického plánu, jenž je součástí tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Spor se vedl o vlastnictví pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY. Žalobce nabyl ve veřejné dražbě na základě pravomocného usnesení o příklepu ze dne 12. 1. 2006 vlastnické právo i k tomuto spornému pozemku; v roce 2007 však žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku na základě pozemkových úprav pozbyl ve prospěch žalovaného (§11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Soud prvního stupně však uvedl, že žalobce i přes ztrátu vlastnického práva nabyl opět vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením, a žalobě vyhověl.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že součástí rozsudku učinil geometrický plán, přičemž se závěrem o vydržení vlastnického práva k pozemku souhlasil. Podle odvolacího soudu žalobce v důsledku pozbytí vlastnického práva neztratil kvalifikovanou držbu vlastnického práva k tomuto pozemku; žalobce byl od 12. 1. 2006, kdy mu byl sporný pozemek, který vydražil, předán a kdy i nabyl vlastnické právo k němu „řádným, poctivým a pravým držitelem tohoto pozemku právě na základě usnesení o příklepu, předmět držby nepřetržitě užíval s vůlí držet jej jako jeho vlastník (…) Tato zákonem vyžadovaná držba trvala nerušeně po dobu 10 let, aniž by ji žalobce ztratil, a proto k 12.1.2016 sporný pozemek žalobce vydržel do svého vlastnictví“.
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění podmínek pro řádné vydržení, zejména pokud šlo o existenci platného právního titulu. Za hlavní skutečnost uvádí komplexní pozemkové úpravy, na základě kterých oba účastníci řízení pozbyli vlastnické právo k do té doby existujícím pozemkům a nabyli vlastnické právo k nové vzniklým pozemkům. Podle odvolacího soudu tyto úpravy neměly vliv na běh dosavadní vydržecí doby, a žalobce nepozbyl tvrzenou držbu vlastnického práva. Tento závěr je podle žalovaného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014. Žalobce tak založil své domnělé vlastnické právo na dřívější právní skutečnosti, která předcházela konstitutivnímu rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě vlastnictví pozbyl. V závěru navrhuje rozsudek odvolacího soudu změnit a žalobu zamítnout, případně napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce argumentuje, že rozhodnutí obou nalézacích soudů je věcně správné. Má za to, že komplexní pozemkové úpravy neměly žádný vliv na užívání a stav nemovitostí. Žalobce proto navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
I když právní otázka zakládající přípustnost dovolání není v dovolání zcela exaktně formulována, lze ji dovodit z jeho obsahu: Může být právním důvodem, o který se opírá držba směřující k vydržení vlastnického práva v případě, že držitel byl vlastníkem držené věci (patřilo mu držené vlastnické právo), vlastnické právo však později pozbyl, nicméně v držbě pokračoval, ta právní skutečnost, na jejímž základě původně skutečně nabyl později pozbyté vlastnické právo? K tomu se přidává otázka, zda v takovém případě může být do vydržecí doby započtena i doba, po kterou se držba opírala o existující vlastnické právo držitele nebo zda běh vydržecí doby tu nemůže začít dříve, než držitel vlastnické právo pozbyl? Řešení této otázky lze dovodit z judikatury, na kterou dovolatel poukazuje, a se kterou je tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu; to zakládá přípustnost dovolání.
Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví (§1089 odst. 1 o. z.). K vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§1090 odst. 1 o. z.). K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§1091 odst. 2 o. z.).
Držba způsobilá k vydržení se musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Již z této formulace je zřejmé, a vyplývá to i z podstaty věci, že držba způsobilá k vydržení se nemůže opírat o právní důvod, který vlastnické právo skutečně založil. Stejně věc chápala literatura k §1461 zákona č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, obsahově obdobnému §1090 o. z. (viz Rouček , F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s. 453). Držba způsobilá k řádnému vydržení (§1089 odst. 1 o. z.) se tak musí opírat o právní důvod, který sice vlastnické právo držitele nezaložil, avšak jen proto, že převodce nebyl vlastníkem převáděné věci a uplatnila se zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo ad alium plus iuris transfere potest quam ipse habet). Jestliže se však držba opírá o právní důvod, který opravdu vlastnické právo založil, a držitel později toto právo ztratí, není titulem pro vydržení ten právní důvod, který ztracené vlastnické právo původně založil. K tomu, aby vydržecí doba začala běžet, by v takovém případě bylo třeba nového právního důvodu, nastalého až po zániku vlastnického práva držitele.
Podobnou problematikou se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021: „Podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak při mimořádném vydržení započítává ‚vydržecí doba‘ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat.“
Ještě jinak řečeno: Řádné vydržení je právním institutem, který hojí to, že převodci nenáleží převáděné právo. Jestliže však právo bylo řádně převedeno, nelze o převodní smlouvu opřít pozdější vydržení. Dále: Účelem stanovení vydržecí doby není jen ochrana kvalifikovaného držitele, ale i ochrana vlastníka, kterému vydržecí doba poskytuje časový prostor pro obranu jeho práva. Pojetí, ze kterého vyšel odvolací soud, by např. tehdy, pokud by držitel pozbyl vlastnické právo krátce před uplynutím 10 let od uchopení držby nemovitosti (a mohlo by jít i o jeden den) zásadně ztížilo nebo i znemožnilo novému vlastníkovi ochranu jeho práva.
Lze uzavřít, že pozbude-li držitel vlastnické právo k držené věci (k věci, která je předmětem držby vlastnického práva), v držbě však pokračuje, není právní důvod, na jehož základě původně nabyl vlastnické právo, řádným titulem zakládajícím držbu způsobilou k vydržení. Nová vydržecí doba by v takovém případě mohla začít běžet jen, když by po ztrátě vlastnického práva držitele nastal jiný (další) právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci.
V této věci k tomu přistupuje skutečnost, že držitel nabyl vlastnické právo ve veřejné dražbě, tedy originárním způsobem, nezávisle na právu předchůdce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1470/17). Nemůže tedy jít o případ, kdy by k převodu práva nedošlo pro nedostatek na straně převodce. I proto se nemůže o tento nabývací titul držba způsobilá k vydržení opírat.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel z toho, že ačkoliv žalobce při pozemkových úpravách v roce 2007 vlastnické právo ke spornému pozemku na základě pozemkových úprav pozbyl, přesto „žalobci svědčí ve smyslu §1090 odst. 1 o. z. platný právní titul, na základě něhož nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku, a to uvedené pravomocné usnesení o příklepu ze dne 12. 1. 2006, jehož předmětem byl i sporný pozemek“, a proto k 12. 1. 2016 sporný pozemek (vlastnické právo k němu) žalobce vydržel, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu