ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2760.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2760/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. U., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 108/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 1999, čj. 10 Co 430/99-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 1999, čj. 10 Co 430/99-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 1999, čj. 6 C 108/98-68, rozhodl, že „žalovaný je povinen uzavřít kupní smlouvu, kterou převede do vlastnictví žalobce nemovitosti v H. zapsané na LV č. 1427 vedené pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu V., a to dům čp. 286 na p. č. 374 s pozemky p. č. 374 zastavěná plocha - ochrana přírody - památka, p. č. 995 - zastavěná plocha a p. č. 344/1 ostatní plocha - ostatní veřejná zeleň - ochrana přírody - památka s tanečním parketem, pódiem, kioskem, udírnou, kuželkárnou a oplocením, oproti zaplacení částky 400.000,- Kč, jako zbytku ze sjednané kupní ceny 500.000,- Kč“. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující s právním předchůdcem žalovaného, svým strýcem M. Z. jako prodávajícím, uzavřel 11. 3. 1992 kupní smlouvu ohledně nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku za kupní cenu 500.000,- Kč. Smlouvu registrovalo Státní notářství ve Vsetíně dne 19. května 1992 a žalobce byl zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Prodávající M. Z. dne 21. března 1992, tedy v období od uzavření kupní smlouvy do její registrace, zemřel. Jeho dědicem se stal žalovaný. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva byla registrována až po smrti prodávajícího, nedošlo podle názoru okresního soudu k přechodu vlastnictví k nemovitostem na žalobce. Městský soud v Brně v dědickém řízení usnesením z 26. 3. 1996, čj. 58 D 809/95-271, zařadil sporné nemovitosti do pozůstalosti po M. Z.; jejich vlastníkem se podle dědického rozhodnutí stal žalovaný. Do pasiv dědictví byl zařazen závazek zůstavitele prodat nemovitosti žalobci, který přešel na žalovaného; proto se žalobce domáhal uzavření smlouvy u soudu. Soud prvního stupně konstatoval, že smlouva splňuje požadované náležitosti a proto uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobcem ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 1999, čj. 10 Co 430/99-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale s jeho právním názorem se neztotožnil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/91 uzavřel, že pokud by mělo být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků kupní smlouvy, musel by být obsah smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popř. by v něm musel být uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která by se stala součástí výroku. Nebyla-li ve výroku rozsudku soudu prvního stupně prodávaná nemovitost náležitě individualizována a neobsahuje-li rozsudek údaj o kupní ceně a její splatnosti, nemohl rozsudek soudu prvního stupně nahradit nedostatek projevu vůle prodávajícího s uzavřením kupní smlouvy. Výrok rozsudku soudu prvního stupně by nemohl být podkladem pro zápis vlastnictví v katastru nemovitostí.
. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ. Namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti požadované zákonem. Odvolací soud sice v rámci právního posouzení věci odkázal na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, na danou věc je však správně neaplikoval. Odůvodnění rozsudku je nesrozumitelné a rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolatel s odkazem na ustanovení §44 ObčZ, dále na citované R 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na §588 a násl. ObčZ uvádí, že zamítnutý žalobní petit obsahoval všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, a pokud odvolací soud dospěl k závěru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně určitý a srozumitelný, pak bylo jeho povinností poučit účastníka řízení ve smyslu §5 OSŘ a pokusit se odstranit vadu podání ve smyslu §43 OSŘ. Jde o jinou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S odkazem na §563 ObčZ dále dovozuje, že neuvedení splatnosti kupní ceny v petitu nemůže nic na jeho určitosti a srozumitelnosti změnit. R 53/1991 řeší zcela jiný případ s jiným žalobním petitem a nelze nalézt oporu pro závěr, že rozsudek, kterým má být nahrazena vůle účastníka by měl obsahovat odvolacím soudem požadované náležitosti. Srovnává dále soudní praxi v restitučních věcech s petity žalob na uzavření dohod o vydání věcí ve zde běžně používaném znění. Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že by navrhovaný výrok rozsudku nemohl být podkladem pro zápis vlastnických práv v katastru nemovitostí. Uzavírá, že rozsudek, který nahrazuje prohlášení vůle potřebné k uzavření smlouvy ve smyslu §161 odst. 3 OSŘ, nemůže nahradit smlouvu samotnou, která je dvoustranným právním úkonem. V této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 26/80. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalovaný. Namítá, že poučovací povinnost soudu nespočívá v tom, aby vedl stranu k přesné formulaci petitu. Žalobce žalobní návrh několikrát měnil a sám opustil původní, vyhovující formulaci. Navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Pokud jde o právní názor odvolacího soudu, dovolací soud se věcí mohl zabývat jen v rozsahu dovolacích námitek uplatněných v dovolání.
Formulací petitu žaloby na nahrazení prohlášení vůle se zabývá rozhodnutí publikované pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí, že má-li být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být obsah této smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která se tak stává součástí výroku rozsudku.
Není-li ve výroku rozsudku převáděný pozemek náležitě individualizován (údajem o obci, parcelním číslem katastrálního území, popřípadě též údajem o jeho druhu a výměře) a neobsahuje-li tento výrok také údaj o kupní ceně, nemůže rozsudek nahradit nedostatek projevu vůle prodávajícího s uzavřením kupní smlouvy.
Nejvyšší soud nevidí důvod odchylovat se od uvedeného právního názoru, který je v souladu i s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. července 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaném ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, s. 862, na které dovolatel odkazuje, podle kterého k registraci kupní smlouvy je nezbytné, aby spolu s pravomocným rozsudkem, který nahrazuje ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 OSŘ prohlášení vůle prodávajícího směřující k uzavření této smlouvy, byl státnímu notářství předložen prvopis smlouvy podepsaný kupujícím. Lze jen podotknout, že uvedení údajů o druhu pozemků a jejich výměře v kupní smlouvě není podstatnou náležitostí kupní smlouvy.
Podle §563 ObčZ není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. V případě, že doba splnění je účastníky platně dohodnuta, nelze ji tedy určovat rozhodnutím soudu, ani nelze vycházet z toho, že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Proto nelze dovolateli přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v důsledku údajného opomenutí skutečnosti, že splatnost kupní ceny vyplývala v dané věci z uvedeného ustanovení a nemusela být uvedena v žalobním petitu.
Cíle občanského soudního řízení jsou vyjádřeny též v §1 OSŘ, podle kterého občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. V souladu s těmito cíli by nebylo zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy je zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti formulace žalobního návrhu poučen. To vyplývá i z §5 OSŘ, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech a z §43 odst. 1 OSŘ, který stanoví, že předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
V dané věci z obsahu přednesů a podání žalobce vyplývalo, že požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně nemovitostí určených podle obce, katastrálního území a parcelních, resp. popisných čísel, a to za konkrétně stanovenou kupní cenu. Formulace žalobního petitu však nevyhovovala procesním požadavkům, konkretizovaným mimo jiné v již zmíněném R 53/1991. Vzhledem k tomu, že jinak bylo nepochybné, jaké právo žalobce uplatňuje, bylo namístě, aby jej odvolací soud na vadný žalobní návrh upozornil a poučil jej, byť i jen obecně, jak je v takovém případě třeba žalobní návrh formulovat. Pokud tak neučinil a zamítl žalobu pro vady žalobního petitu, porušil zákon v §1, §5 a §43 odst. 1 OSŘ a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu