ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2810.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2810/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. T., zastoupenému advokátem, o neplatnost kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1109/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. dubna 2000, č. j. 35 Co 347/99-150, ve znění usnesení ze dne 24. května 2000, č. j. 35 Co 347/99-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že smlouva o prodeji blíže označených nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v Č. L. na LV č. 831, uzavřená 19. 8. 1996 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, je neplatná z důvodu, že byl úmyslně žalovaným uveden v omyl ohledně zaplacení kupní ceny. Podle smlouvy připravené JUDr. T., kterou oba účastníci přečetli, měla kupní cena činit 5 500 000,- Kč a žalobce měl od žalovaného do tří dnů obdržet 1 600 000,- Kč. Po vyhotovení smlouvy JUDr. T. na počítači a vytištění jejích sedmi výtisků žalobci nebylo umožněno smlouvu přečíst a smlouvu podepsal při ověřování podpisů, aniž si ji předtím přečetl. Žalovaný odmítl vydat žalobci jedno vyhotovení smlouvy. S obsahem jím podepsané smlouvy se seznámil následně u katastrálního úřadu, kdy z ní zjistil, že v bodě II. a III. je uvedeno, že před podpisem smlouvy převzal kupní cenu ve výši 5 500 000,- Kč. Kromě částky 10 000,- na vydání spojená s uzavřením smlouvy žádné další peníze od žalovaného neobdržel. V průběhu řízení změnil žalobu rozšířením o určení, že je vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy z 19. 8. 1996, z důvodu odstoupení od této smlouvy. Žalobce písemně 24. 4. 1998 vyzval žalovaného k zaplacení kupní ceny s tím, že pokud tak neučiní do sedmi dnů, žalobce odstupuje od smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný kupní cenu ve stanovené lhůtě neuhradil, došlo ke zrušení smlouvy od počátku.
Okresní soud v České Lípě (dále “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 1999, č. j. 7 C 1109/97-125, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, že smlouva, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 19. 8. 1996 je neplatná, a pod bodem II. výroku určil, že vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem označené smlouvy, je žalobce. Dále pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že mezi účastníky došlo 19. 8. 1996 k uzavření kupní smlouvy, podle níž žalobce prodal žalovanému blíže označené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 5 500 000,- Kč, kterou podle bodu III. smlouvy zaplatil prodávající kupujícímu před podpisem smlouvy. Podpisy účastníků na smlouvě byly úředně ověřeny. Tato smlouva byla uzavřena v kanceláři advokáta JUDr. T., který měl podklady ke smlouvě již dříve k dispozici, smlouvu však neměl připravenou. Za přítomnosti obou účastníků text smlouvy přímo diktoval sekretářce, která jej psala do počítače. Výše kupní ceny byla účastníky dohodnuta již předem. Pokud jde o způsob jejího zaplacení nadiktoval podle sdělení žalovaného, že byla zaplacena. Na výslovný dotaz JUDr. T. žalobce uvedl, že ano. Katastrální úřad v Č. L. přerušil řízení o povolení vkladu vlastnického práva z kupní smlouvy z 19. 8. 1996 a jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí veden žalobce. Žalobce dopisem z 27. 7. 1998 žalovanému vytknul, že mu dosud nezaplatil kupní cenu 1 600 000,- Kč, kterou měl zaplatit do tří dnů od uzavření smlouvy, s tím, aby ji zaplatil do sedmi dnů a pokud tak neučiní, že odstupuje od smlouvy z 19. 8. 1996. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno, že by žalobce uzavřel smlouvu z 19. 8. 1996 v omylu, který vyvolal nebo o něm věděl žalovaný, a že označená kupní smlouva je platná. Písemná kupní smlouva s dohodnutou kupní cenou ve výši 1 600 000,- Kč předložena soudu nebyla a stejně tak odstoupení od kupní smlouvy, která je předmětem tohoto sporu. Žalobě na určení vlastnictví ke sporným nemovitostem vyhověl z důvodu, že v době rozhodování soudu byl žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 35 Co 347/99-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví k blíže označeným nemovitostem zamítl, a zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená účastníky 19. 8. 1996 se ruší (bod III. výroku). Návrh žalobce na připuštění dovolání ve vztahu k výroku potvrzujícímu a výroku částečně zamítajícímu žalobu (body I. a III. výroku) zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce v průběhu odvolacího řízení rozšířil žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky 19. 8. 1996 se ruší. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil a zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení. Podle odvolacího soudu je obsah smlouvy v souladu s tvrzením žalovaného a svědků JUDr. T. a jeho sekretářky P. Ani z ostatních svědeckých výpovědí nebylo možno vyvodit, že by kupní cena byla sjednána v jiné výši, ani že by nebyla žalovaným zaplacena. „Body II. a III. předmětné smlouvy v daném případě zcela jednoznačně tvoří potvrzení o zaplacení dluhu (kvitanci), protože z nich bez pochybností vyplývá, že dohodnutá kupní cena 5 500 000,- Kč byla již kupujícím prodávajícímu zaplacena před podpisem smlouvy.“ Žalobce neprokázal, že smlouvu uzavřel nesvobodně, ani že šlo o simulovaný právní úkon s úmyslem pomoci žalovanému získat u banky úvěr. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl z důvodu, že ve sporu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, ale šlo o posouzení důkazů.
Usnesením ze dne 24. května 2000, č. j. 35 Co 347/99-155, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci opravil shora označený rozsudek téhož soudu ve výroku pod bodem II. tak, že správně zní: „Ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví, zůstává rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 1999, č. j. 7 C 1109/97-125, nedotčen“. Opravu rozsudku soud odůvodnil tím, že výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. nebyl dotčen odvoláním ani jednoho z účastníků, takže pokud odvolací soud 12. 4. 2000 změnil rozsudek soudu prvního stupně v tomto bodu, když jde o zřejmou nesprávnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do potvrzujícího výroku a výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení vlastnictví k nemovitostem, jakož i proti opravnému usnesení odvolacího soudu, podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že dokazování bylo neúplné a že soudy obou stupňů se vadně vypořádaly se skutkovými zjištěními. Podle názoru žalobce je nesprávné po něm požadovat, aby předložil důkazy o tom, že sekretářka nebyla přítomna při sepisu označené kupní smlouvy, že platba v hotovosti předem podle znění čl. II a III označené kupní smlouvy nebyla učiněna a že strany simulovaly právní úkon podle návodu žalovaného, aby ten získal vyšší úvěr. Ustanovení čl. III sporné smlouvy je neurčité a nesrozumitelné a nemůže mít účinky platného právního úkonu. Za tohoto stavu měl soud povinnost pokračovat v dokazování za účelem zjištění, zda žalovaný skutečně zaplatil žalobci v hotovosti 5 500 000,- Kč, a pokud by zde takový důkaz nebyl, nebylo možné vycházet z nesrozumitelného ujednání ve smlouvě a žalobce měl právo od smlouvy odstoupit. Původní text smlouvy byl po dohodě obou stran u JUDr. T. změněn za účelem získání vyššího úvěru od banky žalovaným. Bylo třeba zkoumat, zda žalovaným bylo takové jednání vedeno a jak byla úvěrová žádost žalovaného bankou posouzena. Toto zjištění žalobce považuje za nevyhnutelné pro důkaz, zda žalovaný mohl kupní cenu ze smlouvy zaplatit před jejím podpisem. Pokud žalovaný tvrdí, že finanční prostředky měl částečně doma v hotovosti a částečně na účtu u banky, pak bylo třeba i toto tvrzení prokázat. Okolnost, že strany souhlasily se zněním smlouvy tak, jak ji četl JUDr. T., což údajně slyšela i jeho sekretářka, není důkazem, že k zaplacení kupní ceny skutečně došlo. Neexistence důkazu o zaplacení kupní ceny svědčí o nedostatku vážnosti projevu vůle účastníků smlouvy a simulovanosti ohledně kupní ceny. Kupní smlouva je proto podle §37 a §39 ObčZ neplatným právním úkonem. Tím, že oba soudy vzaly za podklad svého rozhodnutí označenou kupní smlouvu, porušily ustanovení §132 až §134 ObčZ. Soud považoval zmíněnou kupní smlouvu za „perfektní právní úkon, aniž by bylo zcela nepochybně jasné, kterou z prodávajícím prodávaných nemovitostí kupující za dohodnutou kupní cenu kupuje“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
O dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze 24. května 2000, č. j. 35 Co 347/99-155, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 1109/2002-186, které nabylo právní moci dne 22. července 2002, tak, že dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci ve vztahu k potvrzujícímu výroku nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na neunesení důkazního břemene o skutečnostech, které podle žalobce mají zakládat neplatnost předmětné smlouvy. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 528, svazek 6, uvedl, že „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“. Z hlediska §239 odst. 2 OSŘ však přichází v úvahu řešení jen otázek právních nikoli skutkových.
Právní posouzení platnosti právního úkonu – kupní smlouvy z 19. 8. 1996 je v daném případě spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledal, že by posouzení aplikace §37 odst. 1, §39 a §49a ObčZ v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dána.
Pokud žalobce dovoláním napadl výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení vlastnictví k blíže označeným nemovitostem zamítl, byl rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku pravomocně opraven tak, že „ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví, zůstává rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 1999, č. j. 7 C 1109/97-127, nedotčen“, což znamená, že rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku 27. 11. 1999 nabyl právní moci, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žádného z účastníků napaden. Rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 1109/2002, bylo ostatně dovolání proti opravnému usnesení odvolacího soudu odmítnuto. Dovolání proti opravenému výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu., t. j. proti výroku, že rozsudek soudu prvního stupně je v určité části nedotčen pak nelze podřadit pod žádné z ustanovení zákona upravujících přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243 b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu