ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2903.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2903/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 181/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. června 2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. června 2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2004, č. j. 12 C 181/2003-188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. října 2004, č. j. 12 C 181/2003-192, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem z 1. 10. 2004, č. j. 12 C 181/2003-188, doplněným usnesením z 5. 10. 2004, č. j. 12 C 181/2003-192, tak, že ze společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného přikázal výrokem pod bodem I. do výlučného vlastnictví žalobkyně specifikované movité věci a „garáž bez čp/če na pozemku parcela č. 3052 a pozemek parcela č. 3052, vše v k. ú. Š., okres O., zapsané na LV č. v katastru nemovitostí vedeným Katastrálním úřadem pro O. k., katastrální pracoviště O.“, v celkové hodnotě 237 662,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného specifikované movité věci a „zůstatek finančních prostředků na účtu č., vedeného Komerční bankou, a. s., ve výši 254 342,60,- Kč“, tedy věci o celkové hodnotě 269 492,60,- Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 801 714,30,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 2. 3. 1991 a že jejich společné jmění manželů bylo zúženo k návrhu žalovaného jako podnikatele podle §148 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), rozsudkem téhož soudu z 21. 2. 2000, č. j. 15 C 207/99-19, až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Rozsudek nabyl právní moci 21. 3. 2000. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně z 11. 2. 2002, č. j. 15 C 121/2000-19, který nabyl právní moci 11. 3. 2002, bylo manželství účastníků rozvedeno. Žalobkyně podala návrh na vypořádání SJM u soudu prvního stupně 4. 11. 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tak učinila v tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů, k němuž nemohlo dojít zúžením společného jmění manželů, ale až rozvodem manželství, neboť §149 odst. l ObčZ stanoví, že společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Protože k vypořádaní společného jmění manželů nedošlo ani dohodou účastníků, provedl soud prvního stupně jeho vypořádání podle §150 odst. 3 a §149 odst. 2 a 3 ObčZ při rovných podílech účastníků. Soud prvního stupně tak vypořádal věci náležející k obvyklému vybavení společné domácnosti a dále majetek, který účastníci nabyli do společného jmění manželů před jeho zúžením. Zdůraznil, že po zúžení společného jmění manželů nabýval každý z účastníků věci, které netvořily obvyklé vybavení společné domácnosti, do svého výlučného vlastnictví. Kromě movitých a nemovitých věcí vypořádal ještě shora specifikovaný zůstatek na účtu žalovaného ve výši ke dni zúžení společného jmění manželů a vnos žalobkyně na společný majetek v částce 9 000 Kč. Dále zjistil, že žalovaný nabyl 1. 8. 2000, tedy po zúžení společného jmění manželů, do výlučního vlastnictví skříňový automobil Renault Messenger B120.65 Cargo Van 2201. Ten žalovaný používal k podnikání již od roku 1996 na základě smlouvy s leasingovou společností Montex s. r. o. a za dobu od 24. 7. 1996 do 10. 3. 2000 zaplatil této společnosti leasingové splátky v celkové částce 1 562 598,- Kč včetně DPH. Soud prvního stupně ji vypořádal jako částku vynaloženou ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného za dobu, než došlo k zúžení společného jmění manželů. S přihlédnutím ke zjištěnému rozsahu společného jmění manželů a majetku, přikázanému každému z účastníků, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 801 714,30,- Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že účastníkům přikázal do výlučného vlastnictví věci a zůstatek na účtu stejně jako soud prvního stupně (žalobkyni v celkové hodnotě 237 662,- Kč a žalovanému v celkové hodnotě 269 492,60,- Kč) a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění manželů částku 97 210,30,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudních poplatcích. Odvolací soud se odchýlil od vypořádání soudu prvního stupně jen ohledně leasingových splátek na automobil Renault, když konstatoval, že způsob zvolený soudem prvního stupně by vedl k podstatnému zvýhodnění žalobkyně. Žalovaný měl automobil až do 1. 8. 2000 pouze v nájmu, přičemž jej používal ke svému podnikání. Proto bylo jeho povinností vrátit do společného jmění manželů to, co bylo na jeho podnikání vynaloženo. Výnosy z podnikání byly majetkem společným, přičemž při tomto podnikání docházelo také k opotřebení této věci. Z uvedených důvodů odvolací soud považoval za rozhodující zůstatkovou cenu automobilu ke dni zániku společného jmění manželů účastníků (k němuž podle odvolacího soudu došlo ve shodě se soudem prvního stupně ke dni zániku manželství rozvodem tj. k 11. 3. 2002), která skutečně vyjadřuje peněžní hodnotu vynaloženou na podnikání žalovaného. Cena byla stanovena znaleckým posudkem znalce C. N. ve výši 153 500,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že jím provedené vypořádání leasingových splátek na automobil Renault nepřihlíží k tomu, jaká částka byla skutečně vynaložena ze společného majetku na oddělený majetek manžela a zda je věc po vynaložení prostředků ze společného jmění užívána, resp. vlastněna jen jedním z manželů. Způsob použitý odvolacím soudem nutně vede k poškozování jednoho z manželů, neboť výše jeho nároku na vypořádání takového vnosu je pak nepřímo úměrná délce období mezi zúžením a zánikem společného jmění manželů. Žalobkyně se ztotožňuje s vypořádáním, které provedl soud prvního stupně, neboť podle ní zohledňuje skutečnost, že se majetková sféra žalovaného, i když se o to zasloužil jen nepatrnou částí, po zúžení společného jmění rozrostla o vlastnictví automobilu v hodnotě 1,5 milionu Kč. Poukazuje na znění §149 odst. 2 ObčZ, z něhož dovozuje, že pro vypořádání je určující celková částka vynaložená ze společného na výlučný majetek jednoho z manželů, nikoliv hodnota jeho majetku v době zániku společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním a právním závěrem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že podle názoru některých soudů nelze leasingové splátky na věc, která se za trvání manželství nestala vlastnictvím některého z manželů, vypořádat v rámci společného jmění manželů. Takový nárok je možné uplatnit separátní žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Dovolacímu soudu je dovolatelkou předestřena otázka, zda odvolací soud správně vypořádal společné jmění manželů ohledně leasingových splátek zaplacených za trvání manželství na automobil používaný podnikajícím manželem do doby, kdy bylo rozhodnutím soudu společné jmění manželů zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, a k němuž manžel nabyl vlastnictví po zúžení společného jmění a manželství pak zaniklo rozvodem.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný používal předmětný automobil Renault k podnikání od roku 1996. Podle tehdy platného právní úpravy bylo majetkovým společenstvím manželů bezpodílové spoluvlastnictví manželů a v §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., bylo stanoveno, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů. Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Manželovi náležel tedy podnik do jeho odděleného vlastnictví – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2005, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, podle kterého „Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela.“ Zákonem č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od 1. 8. 1998 majetkovým společenstvím manželů je společné jmění manželů, přičemž v §143 ObčZ již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze společného jmění manželů vyloučeny. Podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb. věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se tak k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.
Nejvyšší soud dále uvedl, že v rozsudku z 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2005, že “slouží-li předmět leasingu výlučně k podnikání jednoho z manželů, náleží práva a povinnosti s ním spojená k jeho podniku, a proto lze k hodnotě majetkového práva spjatého s leasingem přihlédnout v rámci zjišťování ceny podniku.“
Daný případ je však specifický tím, že v průběhu manželství účastníků měl žalovaný podnik v odděleném vlastnictví (leasingové splátky byly placeny na automobil užívaný k podnikání) a pak bylo rozhodnutím soudu zúženo společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, dále tím, že žalovaný nabyl předmětný automobil do odděleného vlastnictví a následně došlo k rozvodu manželství účastníků. Zůstává tedy otázka, kdy a ke kterým věcem společné jmění manželů zaniklo.
Podle §148 odst. 1 ObčZ soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Podle §148 odst. 2 ObčZ na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.
Podle §149 odst. l ObčZ společné jmění manželů zanikne zánikem manželství.
Podle §149 odst. 2 ObčZ zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho osobní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé plnit rovným dílem.
Podle §149 odst. 3 ObčZ při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.
Podle §149 odst. 4 ObčZ v případech uvedených v §143a odst. l a §148 odst. 1 ObčZ se použijí ustanovení odstavců 2 a 3 obdobně.
Zákon (§149 odst. 1 ObčZ) spojuje zánik společného jmění manželů se zánikem manželství, k němuž dochází rozvodem manželství, smrtí nebo prohlášením jednoho manžela za mrtvého (§24, §24 a 22 zákona č. 91/1963 Sb., zákona o rodině ), prohlášením konkurzu na majetek manžela /§14 odst. l písm. k) a §26 zákona č. 321/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání/ nebo uložením trestu propadnutí majetku nebo jeho části manželovi (§52 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon).
Kromě toho za trvání manželství může dojít ke zúžení společného jmění manželů, a to buď smlouvou uzavřenou podle §143a odst. l ObčZ nebo rozhodnutím soudu podle §148 odst. 1 a odst. 2 ObčZ až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Zúžením společného jmění manželů rozumí zákon zánik tohoto jmění v rozsahu jeho zúžení. To plyne z §149 odst. 4 ObčZ, který stanoví, že pro případy zúžení společného jmění použijí se obdobně §149 odst. 2 a 3 ObčZ, které upravují vypořádání zaniklého společného jmění manželů. I když je v §149 odst. 4 ObčZ odkaz na §143a ObčZ a §148 odst. 1 ObčZ, použije se obdobně i na případy uvedené v §148 odst. 2 ObčZ. Je třeba vycházet z toho, že v §148 odst. 1 ObčZ je upraveno zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu ze závažných důvodů a v §148 odst. 2 ObčZ, který je ustanovením speciálním vůči §148 odst. l ObčZ, je podnikání jednoho manželů vymezeno jako závažný důvod, pro který soud společné jmění manželů zrušit musí. Jiný výklad by nedával smysl. Pokud by zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, k němuž došlo proto, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, nemělo mít za následek zánik společného jmění k majetku, který nezahrnuje věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, pak by takové rozhodnutí postrádalo účel, který sleduje - ochranu nepodnikajícího manžela před rizikem spojeným s podnikáním druhého manžela.
Jak vyplývá z §150 odst. 1 ObčZ, lze společné jmění vypořádat dohodou nebo podle §150 odst. 3 ObčZ k návrhu některého z manželů provede vypořádání soud. Jestliže nedojde k vypořádání společného jmění manželů dohodou nebo návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu nebyl podán do tří let od zániku společného jmění manželů, dochází k jeho vypořádání zákonnou domněnkou podle §150 odst. 4 ObčZ. Ohledně movitých věcí platí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Jestliže soud podle §148 odst. 1 nebo 2 ObčZ zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, po právní moci tohoto rozhodnutí trvá společné jmění manželů jen k takto vymezeným věcem. K dalšímu majetku společné jmění manželů zaniká a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu, k návrhu u soudu v této lhůtě podaném. Nedojde-li v této lhůtě k uzavření dohody nebo podání návrhu na vypořádání soudem, dochází k vypořádání společného jmění manželů k tomuto dalšímu majetku podle zákonné domněnky. K věcem tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti zaniká společné jmění manželů, je-li manželství rozvedeno, až tímto zánikem manželství. Jinak řečeno právní mocí rozsudku o rozvodu manželství zaniká společné jmění manželů k věcem tvořícím obvyklé vybavení společné domácnosti a začíná běžet tříletá lhůta k jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu v řízení zahájeném k návrhu jednoho z manželů. Nedojde-li k uzavření dohody nebo podání návrhu v této lhůtě, nastupuje vypořádání společného jmění k věcem, které náležely k obvyklému vybavení společné domácnosti podle zákonné domněnky.
V dané věci bylo společné jmění účastníků zúženo rozhodnutím soudu podle §148 odst. 2 ObčZ až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti pravomocně ke dni 21. února 2000. Jen k těmto věcem i po tomto datu trvalo společné jmění manželů, jinak zaniklo a začala běžet tříletá lhůta k jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu podanému v této lhůtě. Jestliže žalobkyně podala návrh na vypořádání společného jmění manželů až 3. listopadu 2003, pak soud mohl vypořádat jen zaniklé společné jmění k věcem tvořícím obvyklé vybavení společné domácnosti, neboť k těmto věcem zaniklo společné jmění rozvodem manželství k 11. 3. 2002, a návrh byl podán v tříleté lhůtě od zániku tohoto společného jmění. Naproti tomu po uplynutí tříleté lhůty od zúžení společného jmění manželů soudem podle §148 odst. 2 ObčZ, nemůže se manžel úspěšně domáhat, aby soud vypořádal podle §149 odst. 2 a 3 ObčZ majetek, k němuž společné jmění zúžením zaniklo, tedy ani vypořádání investic vynaložených ze společného na oddělený majetek manžela nebo toho, co vynaložil ze svého na majetek, k němuž společné jmění zúžením zaniklo.
Z uvedeného vyplývá, že vypořádání společného jmění manželů ohledně leasingových splátek na automobil není správné a rozsudek odvolacího soudu byl proto podle §243b odst. 2 OSŘ zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu