ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2930.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2930/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovaným 1) V. K., 2) Ing. P. S., správci konkursní podstaty úpadce V. K., zastoupenému advokátkou, a 3) Ing. J. K., o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 3/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2005, č. j. 13 Co 418/2004-81, takto:
I. Dovolání žalobkyně směřující proti žalovaným 1) a 3) se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2005, č. j. 13 Co 418/2004-81, se v části výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve výroku II. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí ideální ¼ níže uvedených nemovitostí. Uvedla, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví z 20. 3. 1991 uzavřená mezi státním podnikem E. B. a žalovanými 1) a 3), na základě které se stali tito žalovaní každý spoluvlastníkem ideální ⅛ nemovitostí, nenabyla účinnosti, neboť šlo o právní úkon podléhající režimu občanského zákoníku, který vyžadoval registraci státním notářstvím, ke které nedošlo. Nemovitosti proto zůstaly ve vlastnictví státu. Nabyvatelé nebyli podnikateli v oblasti obchodování s nemovitostmi, nešlo tedy o právní vztah při uskutečňování podnikatelské činnosti, který by se ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, řídil hospodářským zákoníkem, a z toho důvodu nevyžadoval registraci smlouvy státním notářstvím. Vzhledem k tomu, že usnesením Krajského soudu v Brně z 20. 12. 2001, č. j. 24 K 34/2001-19, byl na majetek žalovaného 1) prohlášen konkurs, označila žalobkyně jako žalovaného 2) správce konkursní podstaty. V katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí zapsán žalovaný 1).
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2004, č. j. 21 C 3/2003-59, zamítl žalobu „na určení, že Česká republika je vlastníkem a Ú. pro z. s. ve v. m. má příslušnost hospodařit s ideální ¼ nemovitostí zapsaných na LV č. 16 pro k. ú. M. B., obec B., okres B.-m., a to pozemku p. č. 794 o výměře 677 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 795 o výměře 108 m2 – ostatní plocha – jiná plocha a budovy č. p. 253 – jiná stavba – nemovitá kulturní památka na pozemku p. č. 794“ – (dále „předmětné nemovitosti“), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil závěr, že žalovaní 1) a 3) byli v době uzavírání smluvního vztahu podnikateli, v nemovitosti č. p. 253 podnikali (inženýring
a projektování) a pro tento účel nemovitost nabyli. Sporná smlouva se řídila režimem hospodářského a nikoliv občanského zákoníku, a proto ji nebylo třeba registrovat státním notářstvím. Soud zaujal stanovisko, že v rámci „podnikatelské činnosti“ ve smyslu pojmu obsaženého v §18 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb. se vztahy řídí hospodářským zákoníkem, s výjimkami uvedenými v citovaném ustanovení, a tuto činnost nelze restriktivně vykládat tak, že by se muselo jednat toliko o obchodování s nemovitostmi. Nesouhlasil ani s další námitkou žalobkyně, že smluvní strany nesplnily podmínky stanovené Ministerstvem průmyslu České republiky, za nichž jim byl převod nemovitostí schválen. Žalovaný 1) následně získal kupní smlouvou z roku 1993 a darovací smlouvou z roku 1994 zbylé spoluvlastnické podíly předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 13 Co 418/2004-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k žalovanému 1) tak učinil pro nedostatek věcné legitimace. Na základě §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále „ZKV“), dospěl k závěru, že po vyhlášení konkursu nemůže být úpadce v postavení účastníka řízení, neboť dispoziční oprávnění k majetku patřícímu do konkursní podstaty přešlo na jejího správce. Zamítavý výrok soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil i pokud jde o žalovaného 2), a to z toho důvodu, že žalobkyně nemá na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem a rovněž tento žalovaný postrádá věcnou legitimaci. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že změně zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně brání omezení (plomba), jehož odstranění se může žalobkyně domoci pouze vyhovujícím rozhodnutím v řízení
o vyloučení nemovitostí, resp. podílu na nemovitostech, z konkursní podstaty úpadce. Do té doby může podle §14 odst. 1 písm. a) ZKV s nemovitostmi nakládat pouze správce konkursní podstaty. Obdobně rozhodl ve vztahu k žalovanému 3), který není zapsán jako spoluvlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, což ve svých důsledcích znamená, že nemá věcnou legitimaci v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že žalovaný 2) není věcně legitimován. Za zásadní považuje otázku, zda má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které byly po prohlášení konkursu na majetek úpadce [žalovaného 1)], který je dosud uvedený na příslušném listu vlastnictví jako vlastník, zahrnuty správcem [žalovaným 2)] do konkursní podstaty. Dovolatelka připomněla, že podala žalobu na vyloučení věci z konkursní podstaty. Tvrdí, že je-li sporné, zda úpadce je vlastníkem věci, pak okolnost, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs, nebrání tomu, aby na základě žaloby podané podle §80 písm. c) OSŘ mohlo být rozhodnutím soudu určeno skutečné vlastnické právo. I po prohlášení konkursu má tedy ve sporu naléhavý právní zájem na určení, kdo z účastníků je či není vlastníkem věci, neboť bez takového učení zůstává její právní postavení nejisté. Nedostatek naléhavého právního zájmu nelze důvodně dovozovat ani z §19 ZKV. Osoby, jež tvrdí, že mají k věci právo bránící jejímu zařazení do podstaty, musí takové právo uplatnit u soudu žalobou podanou proti správci konkursní podstaty, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu podstaty; tuto žalobu žalobkyně ve stanovené lhůtě k příslušnému soudu podala. Obě žaloby mají své opodstatnění dané předmětem řízení, který byl jimi určen; na základě vylučovací žaloby nelze činit závěr, kdo je vlastníkem nemovitosti a u žaloby na určení vlastníka není podstatné, zda byla věc zahrnuta do konkursní podstaty. Předměty těchto žalob se liší, proto možnost uplatnění jedné z nich nevylučuje možnost uplatnění druhé. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (R 67/2002) a uvedl, že ve sporu o vyloučení předmětné věci z konkursní podstaty byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2004, sp. zn. 55 Cm 198/2002, žaloba zamítnuta, sporné nemovitosti tak byly ke dni prohlášení konkursu ve vlastnictví úpadce V. K. a správcem byly do konkursní podstaty zapsány po právu. Pokud bude tento rozsudek odvolacím soudem potvrzen, nemůže se žalobkyně domáhat určení, že je vlastnicí nemovitostí, neboť tuto skutečnost byla povinna prokázat právě ve sporu
o vyloučení nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalovaný 3) navrhl potvrzení napadeného rozsudku.
Žalovaný 1) se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzení splnění podmínek dovolacího řízení v situaci, kdy žalovaní mají v řízení postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovaným 1) a 3) vady dovolání brání jeho věcnému projednání.
Podle §241a odst. 1 OSŘ v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věta první OSŘ dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolání je žalobkyní podáno proti zamítavému výroku I. odvolacího soudu vůči všem žalovaným. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 ve spojení s §243c odst. 1 OSŘ) je však zřejmé, že dovolací důvod a v něm obsažená argumentace zpochybňující závěry odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
a s tím spojeného nedostatku věcné legitimace se vztahují výhradně k žalovanému 2)
a ve vztahu k žalovaným 1) a 3) dovolání vymezení dovolacího důvodu neobsahuje.
Jestliže tento nedostatek nebyl žalobkyní v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněn, jsou dány důvody k odmítnutí dovolání vůči těmto žalovaným (§43 odst. 2 ve spojení s §243c odst. 1 OSŘ), neboť dovolání se stalo pro existenci vad trvale neprojednatelným.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně ve vztahu k žalovaným 1) a 3) odmítl. Současně rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaní by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), vznik nákladů však na jejich straně nebyl zjištěn.
Nejvyšší soud po zjištění, že včasné dovolání je – z důvodů dále rozvedených – ve vztahu k žalovanému 2) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, jsou v něm uplatněny dovolací důvody obsažené v §241a odst. 2 písm. b) OŠR a při splnění podmínek dovolacího řízení, dospěl k závěru, že je opodstatněné.
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že se posouzením nároku uplatněného žalobkyní zabýval věcně a dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 3) se na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 3. 1991 stali vlastníky předmětných nemovitostí každý v rozsahu ideální ⅛.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žádného z žalovaných není dána ve sporu pasivní věcná legitimace a ve vztahu k žalovanému 2) navíc absentuje na požadovaném určení naléhavý právní zájem podmiňující úspěšnost žaloby podřaditelné pod §80 písm. c) OSŘ.
Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně okolnosti významné pro rozhodnutí věci posoudil odlišně a práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů obou rozsudků odlišná. Rozsudek odvolacího soudu proto je po obsahové stránce měnícím rozsudkem zakládajícím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ (k tomu srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2003, č. 12, pod pořadovým č. 210, podle kterého rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu).
Protože žalobkyně tvrdí, že se žalovaní 1) a 3) nemohli na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 3. 1991 stát spoluvlastníky, každý v rozsahu ⅛, předmětných nemovitostí, a domáhá se určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem [§80 písm. c) OSŘ], zabýval se odvolací soud správně otázkou, zda má žalobkyně na požadovaném určení ve vztahu k žalovanému 2) naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) OSŘ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva.
Jestliže se domáhá žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dosud pravomocně neskončené řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty má za následek absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, že „ze skutečnosti, že věc byla zařazena do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, nelze dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, zda je vlastníkem této věci“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998, pod pořadovým č. 58). V odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, kdo je či není vlastníkem věci, nelze dovozovat ani z ustanovení §19 ZKV, podle jehož odst. 1, 2 jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu; soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně. Nejvyšší soud pak uzavřel, že i když k vyloučení věci ze soupisu podstaty může dojít – nebyla-li tato otázka vyřešena mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci, dobrovolně – jen na základě rozhodnutí soudu o vyloučení věci ze soupisu podstaty, nebrání to úspěšnému uplatnění žaloby na určení vlastnického práva k věci. Obě žaloby totiž mají své opodstatnění dané předmětem řízení, který jimi byl určen; protože předměty těchto žalob se liší, možnost uplatnění jedné z nich nevylučuje úspěšné uplatnění druhé.
K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2568/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2003, č. 10, pod pořadovým č. 169, se zdůrazněním, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva není dotčena ani žalobou na vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce již proto, že v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty nemusí být otázka vlastnictví zkoumána vůbec nebo může být v takovém řízení řešena jako otázka předběžná za předpokladu, že má pro rozhodnutí sporu právní význam. Naproti tomu v případě žaloby o určení vlastnictví soud může zkoumat, zda žalobce je či není vlastníkem věci; otázkou, zda věc byla pojata do soupisu podstaty oprávněně, se nezabývá, neboť to není předmětem řízení vyvolaného určovací žalobou.
V rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud vyložil, že dokud nebyl majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce zpeněžen, může mít žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tohoto majetku, a to bez zřetele k tomu, že o možnost vynutit si vylučovací žalobou podanou podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007, vyloučení takového majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty již přišel.
V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že předmětné nemovitosti byly do konkursní podstaty úpadce (žalovaného 1)) sepsány z toho důvodu, že ve vztahu k nim bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalovaného 1). Jedná se tak o spor o vlastnické právo, kdy žalobkyně tvrdí, že žalovanému 1) vlastnické právo nesvědčí; není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem.
Neobstojí rovněž odvolacím soudem přijatý závěr, že správce konkursní podstaty úpadce (žalovaného 1/) – žalovaný 2) není věcně legitimován.
Prohlášení konkursu na majetek dlužníka má mimo jiné za následek, že oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází na správce konkursní podstaty a že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci (§14 odst. 1 písm. a/, d/ ZKV).
Jestliže řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem bylo zahájeno v době, kdy nemovitosti byly zapsány do konkursní podstaty úpadce – žalovaného 1) a konkursní řízení nebylo v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu ukončeno, je ve vztahu k nároku uplatněného žalobkyní dána věcná legitimace správce konkursní podstaty úpadce – žalovaného 2). Ostatně i ve věci R 58/98 byl závěr
o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem vysloven za situace, kdy řízení o určení vlastnického práva probíhalo vůči správci konkursní podstaty úpadce, jemuž svědčil zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je dána i skutečností, že – v případě vyhovění žalobě směřující proti správci konkursní podstaty úpadce – rozsudek o určení vlastnického práva zakládá účinky závaznosti rozsudku ve smyslu §159a OSŘ i vůči úpadci.
Vyšel-li odvolací soud z odlišného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první OSŘ ve vztahu k žalovanému 2) zrušil a věc vrátil odvolacímu v tomto rozsahu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu