ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.298.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 298/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobce A., s. r. o., v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. V. a 2) V. H., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 504/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č. j. 22 Co 448/97-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. R.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 1997, č. j. 7 C 504/96-70, určil, „že kupní smlouva uzavřená dne 17. 4. 1996, kterou první žalovaná prodává druhému žalovanému dům čp. 103 v K. se stavební parcelou 82 s vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a se součástmi a příslušenstvím, je neplatná“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná 1) pracovala od roku 1993 u žalobce jako ekonomka a účetní v jedné osobě. Koncem roku 1995 nastoupila u žalobce nová ekonomka, která podle tvrzení žalobce spolu s auditorem při kontrole účetnictví od roku 1994 zjistila, že ze strany žalované 1) došlo k finančním machinacím. Žalovaná 1) plnou mocí ze 4. 4. 1996 zmocnila M. M., kterého žalobce pověřil, aby se žalovanou 1) projednal zpronevěru, k jednání ve všech věcech týkajících se zprostředkování prodeje nemovitosti č. p. 103 v K. ulici v K., k jednání se všemi potencionálními zájemci a k fyzickému převzetí částky za prodej nemovitosti. Téhož dne žalovaná 1) vlastnoručně podepsala čestné prohlášení, podle kterého finančním ziskem z prodeje své vlastní nemovitosti je dobrovolně rozhodnuta kompenzovat finanční ztráty vzniklé žalobci s tím, že toto prohlášení učinila ze svého svobodného rozhodnutí, vědoma si své viny, dobrovolně a svobodně a že k němu nebyla nucena a že je činí v situaci a době, která není nijak v rozporu s tímto prohlášením. Dne 16. dubna 1996 došlo mezi žalovanou 1) jako prodávající a žalobcem jako kupujícím k uzavření kupní smlouvy ohledně domu č. p. 103 se stavební parcelou 82, vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a s veškerými součástmi a příslušenstvím, s nimiž žalovaná 1) tyto nemovitosti užívala nebo byla oprávněna užívat, za kupní cenu 3 500 000,- Kč, kterou podle čl. III smlouvy kupující zaplatil žalované 1) v hotovosti před podpisem smlouvy, což žalovaná 1) potvrdila. Kupní smlouvou uzavřenou dne 17. dubna 1996 mezi žalovanou 1) jako prodávající a žalovaným 2), bratrem žalované 1), jako kupujícím prodala žalovaná 1) tytéž nemovitosti žalovanému 2) za kupní cenu 1 000 000,- Kč s tím, že kupující kupní cenu zaplatí ve splátkách, jejichž rozsah a dobu si strany dohodnou dodatečně. Soud prvního stupně spatřoval neplatnost kupní smlouvy ze 17. 4. 1996 v tom, že žalobce předcházejícího dne uzavřel se žalovanou 1) ohledně stejných nemovitostí kupní smlouvu; žalovaní svým jednáním obešli zákon. Žalobce a žalovaná 1) byli vázáni projevy vůle, podle tvrzení žalovaných však úmyslem uzavření druhé smlouvy bylo zachránění nemovitostí. Žalovaným se nepodařilo prokázat, že kupní cena 3 500 000,- nebyla ve skutečnosti zaplacena. Dalším důvodem neplatnosti kupní smlouvy je, že jednání žalovaných je v rozporu s dobrými mravy, jestliže uzavřeli kupní smlouvu při vědomí, že žalovaná den před tím ohledně nemovitostí uzavřela již jednu kupní smlouvu s jiným kupujícím. Podle názoru soudu prvního stupně se žalované 1) nepodařilo prokázat, že by kupní smlouvu 16. 4. 1996 uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. ledna 2000, č.j. 22 Co 448/97-170 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem žalované 1) a svědka M. M., dále výslechem svědkyně J. Ch. a usnesením Policie České republiky – Krajského úřadu vyšetřování z 5. 11. 1999, č. j. ČVS: KVV-94/215-96, a zjistil, že žalovaná 1) byla stíhána pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 a 4 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že od ledna 1993 do srpna 1995 jako pracovnice žalobce s pověřením ekonomické agendy neoprávněně odčerpala za pomoci účetních operací finanční prostředky ve výši cca 13 000 000,- Kč. Trestní řízení bylo zastaveno s tím, že skutek není trestným činem. Kontrolou Finančního úřadu v P. bylo zjištěno, že účetnictví žalobce bylo v nepořádku, účetní operace činila žalovaná 1) se souhlasem podnikatele společnosti nebo na jeho příkaz, oba úzce spolupracovali, mezi sebou si půjčovali peníze a navzájem pro druhého brali úvěry u banky. I když žalovaná 1) a svědek M. setrvali na svých tvrzení učiněných před soudem prvního stupně, odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostatečný. V jednání žalované 1), spočívajícím v uzavření kupní smlouvy 17. 4. 1996, spatřoval shodně se soudem prvního stupně úmysl poškodit žalobce, tedy jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná 1) měla možnost kdykoliv odmítnout podepsat listiny předložené M. M. a s ním nejednat, neobstojí proto její tvrzení, že byla k podpisu smlouvy ze 16. 4. 1996 přinucena nátlakem ze strany M. M. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že kupní smlouva ze 17. 4. 1996 je neplatná podle §39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ. Návrh na připuštění dovolání zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítají, že od počátku tvrdili, že smlouva ze 17. 4. 1996 nemůže být neplatná proto, že smlouva ze 16. 4. 1996 je neplatným právním úkonem z důvodu nedostatku svobodné vůle na straně žalované 1), která pak z opatrnosti podle §48 a §49 ObčZ 8. 7. 1996 od smlouvy ze 16. 4. 1996 odstoupila. Ohledně tvrzení o odstoupení od smlouvy žalovaní soudu nabídli důkaz – dopis o odstoupení od smlouvy s doručenkou, soud prvního stupně však tento důkaz nehodnotil, odstoupením od smlouvy nezabýval a tuto námitku nebral na zřetel. Tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ). Tuto vadu neodstranil ani odvolací soud. Pokud by bylo zjištěno, že žalovaná 1) platně odstoupila od smlouvy ze 16. 4. 1996, pak by právně nenastala situace uzavření dvou smluv ohledně téže nemovitosti. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalované 1), že smlouvu ze 16. 4. 1996 uzavřela ve stavu nesvobody vůle v důsledku jednání M. M., nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti poukazují na výpovědi dětí žalované 1), výpovědi účastníků a M. M. a obsah trestního spisu. Soudy obou stupňů nezkoumaly ani otázku tísně; proto je jakýkoliv právní závěr soudů předčasný. Ze zásady, že byla-li tatáž nemovitost převedena dvakrát, stane se jejím vlastníkem ten, kdo jako první doručil návrh na vklad vlastnického práva do katastru katastrálnímu úřadu, připouští Nejvyšší soud výjimku v případech, kdy by účel druhé smlouvy, sledovaný účastníky, odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se příčil dobrým mravům. Výjimka z uvedené zásady prokázána nebyla. Žalovaná 1) pouze chtěla zabránit převodu, který byl na ni vynucen. Pokud by bylo možno hodnotit věc z hlediska dobrých mravů, pak by bylo třeba pečlivě hodnotit především jednání M. M. vůči žalované 1). Podle žalovaných se oba soudy nezabývaly vůbec hodnocením vědomí žalovaného 2) o motivu jednání žalované 1) a pokud žalovaný 2) nevěděl, jaká byla skutečná pohnutka žalované 1) při uzavírání smlouvy 17. 4. 1996, nemůže mít tato skutečnost žádný vliv na platnost této smlouvy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje předpoklady uvedené v §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Ztotožnil se s právními závěry soudů obou stupňů s tím, že tvrzené dovolací důvody nejsou dány.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Z hlediska §239 odst. 2 OSŘ tedy přichází v úvahu řešení jen otázek právních nikoli skutkových.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17, ročník 2000, uvedl, že „smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva proto tuto osobu nedošlo“. O neplatnosti v pořadí druhé kupní smlouvy „by bylo možno uvažovat jen tehdy, kdyby její účel sledovaný účastníky (nikoliv však nevyslovená pohnutka) odporoval zákonu nebo jej obcházel či se příčil dobrým mravům - §39 obč. zák..… V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přece je z hlediska mravních zásad, na kterých spočívá společnost, nežádoucí“. V dané věci soudy obou stupňů učinily závěr, že účel sledovaný první žalovanou uzavřením předmětné kupní smlouvy se příčí dobrým mravům. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Otázkou zásadního právního významu nemůže být otázka, zda konkrétní a jedinečné jednání účastníka určité smlouvy je či není v konkrétních souvislostech v souladu s dobrými mravy. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, svazek 3, podle kterého „rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu, jestliže dovolatel neformuloval právní otázku zásadního významu a věc neobsahuje nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení“. Tím ovšem jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dána.
Pokud dovolatelé argumentovali tím, že jestliže by dříve uzavřená smlouva ze 16. 4. 1996 byla neplatná, pak by předmětná smlouva ze 17. 4. 1996 byla platná, lze jen bez prejudice poznamenat, že tato argumentace není zcela logická. Předmětná smlouva by mohla být shledána neplatnou i při eventuální neplatnosti smlouvy ze 16. 4. 1996.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ, bylo podle §243b odst. 3 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaní nebyli úspěšní a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalovaní nahradit žalobci, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, neboť hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu