ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.3035.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 3035/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ B. M., zastoupená advokátkou, a B/ M. K. proti žalovaným: 1/ JUDr. V. D., 2/ E. D., 3/ E. D., 4/ nezletilé K. D. a 5/ nezletilému V. D., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 198/94, o dovolání žalobkyně A/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 1998, čj. 25 Co 342/98-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 5. února 1998, čj. 6 C 198/94-74, kterým byl zamítnut návrh na určení, že „ žalovaní: l/ JUDr. V. D., 2/ E. D., 3/ E. D., 4/ K. D., 5/ V. D., nejsou vlastníky jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 4010 o výměře 171 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví 2123 v katastru nemovitostí pro P. v kat. území S. tak, že JUDr. V. D. a E. D. nejsou vlastníky 3/20, E. D. není vlastnicí 2/20, nezl. K. D. není vlastnicí 2/20 a nezl. V. D. není vlastníkem 3/20 shora uvedené jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 4010 v P., katastrální území S., event. na určení, že žalobce J. Š. je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 4010 o výměře 171 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2123 v katastru nemovitostí pro P. a kat. území S.\", a kterým žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení, a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Původním žalobcem byl J. Š., který po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 19. února 1999 zemřel; v řízení se pokračuje s jeho právními nástupci.
Soudy vyšly ze zjištění, že pozemková parcela č. 4010 o výměře 171 m2, vedená ve shora uvedeném katastru nemovitostí, byla ve spoluvlastnictví původního žalobce a B. K. Ta svoji ideální polovinu v roce 1988 převedla smluvně na stát, zatímco druhou polovinu vyvlastnil podle zákona č. 50/1976 Sb. ve prospěch státu odbor výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. rozhodnutím z 3. 5. 1989, čj. Výst. 1406/89, za náhradu 3. 670,- Kč, která žalobci nebyla vyplacena. Odvolání proti vyvlastňovacímu rozhodnutí odbor výstavby bývalého Národního výboru P. rozhodnutím z 1. 8. 1989, čj. výst/l-2453/89/ČO/JŠ, zamítl a rozhodnutí o vyvlastnění předmětného pozemku potvrdil. Rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 22. 12. 1989, čj. Fin 3 práv I - 57/89, byla JUDr. V. D. a E. D. přidělena do osobního užívání pozemková parcela č. kat. 4010 v katastrálním území S. o výměře 342 m2 k výstavbě rodinného domku a 22. 12. 1989 s nimi bývalý Obvodní národní výbor v P. uzavřel podle §205 tehdy platného občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") dohodu o zřízení práva osobního užívání zmíněného pozemku, zahrnujícího pozemek, který je předmětem sporu. Tato dohoda byla 10. 1. 1990 registrována příslušným státním notářstvím. Pozemek byl posléze zastavěn řadovým rodinným domkem a garáží, uvedené stavby zkolaudovány, nemovitosti z části darovací smlouvou převedeny žalovanými l a 2 na žalované 3, 4, a 5, a provedeny tomu odpovídající zápisy v příslušném katastru nemovitostí. Ministerstvo životního prostředí České republiky rozhodnutím z 24. 6. 1992, čj. 21234/OUR/P-723/91, podle §65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení rozhodnutí o vyvlastnění zrušilo; stalo se tak však až poté, co k předmětnému pozemku, za okolností uvedených shora, bylo žalovaným 1 a 2 zřízeno právo osobního užívání které bylo k 1. 1. 1992 ze zákona transformováno v právo vlastnické. Takto založeného vlastnického práva se shora citované rozhodnutí Ministerstva životního prostředí České republiky nemohlo dotknout. S tímto právním závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který nicméně konstatoval, že práva žalobce byla v důsledku nezákonného úředního rozhodnutí správních orgánů poškozena, a odkázal na možnost postupu podle zákona č. 58/1969 Sb., resp. §36 zákona č. 82/1998 Sb. Podle §239 odst. l občanského soudního řádu ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\") připustil proti svému rozhodnutí dovolání, neboť je po právní stránce shledal zásadně významným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává právní nástupkyně žalobce B. M. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. l OSŘ. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod odpovídající ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Neztotožňuje se s právním závěrem soudu, že žalovaným l/ a 2/ vzniklo podle přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. vlastnické právo k předmětnému pozemku, předcházel-li zřízení práva osobního užívání pozemku nezákonný zásah ve formě vyvlastnění žalobcova pozemku. Zrušením nezákonného rozhodnutí o vyvlastnění byl obnoven původní stav, tedy vlastnictví otce dovolatelky. Nepřípustný je výklad, že k transformaci práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické mohlo dojít, aniž by byla zohledněna nezákonnost vyvlastnění. To by znamenalo potvrzení nezákonného zásahu do vlastnického práva, resp. odnětí majetku, a tak i zásahu do vlastnického práva, zaručeného Listinou základních práv a svobod. Rozsudky obou soudů pokládá za nesprávné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Konstantní judikatura i právní věda vycházejí z tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle které i vadný správní akt, který není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen či změněn. I vadný správní akt, který nebyl zrušen, vyvolává zamýšlené právní účinky (viz např. nález Ústavního soudu z 2. 10. 1996, sp. zn. II.ÚS 275/95, Sbírka rozhodnutí a nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 90). V době, kdy žalovaní nabyli ke spornému pozemku vlastnické právo, platilo jak rozhodnutí o jeho vyvlastnění, tak i rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, jakož i dohoda o zřízení uvedeného práva. Skutečnost, že správní rozhodnutí o vyvlastnění, které bylo právním titulem nabytí vlastnictví státem, bylo zrušeno poté, co vlastnictví k nemovitosti nabyla třetí osoba, nemůže mít za následek zánik vlastnického práva této třetí osoby (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2000, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000).
Dovolací soud se zabýval věcí i z hledisek, uvedených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vyšel přitom ze skutečnosti, že k odnětí vlastnického práva vyvlastněním došlo v době, kdy Listina nebyla součástí právního řádu a že rozpor tehdy platných zákonů s hodnotami, na kterých je Listina založena, by bylo možno řešit jen v restitučním řízení. V době, kdy bylo rozhodnutí o vyvlastnění zrušeno, byli již vlastníky pozemku žalovaní, kteří též požívají ochrany podle čl. 11 Listiny. Proto napadeným rozhodnutím nelze vytýkat rozpor s Listinou.
Lze tedy uzavřít, že v dané věci stát se stal i na základě vadného rozhodnutí o vyvlastnění vlastníkem sporné nemovitosti, kterou byl oprávněn přidělit do osobního užívání, které se ze zákona změnilo k 1. 1. 1992 ve vlastnictví žalovaných. Pokud bylo až poté rozhodnutí o vyvlastnění zrušeno, nemohla mít tato skutečnost na řádně nabyté vlastnické právo žalovaných vliv.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšní a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu