ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3057.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3057/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. J. , zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, proti A. F. , zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 94/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 38 Co 192/2014-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce JUDr. Rostislava Pukla.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 10 C 94/2012-123, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví parcely č. 941/2 zapsané Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, pracovištěm Hodonín, pro obec a katastrální území V. nad V. (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37 942 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 38 Co 192/2014-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 957 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil počátek běhu vydržecí doby, když uvedl, že do vydržecí doby nelze započíst oprávněnou držbu před 1. 1. 1992. Napadené rozhodnutí nemá také oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil dobrou víru jeho právních předchůdců, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zejména odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4138/2013, a usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4030/2013, podle kterých je třeba přihlédnout k tomu, že vlastnice pozemku dlouhodobě trpěla neoprávněnou držbu svého pozemku. Rovněž poukazuje na rozhodnutí, ve kterých dovolací soud uvedl, že v konkrétních případech nemusí být na překážku dobré víře skutečnost, že se držitel neseznámil s výměrou nabývaného pozemku, zvláště byla-li výměra neoprávněně uchopené části pozemku zanedbatelná či v nepřehledném terénu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 863/2014). Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Doba držby před rokem 1992 nemohla být dovolateli započtena již proto, že v té době předmětné pozemky nedržel. S ohledem na délku držby (od roku 2009) dovolatel sám předmětný pozemek vydržet nemohl, přičemž tento závěr dovolatel nenapadá. Odvolací soud proto posuzoval, může-li dovolatel k době své držby započíst držbu právních předchůdců. Držbu právních předchůdců si přitom může držitel započíst, pokud byli právní předchůdci držiteli oprávněnými (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 256/2003). Oprávněným držitelem je držitel tehdy, je-li v dobré víře, že mu věc patří, přičemž existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 5/2001, str. 152).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ani při zvážení dovolatelem odkazovaných rozhodnutí, která zdůrazňují nutnost přihlédnout při zkoumání dobré víry držitele ke všem okolnostem držby, není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Bylo zjištěno, že spory o průběh hranice pozemku vedly obě rodiny již nejméně od roku 1973; právní předchůdci dovolatele se v souvislosti s výstavbou domu nepřesvědčili, zda je stavba umístěna na jejich pozemku, a to přesto, že vztahy obou rodin byly vyhrocené a pozemek si nárokovaly obě strany. Dobrá víra oprávněného držitele věci není dána, jestliže se jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006); a na tom nic nemění skutečnost, že držitel je subjektivně v dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003). Byly-li tu spory o vlastnictví, byla tu i objektivní pochybnost. Pak ovšem na věc nelze aplikovat judikáty, kterých se žalobce dovolává, protože ty vycházejí z objektivní dobré víry držitele.
Při posouzení, zda právní předchůdci dovolatele zachovali obvyklou opatrnost, kterou lze po každém v podobné situaci požadovat (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000), jistě má význam i to, že přistoupili ke kolaudaci stavby až 34 let po vydání stavebního povolení. Tvrdí-li dovolatel, že žalovaná držbu sporných pozemků trpěla a byla si jí vědoma, nebyla v řízení taková skutečnost zjištěna; ostatně ani tato okolnost by sama o sobě dobrou víru nezaložila. Závěr o nedostatku dobré víry právních předchůdců dovolatele tak považuje dovolací soud za přiměřený.
Dále dovolatel napadá skutková zjištění, když namítá, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť přezkoumat lze dovolání pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§242 odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolání není přípustné, proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu