ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3083.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3083/2022-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. P. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému městu Vyškov , IČO 00292427, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 108/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C 84/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 16 Co 339/2020-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 11 C 84/2017-207, určil, že žalobkyně je „vlastníkem celé části budovy umístěné na části pozemku parc. č. XY o výměře 22 m² v k. ú. a obci XY, která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném J. J. a jenž je součástí tohoto rozsudku, a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. XY, a kdy tato část budovy je zároveň součástí budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY“. Zamítl návrh, aby soud určil, že žalobkyně je „vlastníkem části pozemku parc. č. XY o výměře 22 m² v k. ú. a obci XY, která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném J. J. a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. XY“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 16 Co 339/2020-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, přičemž uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu. Přípustnost dovolání však vymezuje pouze ve vztahu k výroku II rozsudku soudu prvního stupně - potvrzeného odvolacím soudem - jímž byl zamítnut její návrh na určení, že je vlastnicí části pozemku parc. č. XY o výměře 22 m² v k. ú. a obci XY, která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném J. J. a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. XY (dále též „sporná nemovitost“). Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky dobré víry nabyvatele nemovitosti od „nevlastníka“. Jako důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Především namítá, že nalézací soudy posoudily nesprávně otázku, zda pro určení dobré víry nabyvatele nemovité věci postačuje, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, kdy v rozporu s níže prezentovanou judikaturou dovolacího soudu dospěly oba soudy ke kladnému závěru. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, a dále na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, rozsudek ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3057/2018, a mnohá další. Tvrdí, že při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si obecné soudy nemohou sami svévolně stanovit kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Zejména musí soudy posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud v tomto nálezu vyložil. Poukazuje na to, že k nabytí od nevlastníka může dojít jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Neměl tedy objektivně možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitost od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Dovolatelka se domnívá, že u žalovaného je nutno presumovat vyšší míru právního vědomí, obezřetnosti a standardního postupu při nakládání s nemovitým majetkem a vytýká mu, že v budově před podpisem kupní smlouvy v roce 2005 nikdy nebyl a nijak si neověřil skutečný stav, přitom absenci faktického rozdělení věci mohl při zachování běžné opatrnosti zjistit zcela běžným způsobem přímo na místě. Žalovaný se však o ověření reálného stavu ani nepokusil, jinak by totiž musel již tehdy zjistit, že geometrický plán z roku 1992 (kterým došlo k rozdělení budovy) je „absolutně neplatný“. Ve sporu o určení vlastnictví je podle dovolatelky při posuzování, zda byl či nebyl nabyvatel v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře, nutné k této okolnosti přihlédnout. Tomu odvolací soud nedostál.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že určí, že žalobkyně je vlastnicí sporné nemovitosti, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K námitce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky „nemo plus iuris“:
Dovolatelka zejména namítá, že si žalovaný před podpisem kupní smlouvy v roce 2005 nijak neověřil skutečný stav nemovitostí, jinak by totiž absenci faktického rozdělení mohl při zachování běžné opatrnosti zjistit zcela běžným způsobem přímo na místě a mohl dovodit, že geometrický plán z roku 1992 (kterým došlo k rozdělení budovy a pozemku) je absolutně neplatný.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k výkladu pojmu dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka se podává:
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je – za splnění tam vymezených podmínek – dobrá víra nabyvatele.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud dále v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
O takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).
V nyní posuzované věci již soud prvního stupně vysvětlil, že vycházel ze zjištění zcela ojedinělé a složité situace, která vznikla historicky řetězením několika chyb na straně rodiny žalobkyně a katastrálního úřadu (tehdejší geodézie). Prvotní a zcela zásadní chyba vznikla při uzavírání původní kupní smlouvy v roce 1992, k níž byl vypracován geometrický plán, který fakticky neodpovídal hranicím budov v terénu a nikdy na základě něj nemělo dojít k zápisu do katastru nemovitostí. Tato kupní smlouva tedy byla uzavřena neplatně z důvodu neurčitosti a tato skutečnost nebyla minimálně do roku 2016, kdy tento fakt zjistila žalobkyně, nikým namítána. Uvedl, že v době převodu vlastnictví na žalovaného v roce 2005 bylo možno v režimu zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, samostatně nabýt pozemek bez budovy, a pokud 13 let před tím, než žalovaný uzavřel kupní smlouvu s „panem P.“, nikdo nenamítal vadnost zápisu v katastru nemovitostí a změnu hranic, mohl se žalovaný oprávněně domnívat, že pozemek nabyl řádně, ač se tak stalo od nevlastníka. Uzavřel tedy, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je nutné chránit dobou víru nabyvatele, když nebylo povinností žalovaného platnost takové smlouvy ověřovat, a navíc její neplatnost není zřejmá na první pohled, ale až po prostudování projektové dokumentace z roku 1992.
Odvolací soud následně závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil, precizoval právě s aspektem na shora uvedenou judikaturu. Především zdůraznil, že došlo ke střetu práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka a uvedl, že v souladu s obecnou ideou spravedlnosti je třeba ve věci zachovat maximum z obou dotčených práv. Při posuzování existence dobré víry se věnoval jak obecným skutečnostem, tak i individuálním souvislostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016). Zejména zohlednil, že nemovitosti byly rodině žalobkyně vráceny v roce 1991 na základě dohody o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že před jejich vydáním došlo ke stavebním úpravám a přestavbě domu č. p. XY na dílny pro údržbáře. V té době vlastnil všechny nemovitosti jediný vlastník - tehdejší Domovní správa Vyškov - a v žádném případě nebylo zamýšleno vytvoření samostatné stavby, která by byla nezávislá na přestavovaném domu. Rovněž přihlédl k okolnostem, za kterých k absolutně neplatnému úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí v roce 1992 došlo, konkrétně že tehdejší nabyvatel nemovitostí „pan P.“ byl pozdějším manželem žalobkyně a v době uzavírání kupní smlouvy měl s rodinou žalobkyně více než pozitivní vztahy. Současně přihlédl i k délce doby, která uplynula od vadného zápisu do katastru nemovitostí a v roce 2005 činila 13 let. Především však zohlednil, že žalovaný coby dobrověrný nabyvatel se nijak nepodílel na předchozím vadném zápisu do katastru nemovitostí, tj. na zápisu, jímž byl jako vlastník nemovitostí zaevidován někdo, kdo jím po právu nebyl. Za těchto okolností odvolací soud uvedl, že na straně žalovaného, jakožto dobrověrného nabyvatele, stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry v akty veřejné moci, tedy princip presumce správnosti aktů veřejné moci v návaznosti na ochranu dobrověrného nabyvatele. Uzavřel proto, že na základě kupní smlouvy z roku 2005 žalovaný nabyl spornou nemovitost od nevlastníka, avšak v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s pravidly vymezenými ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu. Učiněná skutková zjištění podrobil verifikaci, zda v projednávané věci byly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalovaným.
Dovolací soud rovněž připomíná, že v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodoval, nijak revidovat, takže pokud dovolatelka předkládá svou skutkovou verzi případu, na jejímž podkladě dospívá k právnímu závěru, jímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, je nasnadě, že na podkladě této dovolací argumentace přípustnost jejího dovolání v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu §237 o. s. ř. založena být nemohla.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace se žalobkyni přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části týkající se náhrady nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že touto námitkou se dovolací soud nemohl blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu