ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.31.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 31/2009-117
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovanému městu Česká Lípa se sídlem úřadu v České Lípě, náměstí T. G. M. 1, IČ: 00260428, zastoupenému Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 302/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. srpna 2008, č. j. 30 Co 280/2008-97, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Trejbala.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 10 C 302/2007-64, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 5786/162 v kat. území Česká Lípa. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že hospodářskou smlouvou ze dne 23. 2. 1988, uzavřenou mezi U. d. H., S., na straně předávající, a Městským národním výborem v České Lípě jako přejímajícím, byla ke dni 1. 3. 1988 převedena správa národního majetku, mimo jiné k pozemku parc. č. 5786/162 v kat. území Č.L.. Předmětem veřejné dražby konané dne 19. 10. 1991 byly provozní jednotky – Restaurace H. a Polotovary S. Vlastnické právo k označeným provozním jednotkám nabyl příklepem licitátora V.L. V čl. II, bod 2) potvrzení privatizační komise ze dne 14. 11. 1991 se uvádí, že provozní jednotku tvoří budova č. p. 2718 s pozemkem parc. č. 5786/162 v kat. území Č.L.. Podle korespondence mezi městem Č.L. a V. L. ze dne 19. 2. 1997 a 4. 3. 1997, byl V.L. upozorněn na to, že označené provozní jednotky vydražil bez pozemku. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 1. 1998, č. j. 16 C 1597/97-36, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 7. 2000, č. j. 30 Co 286/2000-103, a usnesením dovolacího soudu ze dne 31. 10. 2000, č. j. 33 Cdo 2486/2000-128, bylo ve sporu mezi městem Česká Lípa, které tam vystupovalo jako žalobce a V. L. jako žalovaným určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 5786/162 v kat. území Č.L. je město Č.L.. Na podkladě tohoto rozsudku bylo dne 7. 12. 1998 v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č. 5786/162 ve prospěch města Č.L.. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nenabyla vlastnictvím k předmětnému pozemku vydržením, neboť objektivně se zřetelem ke všem okolnostem nemohla být během celé desetileté vydržecí doby, jejíž běh začal dnem 19. 10. 1991, v dobré víře o svém vlastnickém (spoluvlastnickém) právu k tomuto pozemku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 30 Co 280/2008-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný, avšak z jiného důvodu. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně žalobu opírá o tvrzení, že předmětný pozemek vydražil v roce 1991 její manžel V. L. za trvání jejich manželství, kdy k vypořádání či zúžení jejich společného jmění nikdy nedošlo. Její manžel byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku. Tento pozemek spolu s domem č. p. 2718 na něm stojícím od vydražení nepřetržitě užívala v dobré víře, že je z titulu společného jmění manželů oprávněným držitelem. Teprve počátkem roku 2006 se od manžela dověděla, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 1597/97, jehož účastníkem nebyla, bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je město Č.L.. Podle názoru odvolacího soudu „uplatněný nárok neplyne ze žalobního tvrzení, když podle hmotného práva jde o nárok ze společného jmění manželů. Žalobkyně se ze žalobních tvrzení nemůže domáhat svého výlučného vlastnictví, a to ani za předpokladu, že by byla prokázána její tvrzení ohledně dobré víry“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), příp. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vady řízení žalobkyně spatřuje v tom, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není „zřejmý důvod změny právního posouzení“, které se podstatně liší od právního posouzení věci soudem prvního stupně, a že žalobkyně nebyla poučena podle §118a o. s. ř. o procesních právech, ale i o skutkovém a hmotněprávním náhledu na projednávanou věc. Rozhodnutí odvolacího soudu nese „atributy tzv. překvapivého rozhodnutí, které účastníci ani při vynaložení veškeré odborné péče nemohli předvídat a tak podstatným způsobem omezena jejich procesní práva“. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu vidí v řešení otázek:
1) zda „může vlastnické právo účastníka k věci, která je ve společném jmění manželů, zaniknout, být odňato nebo omezeno v důsledku řízení, jehož účastníkem je pouze druhý manžel“, a dále
2) „jak bude posuzováno vlastnické právo tohoto manžela k části společného jmění manželů, u níž byl takto konstatován zánik vlastnického práva druhého z manželů“.
Podle názoru žalobkyně účinky žaloby, případně rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 1597/97, jehož účastnicí řízení nebyla, mohly směřovat jen k jejímu manželovi a její dobrá víra ve vztahu k předmětnému pozemku tak stále trvala a žádným rozhodnutím její vlastnické právo nebylo omezeno nebo odňato. Za situace, kdy bylo konstatováno, že V.L. není vlastníkem předmětného pozemku, „vlastnické právo žalobkyně se rozšířilo na celý pozemek a nabylo charakteru výlučného vlastnického práva“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání je přípustné; i kdyby šlo o tzv. nenárokové dovolání [dov. přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], bylo by přípustné s ohledem na judikatorní význam právních otázek nastolených dovolatelkou, neboť jejich řešení bylo pro rozhodnutí ve věci klíčové.
Podle §118a odst. 1) o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §118a odst. 2) o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle §213b odst. 1) o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle §213b odst. 2) o. s. ř. porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Námitka procesní povahy, t. j. že se žalobkyni nedostalo poučení podle §118a o. s. ř. (resp. podle §213b o. s. ř.) není namístě již proto, že k zamítnutí žaloby v případě správnosti právního názoru odvolacího soudu nebylo třeba, aby žalobkyně uvedla další tvrzení či navrhla další důkazy. Dovolací soud považuje právní názor odvolacího soud v tomto směru za správný, protože žalobu bylo možno bez dalšího zamítnout již na základě skutkového vylíčení případu samotnou žalobkyní a žalobního návrhu (tzv. petitu), který učinila. Jak bude dále rozvedeno, žalobě na určení, že žalobkyně je (stala se na základě vydržení vlastnického práva) výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, nelze podle hmotného práva vyhovět. O této skutečnosti soud žalobkyni poučit nemohl, neboť by šlo o poučení o hmotném právu, tedy o postup v rozporu s §5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za překvapivé rozhodnutí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat“. Viz. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, Soudní rozhledy č. 9/2010. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Dále pak podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod č. C 7020, „odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně není porušením zásady dvouinstančnosti řízení a nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu“. O překvapivé rozhodnutí ohledně určité otázky nejde ani tehdy, pokud účastníkovi muselo být z průběhu řízení zřejmé, že soud se musí touto otázkou zabývat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). V dané věci soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil závěr, že žalobkyně nemohla být oprávněnou držitelkou předmětného pozemku, neboť zde nebyl žádný právní titul, který by její vlastnické právo k pozemku založil. Odvolací soud na základě převzatého skutkového stavu věci dospěl k závěru, že se žalobkyně nemohla domáhat svého výlučného vlastnictví, ale že jde o nárok ze společného jmění manželů. O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se tak v žádném směru nejedná, protože odvolací soud se věcí zabýval pouze v rozsahu žalobního tvrzení. Dovolací soud tak v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu neshledal nic, co by zakládalo jeho nepředvídatelnost.
V daném případě nebylo, jak již výše zmíněno, třeba žádných skutkových zjištění, naopak bylo v souladu se zásadou procesní ekonomie, aby soud prvního stupně již po přednesu žaloby a vyjádření žalovaného žalobu zamítl, poněvadž při žalobních tvrzení samotné žalobkyně jí za dané právní úpravy institutu společného jmění manželů nebylo možno vyhovět.
Odvolací soud odvolání a tudíž i žalobě nevyhověl s poněkud lapidárním odůvodněním, že nárok uplatněný žalobkyní je nárokem ze společného jmění manželů, aniž by dodal, že takovému nároku neodpovídá petit na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného pozemku (nikoli že jeho spoluvlastníky jsou žalobkyně a její manžel). Právní názor odvolacího soudu je správný proto, že žalobkyně netvrdila, že by sporný pozemek nabyla některým ze zákonem stanovených způsobů, kdy jeden z manželů při nezúženém společném jmění manželů může nabýt majetek do nikoli společného, ale výlučného vlastnictví [srov. výčet těchto případů v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Naopak tvrdila, že pozemek užívala jako společnou věc vydraženou jejím manželem. Přitom platí, že drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen jeden z manželů. Na tomto právním závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v jiném řízení, jehož se zúčastnil jen manžel žalobkyně (ona však nikoli), bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětné věci je třetí osoba. Pokud odvolací soud svůj právní názor, pro který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, blíže nerozvedl či k němu neuvedl více přesvědčivých důvodů, lze to mít sice za určité pochybení, nejde však o takovou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b) , §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,-- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300,-- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) částku 12.360,-- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu