ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3123.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3123/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. J. B., b) J. B., zastoupených JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích 1, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) M. V., a 2) D. V., zastoupeným JUDr. Miroslavem Popelem, advokátem se sídlem v Sušici III, Nábřeží Jana Seitze 131, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 194/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2009, č. j. 6 Co 620/2009-370, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2) k ruce společné a nerozdílné částku 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Miloslava Popela.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. prosince 2008, č. j. 8 C 194/2004-311, určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice na listu vlastnictví č. 1171 pro obec a katastrální území S., označené jako parcela č. 2176/2 – ostatní plocha o výměře 5 m2 a parcela č. 2176/4 – ostatní plocha o výměře 22 m2, jsou ve společném jmění žalobců Ing. J. B. a J. B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené 30. 5. 1997 se společností Rekord, a. s., s právními účinky vkladu ke dni 6. 6. 1997, pozemek parc. č. 87 o výměře 779 m2 v k. ú. S. a jako oprávněné osoby do svého vlastnictví nabyli od Pozemkového fondu ČR ke dni 27. 12. 1999 pozemek parc. č. 696 o výměře 123 m2 v k. ú. Stachy.
Ohledně parc. č. 2176/4 vyšel soud ze zjištění, že katastrální úřad v Prachaticích rozhodl dne 6. 3. 2003, pod č. j. 02 OR-46/2002-3, o provedení změny v katastru nemovitostí opravou zákresu v mapě katastru nemovitostí a opravou zápisu na listech vlastnictví tak, že pro společnost Rekord, a. s., v likvidaci, bude zapsána parcela č. 2176/4 – ostatní plocha o výměře 22 m2. Rozhodnutí katastrálního úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, č. j. O-21/144/2003, se zdůvodněním, že při obnově operátu novým mapováním v letech 1986 až 1988 byla v terénu zaměřena hranice užívání, nikoliv hranice vlastnická, a po označení vlastnické hranice pak byla z parc. č. 2176/1 oddělena část nově označená jako parc. č. 2176/4. Tato nově vzniklá parcela byla před obnovou operátu součástí stavební parc. č. 87 a po obnově operátu byla v rozporu s tehdy platnými předpisy sloučena do parc. č. 2176. Zápis nově vytvořené parcely do vlastnictví společnosti Rekord, a. s. zdůvodnil tím, že žalobci koupili pozemek parc. č. 87 v roce 1997 ve zmenšených hranicích (platných po obnově operátu), proto pozemek parc. č. 2176/4 zůstal ve vlastnictví původního vlastníka parc. č. 87 společnosti Rekord, a. s., v likvidaci, z jehož vlastnictví jej správce konkurzní podstaty prodal smlouvou ze dne 3. 12. 2003 manželům B.
Ohledně parc. č. 2176/2 vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že katastrální úřad v Prachaticích rozhodl dne 6. 3. 2003, pod č. j. 02 OR-211/2002/2, o zápisu nově oddělené parcely č. 2176/2 o výměře 5 m2 ve prospěch původního vlastníka parcely č. 87 společnosti Rekord, a. s., v likvidaci, s odůvodněním, že z důvodu chyby při digitalizaci souboru popisných informací v roce 1998 musely být změněny hranice parcely PK 2176 a vytvořena nová výše uvedená parcela. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. května 2003, č. j. O-22/145/2003, kde se v odůvodnění podává, že nová parcela vznikla převzetím vlastnické hranice parcely č. 87. Tento pozemek spolu s již dříve uvedeným pozemkem parc. č. 2176/4 prodal správce konkurzní podstaty společnosti Rekord, a. s., v likvidaci, smlouvou z 3. 12. 2003 manželům B. Ze srovnávacího sestavení parcel soud zjistil, že parcela č. 2176/2 vznikla z parcely č. 696 a nikoliv oddělením od parcely č. 87, jak nesprávně uváděl ve svém rozhodnutí Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích.
Soud prvního stupně se zabýval námitkou absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2003 vznesenou žalobci, kterou zdůvodnili tím, že sporné pozemky v době převodu právně neexistovaly. Posoudil věc podle §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a dospěl k závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná, neboť převáděné pozemky, resp. části původních pozemků označené novými parcelními čísly 2176/2 a 2176/4, nebyly od původních pozemků odděleny geometrickým plánem, tedy řádně nevznikly, a nemohly se proto stát předmětem kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2003.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných manželů V. rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 6 Co 620/2009-370, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování o sdělení Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice ze dne 9. 4. 2009 (čl. 340) a o záznamy podrobného měření změn č. 826 a 830 zjistil, že sporné parcely č. 2176/2 a 2176/4 byly vytvořeny na základě záznamů podrobného měření změn č. 826 a 830 s tím, že při opravě katastru katastrální úřad nevyhotovuje geometrický plán. Předmětné parcely byly zapsány do katastru nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že z žádného ustanovení katastrálního zákona nevyplývá povinnost v případě oprav v katastru vyhotovit geometrický plán a sporné parcely jsou evidovány v katastru nemovitostí v souladu s úpravou v katastrálním zákoně [§27 písm. b) a §2 odst. 1 písm. a)], pak právně existují a bylo možné je převádět. Není tedy správný závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená dne 3. 12. 2003 mezi správcem konkurzní podstaty společnosti Rekord, a. s., v likvidaci, a žalovanými je absolutně neplatná z důvodu neexistence předmětu koupě. Dále soud poukázal na svůj názor vyjádřený již v předchozím rozhodnutí, že ten, na koho správce konkurzní podstaty převedl v rámci zpeněžení majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele na to, vyšlo-li později najevo, že majetek v době převodu náležel někomu jinému. Vůči tomu, kdo takto majetek nabyl, nemůže původní vlastník uspět (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními, která na základě jeho výzvy učinili ve svém podání z 25. 7. 2008, a dokonce uvedl, že žalobci neučinili žádná tvrzení ani nenavrhli žádné důkazy. Odvolací soud nesprávně posoudil právní existenci sporných parcel. Žalobci setrvávají na názoru, že k jejich vzniku oddělením mohlo dojít pouze na základě geometrického plánu, který nebyl vyhotoven, a rovněž nedošlo ke změně druhu oddělených pozemků. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky právně neexistovaly, nemohly být předmětem převodu a tudíž je nutné kupní smlouvu ze dne 3. 12. 2003 považovat za absolutně neplatnou. Na základě takové smlouvy nemůže dojít k nabytí vlastnického práva, byť by se jednalo o zpeněžení majetku z konkurzní podstaty. Jsou si vědomi rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002, přesto se však domnívají, že i za situace, kdy nepodali v konkurzním řízení vylučovací žalobu (k níž ani nebyli vyzváni), neztrácejí možnost domáhat se určení svého vlastnického práva. V opačném případě by byla bez jakéhokoliv opodstatnění poskytována výrazně zvýšená ochrana osobám, které nabyly vlastnictví v rámci zpeněžení konkurzní podstaty, což by znamenalo porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový výklad o omezení ústavní ochrany vlastnictví vlastníka věci by byl protiústavní a otevíral by možnost k záměrnému zbavení vybrané osoby vlastnického práva sepsáním její věci do konkurzní podstaty, což by znamenalo obohacení úpadce, resp. věřitelů, a následně i nového vlastníka, který věc z konkurzní podstaty získává pouze za část tržní ceny. Tento postup by byl namístě pouze tehdy, pokud by dotčený vlastník po poučení o možnosti podat vylučovací žalobu tuto nepodal. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádřili k dovolání tak, že považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalobců. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobci si byli vědomi existence předmětných parcel, jedním z důkazů bylo i vytyčení hranic pozemků dne 25. 5. 1998, č. 646/271/98, které žalobce Ing. B. také bez připomínek podepsal. Bylo prokázáno i to, že se žalobci u správce konkurzní podstaty ucházeli o prodej sporných pozemků. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Parcelou je pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem [§27 písm. b) kat. zák.].
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§1 odst. 1 kat. zák.). Práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§2 odst. 2 kat. zák.).
Údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru (§20 kat. zák.).
V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny pozemky způsobem uvedeným v §5 odst. 1 písm. a) kat. zák.; pozemky musejí být označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu.
V dané věci nešlo o případ, že by teprve mělo dojít k vytvoření nových parcel ve smyslu §5 odst. 2 kat. zák.; předmětem smlouvy mezi žalovanými a správcem konkurzní podstaty byly pozemky v katastru již evidované v podobě parcel, a tyto pozemky byly ve smlouvě řádně označeny. I kdyby snad došlo při evidenci parcel k pochybení katastrálního úřadu, nemělo by to vliv na skutečnost, že byly převáděny parcely, nikoliv neevidované pozemky. Nelze tedy dovodit, že by v době převodu jeho předmět neexistoval; převáděné parcely byly v katastru evidovány.
Od práva k parcele jako pozemku evidovanému v katastru nemovitostí je třeba odlišit vlastnické právo k pozemku. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že „p ozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků) je předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí.
Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5218). Parcela tak může být složena z více pozemků, které mohou být ve vlastnictví různých osob (typicky např. v případě vydržení hraničního pruhu). Nelze přehlédnout, že pro případ, že parcelu evidovanou jako vlastnictví úpadce převádí správce konkurzní podstaty, stanoví zákon zvláštní pravidla; v takovém případě nemá nabytí od nevlastníka za následek neplatnost smlouvy, ale vlastnické právo přejde na nabyvatele.
Dovolatelé v této souvislosti nesouhlasí s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, publikovaným jako R 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Ten, na koho správce konkurzní podstaty v rámci zpeněžování (§27 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) převedl majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkurzní podstaty, jako součást majetku konkurzní podstaty, vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkurzní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkurzní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkurzní podstaty za zpeněžený majetek z konkurzní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva [§80 písm. c) o. s. ř.] podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže. Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkurzní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobu směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkurzní podstaty“.
Obdobná rozhodnutí byla již předložena k přezkumu Ústavnímu soudu, který však závěry zde uvedené neshledal zjevně nepřiměřenými (viz usnesení ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. III. ÚS 639/05, publikovaná v ASPI). Dovolací soud nevidí důvod pro to odchýlit se od tohoto právního názoru; v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění R 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobců a) a b) bylo zamítnuto a úspěšní žalovaní 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jim vznikly. Představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.720,- Kč, celkem tedy 16.320,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci a) a b) dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní 1) a 2) oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu