ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3177.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3177/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. Ch. , zastoupeného Mgr. Klárou Čutkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti žalovaným: 1) Mgr. Ing. L. Ch. , 2) M. Ch. , zastoupenému Mgr. Ing. Lenkou Charvátovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 763/15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 97/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2014, č. j. 22 Co 149/2014-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2013, č. j. 7 C 97/2012-121, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p., nacházející se na pozemku parc. č. st. 131, k pozemku parc. č. st. 131, k pozemku parc. č. 346 a k pozemku parc. č. 396/2, to vše v katastrálním území a obci N. s tím, že výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí je žalobce. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) vypořádací podíl ve výši 133.500,- Kč a žalovanému 2) ve výši 311.500,- Kč. Ve výroku III. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 63.212,50 Kč. Ve výroku IV. rozhodl o vrácení zálohy na znalecké dokazování.
K odvolání žalovaných proti výroku III. o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 21. února 2014, č. j. 22 Co 149/2014-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované 1) uložil povinnost nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18.963,75 Kč a žalovanému 2) částku ve výši 44.248,75 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované 1) uložil povinnost žalobci zaplatit částku 1.605,-Kč a žalovanému 2) částku 3.745,-Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť mají za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky rozhodování o náhradě nákladů řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/1972. Uvedli, že nikdy neobdrželi od žalobce návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke shora popsaným nemovitostem. O této dohodě a jejím obsahu se dozvěděli až ze soudního spisu. Z tohoto důvodu měly soudy rozhodnout podle §150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznat. V této souvislosti také nelze opomenout zásadu, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví, a skutečnost, že soudy vycházely z vadného znaleckého posudku. Význam má mít i to, že žalobce nebyl ochoten jak před zahájením řízení, tak i v jeho průběhu přistoupit na smírné vyřešení věci.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za zjevně bezdůvodné. Rozhodnutí soudů obou stupňů je podle jeho názoru správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalované vyzýval k uzavření mimosoudní dohody, přičemž tato dohoda byla žalovaným prokazatelně doručena, což vyplývá z doručenky založené ve spise. Také se pokoušel bezúspěšně se s žalovanými dohodnout na mimosoudním řešení sporu.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. února 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
I pro výroky o náhradě nákladů řízení rozhodnutí odvolacího soudu platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. To znamená, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí v těchto typech sporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Platební povinnost žalované 1) vůči žalobci sestávající z povinnosti k náhradě nákladů řízení činí za řízení před soudem prvního stupně 18 963,75 a za řízení odvolací 1 605,- Kč, tj. celkem 20 568,75 Kč.
Platební povinnost žalovaného 2) vůči žalobci sestávající z povinnosti k náhradě nákladů řízení činí za řízení před soudem prvního stupně 44 248,75 Kč a za řízení odvolací 3 745,- Kč, tj. celkem 47 993,75 Kč.
Protože v posuzovaném případě byla žalované 1) i žalovanému 2) uložena platební povinnost v částce nižší než 50.000,-Kč (dovolání dovolatelů je pro tyto účely třeba posuzovat zvlášť) a žalovaní se domáhají, aby jim nebyla uložena platební povinnost v žádném rozsahu, nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i rovině věcného posouzení, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, v němž vysvětlil přístup vyšších soudů k rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z tohoto rozhodnutí, ze kterého Nejvyšší soud vyšel např. i v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 nebo v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (www.nsoud.cz), jakož i z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, vyplývá, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
Naznačují-li snad dovolatelé odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/1972, že nalézací soudy měly v dané věci aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., tato námitka není důvodná. Uvedené rozhodnutí jako jedno z hledisek pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení předpokládá, zda žalobce před podání návrhu na zahájení řízení navrhl ostatním spoluvlastníkům zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, a to způsobem, který uplatnil v návrhu na zahájení řízení soudem. S tím pak dovolatelé nepřípustně spojují kritiku skutkových zjištění nalézacích soudů, podle kterých vzaly za prokázáno, že žalobce před zahájení řízení vyzval žalované k uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dopisem ze dne 6. března 2012, a to způsobem, který byl následně převzat do soudního rozhodnutí. Naproti tomu soudy nevzaly za prokázáno, že by žalovaní opakovaně kontaktovali žalobce se žádostí o uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelé mají za to, že tato zjištění jsou nesprávná a nalézací soudy měla dospět ke skutkovým zjištěním právě opačným.
Jestliže však tato skutková zjištění nepodléhají v dovolacím řízení přezkumu, i kdyby se jednalo o dovolání, které by nebylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud by jimi byl vázán za všech okolností, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s dovolateli citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu