ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.329.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 329/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně DEFENDER GROUP, s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Fibichova 1695/9, IČO: 275 63 596, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jakubská 647/2, proti žalovanému Ing. R. H. , zastoupenému JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tržiště 369/7, o vydání věci, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 405/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 55 Co 352/2013-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. května 2013, č. j. 9 C 405/2007-250, zamítl žalobu žalobkyně na obnovu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 405/2007 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. prosince 2013, č. j. 55 Co 352/2013-279, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudy obou stupňů dospěly k chybnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v původním řízení, tento stav se nepokusily odstranit v rámci povolení obnovy řízení, a „nedaly tak žalobkyni možnost takový stav porušující její práva napravit“. V tomto ohledu se přitom jedná o právní otázku dosud nevyřešenou. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že není dán důvod pro obnovu řízení. Je totiž vlastníkem věcí určených podle pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2012, č. j. 12 C 207/2011-72 (dále jen „předmětný rozsudek pro uznání“). Aktivní legitimace žalobkyně je tak nesporně dána, a její žaloba ve věci je proto důvodná. Důvod obnovy řízení přitom spatřuje v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když uvedené rozhodnutí nemohla bez své viny v řízení uplatnit. V této souvislosti poukazuje na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se soudy obou stupňů měly odchýlit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný zaslal na výzvu soudu „vyjádření ve věci podivné žaloby na vydání neexistujících věcí v souvislostech“, v němž popsal vývoj řízení a vyjádřil s žalobou nesouhlas.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V první řadě dovolatelka namítá, že se soudy obou stupňů nepokusily odstranit v rámci povolení obnovy řízení nedostatek věcné legitimace, nedaly žalobkyni možnost takový stav porušující její práva napravit. V tomto ohledu se podle žalobkyně má jednat o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže. Z dovolání není patrné, co konkrétně má svou námitkou žalobkyně na mysli. Žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly, přičemž neshledaly důvod pro obnovení řízení. Žalobkyně s tímto výsledkem vyjadřuje nesouhlas a namítá, že se zde má jednat o právní otázku dosud nevyřešenou, žádnou otázku však v této souvislosti neformuluje. Obecné vyjádření nesouhlasu ovšem k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelka dále namítá, že po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé podala žalobu na určení vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhala v tomto řízení, přičemž této určovací žalobě bylo vyhověno předmětným rozsudkem pro uznání. Tento rozsudek má přitom být jednoznačným důvodem pro obnovu řízení.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 8. září 1982, sp. zn. Cpj 67/82 (uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se podává, že důvodem pro povolení obnovy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně [obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 1995, 15 Co 20, 21/95 (uveřejněné pod číslem 55/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Pokud jde o rozhodnutí o řešení předběžné otázky, které by mělo účastníkovi přinést úspěch ve věci, je třeba zdůraznit, že takové rozhodnutí musí vyvolávat účinky vůči všem účastníkům daného řízení. Nepostačuje tedy, že je o předběžné otázce rozhodnuto jen ve vztahu k jednomu účastníkovi řízení či ve vztahu k třetí osobě, která není účastníkem řízení ve věci samé, pokud by přitom nedošlo k rozšíření účinků právní moci rozhodnutí i na ostatní účastníky řízení ve věci samé. Není tak možné se s úspěchem domoci obnovy řízení s poukazem na rozhodnutí řešící předběžnou otázku, které bylo vydáno sice až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, ale jen ve vztahu k jednomu účastníku, případně ve vztahu k třetí osobě, ledaže by se účinky rozhodnutí o předběžné otázce vztahovaly i na ostatní účastníky řízení ve věci samé.
V řízení, jehož obnovení se žalobkyně domáhá, bylo rozhodnutí ve věci samé založeno na závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť nebylo prokázáno její vlastnické právo k věcem, jejichž vydání se v tomto řízení domáhala. Podle soudu prvního stupně sice bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy s Ing. H., ale to samo o sobě ještě neznamená převod vlastnického práva, neboť uzavření kupní smlouvy zavazuje převodce převést vlastnické právo na nabyvatele odevzdáním věcí. K převodu věcí ovšem podle zjištění soudu prvního stupně nedošlo. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy založeno na vyřešení předběžné otázky, že žalobkyně nebyla vlastnicí věcí, jejichž vydání se domáhala. Řešení této předběžné otázky se snaží nyní žalobkyně zpochybnit tím, že po pravomocném skončení řízení vydání věci zažalovala Ing. H. na určení vlastnického práva k věcem, jejichž vydání se domáhala. Tato určovací žaloba přitom skončila rozsudkem pro uznání, jímž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala. Přesto soudy obou stupňů při projednávání žaloby na obnovu řízení dospěly k závěru, že předmětný rozsudek pro uznání není schopen přinést žalobkyni úspěch ve věci.
Se závěry soudů obou stupňů se dovolací soud ztotožňuje. Je sice skutečností, že předmětný rozsudek pro uznání řeší předběžnou otázku pro řízení o vydání věci, tedy otázku vlastnického práva, nicméně závazně ji řeší jen mezi účastníky daného řízení. V řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 207/2011 přitom byli účastníky řízení toliko žalobkyně a Ing. H., a proto se závaznost předmětného rozsudku pro uznání vztahuje toliko na tyto osoby coby účastníky daného řízení (srovnej §159a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož předmětný rozsudek pro uznání nijak nezavazuje žalovaného, závazně tedy ve vztahu k němu neřeší otázku vlastnického práva žalobkyně k věcem, jichž se v tomto řízení domáhá, je proto zcela správným závěr soudů obou stupňů, že předmětný rozsudek pro uznání není schopen vyvolat příznivější rozhodnutí ve věci samé. Nadto uvedené rozhodnutí není založeno na zjišťování skutkového stavu, ale na procesním úkonu uznání, takže z tohoto řízení se nepodávají ani žádné skutečnosti či důkazy, o nichž by snad bylo možno uvažovat jako o skutečnostech či důkazech, které by byly způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Samotný procesní úkon uznání nároku ničeho nevypovídá o skutečných hmotněprávních poměrech a z uvedeného řízení se nepodávají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat vlastnické právo žalobkyně k věcem, jejichž vydání se domáhala.
Jelikož dovolání nebylo shledáno jako přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu