ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3303.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3303/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. H. , zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem v Letohradu, Václavské náměstí 76, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, Náměstí generála Knopa 837, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 257/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. prosince 2015, č. j. 22 Co 254/2015-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.356,- Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Blanky Duškové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 14 C 257/2014-47, výrokem I. zamítl návrh žalobce na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 2011, č. j. 7 C 202/2007-428. Výrokem II. uložil žalobci povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 43.445,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 22 Co 254/2015-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), výrok o nákladech řízení II. změnil tak, že náhradu nákladů řízení stanovil částkou 8.355,- Kč (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že soudem schválený smír, jenž účastníci uzavřeli v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“), vyhovuje coby dvoustranný dispozitivní právní úkon hmotného práva nejen požadavkům určitosti a srozumitelnostmi kladeným na právní úkony obecně, neboť je v něm specifikováno, které majetkové hodnoty se vypořádávají (mimo jiného i investice ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku jako odškodnění nemoci z povolání žalovaného), ale nepříčí se ani §149 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť zákonným předpokladem pro platnost smíru není situace, kdy každý z účastníků řízení o vypořádání SJM získá přesnou polovinu majetku ze společného jmění. I pokud by bylo prokázáno, že účastníci získali ze společného majetku nestejné podíly, nebyla by jejich dohoda obsažená v soudem schváleném smíru v rozporu s hmotným právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání založil na hledisku obsaženém v §237 o. s. ř. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Při vědomí právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 (toto rozhodnutí, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) žalobce dovozoval, že rozpor soudem schváleného smíru s hmotným právem (s §39 a §149 odst. 2 obč. zák.) nastává i v situaci dovolacím soudem dosud neřešené, kdy v důsledku vypořádání majetkové hodnoty, která do SJM nenáležela, vznikne účastníku řízení povinnost zaplatit několikanásobně vyšší vypořádací podíl, než jaký by zaplatil, pokud by soud rozhodl podle provedených důkazů. Žalobce jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) soudem odvolacím. Namítal, že soudem schválený smír založil hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů, což je situace, jež je v rozporu s dobrými mravy dle §39 obč. zák. Popsaný hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů je dle názoru žalobce rovněž v rozporu s §149 odst. 2 obč. zák., jenž vychází ze zásady, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich SJM jsou stejné. Žalobce v dovolání dále namítal, že soud neměl smír schválit v situaci, kdy neměl postaveno najisto, zda předmětem vypořádání jsou pouze majetkové hodnoty, jež náleží do zaniklého SJM. Proto měl provést dokazování, jak to ostatně vyplývá z komentáře k občanskému soudnímu řádu (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 644). Součástí dovolání sepsaného advokátem učinil žalobce i text dovolání sepsaný jím samotným. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná. S odkazem na §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nevymezuje žádnou jím signalizovanou otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nad rámec argumentu o nepřípustnosti dovolání, žalovaná uvedla, že žalobcův názor o tom, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není součástí SJM, je nesprávný. Rovněž připomněla, že soudem schválený smír byl projevem svobodné a autonomní vůle účastníků řízení, do níž soud není oprávněn zasáhnout. Ingerence soudu by nebyla možná ani tehdy, pokud by dohodou o vypořádání SJM převzal jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví veškerý společný majetek. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 19. 9. 2014 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 8. 12. 2015; po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Dovoláním je v projednávané věci nastoleno řešení otázky, zda smír schválený soudem v řízení o vypořádání SJM je pro rozpor s hmotným právem podle §99 odst. 3 o. s. ř. neplatný tehdy, dojde-li v důsledku vypořádání majetkové hodnoty, která – dle tvrzení dovolatele - nenáleží do masy SJM, k hrubému nepoměru v hodnotě vypořádacích podílů. Dovolatel přitom vymezuje přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Takto vymezený důvod přípustnost dovolání nezakládá, neboť otázka, která má být dovolacím soudem zodpovězena, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
V usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, jež bylo publikováno v časopise Právní rozhledy č. 2, roč. 2010, str. 71, Nejvyšší soud uvedl, že „soudní smír uzavřený v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků“. Dále dovolací soud v citovaném rozhodnutí vyjádřil závěr, že „jestliže účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku smír, a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o které opírají uplatněný nárok, ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim důkazy, soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu s hmotným právem“. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zařazením určité majetkové hodnoty do SJM, u níž v průběhu řízení mohla panovat pochybnost, zda do majetkového společenství manželů náleží či nikoliv, a jejím vypořádáním v rámci smíru schváleného soudem projevili účastníci řízení zcela zřetelnou vůli vážící se k právní povaze vypořádávané věci (majetkové hodnoty) a k právním důsledkům s tím spojeným. Zákonu odpovídajícím důsledkem převzetí určité věci či majetkové hodnoty ze SJM do výlučného vlastnictví jedním z manželů je nastoupení povinnosti tohoto manžela zaplatit druhému z manželů vypořádací podíl ve výši jedné poloviny, nedohodnou-li se manželé, popřípadě nerozhodne-li soud, jinak. To pochopitelně platí i o vypořádání věci (majetkové hodnoty), ohledně níž panovala pochybnost, zda do SJM náleží. Dovodil-li ve výše citovaném usnesení dovolací soud závěr, že neplatným není soudem schválený smír, podle něhož byla do vypořádávané masy SJM z vůle obou účastníků zařazena i majetková hodnota, která předmětem SJM nebyla (nerozhoduje přitom, zda byla ve skutečnosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů či byla k okamžiku zániku SJM spotřebována), pak nemůže být soudní smír neplatný pro rozpor s hmotným právem ani ohledně právního následku, který je se zařazením a vypořádáním takové majetkové hodnoty spojen, tj. se vznikem povinnosti vyplatit druhému z manželů, který takovou majetkovou hodnotu do výlučného vlastnictví nepřevzal, vypořádací podíl. Jinými slovy řečeno, otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za potřebné uvést, že otázka vzniku hrubého nepoměru mezi výší majetkových hodnot připadnuvších při vypořádání SJM tomu kterému z manželů je judikaturou konstantně řešena ve prospěch závěru, že není pro rozpor s §149 odst. 2 obč. zák. neplatná dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Obdobný závěr byl vyjádřen v poměrech právní úpravy účinné do 31. 7. 1998 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 11, roč. 2000, str. 522). V tomto rozsudku dovolací soud vysvětlil, že se při uzavření dohody, která zakládá nerovnost ve výši vypořádacích podílů, může plně uplatnit dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů. Právě dispozitivní volnost a smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady by byly podle judikatury dovolacího soudu popřeny, pokud by podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo provádění rozsáhlého dokazování, jehož cílem by bylo zjišťování skutečných hmotně-právních vztahů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl žalobcem uplatněn právem.
Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve „všech výrocích“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.355,- Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6.056,- Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000,- Kč, nebylo by s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezil.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu