ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.340.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 340/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) D. Š., B) F. Š., C) J. Š., a D) P. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. L., 2) L. L., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 51/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2001, č. j. 39 Co 610/2000-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 30. 8. 2000, č. j. 7 C 51/97-270, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 1097 se stavební parcelou č. 2205 o výměře 576 m2 v katastrálním území S., zapsaným na listu vlastnictví č. 2422 u Katastrálního úřadu P. (výrok I), do společného jmění žalovaných přikázal spoluvlastnický podíl 3/4 předmětných nemovitostí (výrok II) a do vlastnictví první žalované přikázal spoluvlastnický podíl 1/4 předmětných nemovitostí (výrok III), uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni A) 1.527.000 Kč, žalobkyni A) a žalobci B) rovněž částku 1.527.000 Kč a žalovaným C) a D) každému 381.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV-VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII –IX).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky označených nemovitostí v rozsahu 5/8, žalovaní v rozsahu 3/8, že k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a že předmětný dům nelze reálně rozdělit. Mezi účastníky probíhala či probíhá celá řada sporů, odvíjejících se od toho, že si dělají vzájemné naschvály a různým způsobem se omezují, takže již nelze prakticky určit, kdo je hlavním původcem těchto sporů. Vzhledem k tomu, že nebyly tvrzeny ani prokázány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě toto spoluvlastnictví ve smyslu §142 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zrušit a vypořádat. Jak žalobci, tak žalovaní se domáhali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich spoluvlastnictví, přičemž obě strany prokázaly, že jsou solventní k tomu, aby zaplatily přiměřenou náhradu na vypořádání podílů. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že u obou stran je tak i dostatek finančních prostředků na plynulou údržbu domu. Pro přikázání nemovitosti žalobcům svědčilo sice hledisko většího spoluvlastnického podílu, ale ve prospěch žalovaných skutečnosti, že v domě trvale bydlí od roku 1970, když zde obývají jednu bytovou jednotku a dalo by se presumovat, že mají k domu větší resp. delší citový vztah, nemovitost tedy účelně užívají. Žalobce D) užívá sice v domě od ledna 1999 rovněž jeden byt a v domě bydlí také jeho syn, ale nelze přehlédnout, že všichni žalobci mají trvalé bydliště v H. K. Soud prvního stupně uzavřel, že pro přikázání nemovitostí žalovaným tak hovoří více skutečností než pro žalobce. Přikázal proto nemovitosti žalovaným, a to do jejich společného jmění manželů spoluvlastnický podíl 3/4 a žalované 1) spoluvlastnický podíl v rozsahu ¼. Při určení výše přiměřené náhrady pro žalobce, kterou uložil žalovaným zaplatit na vyrovnání podílů, vycházel soud prvního stupně z tržní ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem částkou 6.108.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 20. 6. 2001, č. j. 39 Co 610/2000-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (dokazování doplnil jen výslechem žalobkyně A/, jak dále uvedeno) a považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní mají k nemovitostem úzký vztah, když v domě od roku 1970 bydlí a žalovaná 2) získala spoluvlastnický podíl darem od své matky, které byl vydán v restituci. Z hlediska naléhavosti bytových potřeb jsou to opět žalovaní, kteří jsou na užívání domu potažmo jeho vlastnictví odkázáni, zatímco potřeby žalobců jsou saturovány. To včetně žalobce D) který má i nadále trvalé bydliště v H. K. a nově vzniklý byt v domě je v nájmu jeho syna. Kromě toho odvolací soud zjistil z výslechu žalobkyně A), že je vlastnicí dalšího domu v H. K. Námitku žalobců, že velikost podílu je prvním a základním kriteriem pro přikázání nemovitosti neshledal opodstatněnou. Jestliže §142 odst. l ObčZ stanoví, že nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud, přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci a není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita, je ze samotné dikce tohoto ustanovení zřejmé, že kritérium velikosti podílu je postavena na úroveň kritéria účelného využití věci. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu z hlediska rozhodovací činnosti soudů a že je v souladu s konstantní judikaturou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost uplatňují podle §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítají sice také, že rozsudek odvolacího soudu je neurčitý, nesrozumitelný a trpí nedostatkem relevantních důvodů, tedy jeho nepřezkoumatelnost, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že i pro dovolatele byl natolik srozumitelný, že uvádějí, která skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci. Tak žalobci namítají, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž se vypořádal s námitkou žalobců, že pro hlubší citový vztah žalovaných k nemovitostem nesvědčí žádné důkazy, resp. že citová vazba žalobců může být stejná. Nezabýval se rovněž poukazem žalobců na to, že jsou to právě oni, kdo se o nemovitosti dosud starali, když nepřihlédl ke skutečnostem, které v tomto směru vyplynuly z výpovědi žalobkyně A). Odvolací soud provedl sám sice důkaz výslechem žalobkyně A) a zjistil tak, že je vlastnicí dalšího domu v H. K., ale neuvedl, jaký závěr z tohoto zjištění učinil, zejména i proto, že další žalobci jiné nemovitosti nevlastní. Žalobci nemohou ani akceptovat tvrzení soudu, že jde o jednoznačnou záležitost a že jeho rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou, když ji ani odvolací soud blíže neoznačil. Ve věci existující judikatury poukazují žalobci např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 80/93, z něhož vyplývá, že uvedený soud považoval velikost spoluvlastnického podílů za významný pro přikázání věci. Jestliže ve prospěch žalobců svědčila právě velikost podílů, pak měl odvolací soud uvést konkrétně kritérium jiné, které svědčilo žalovaným, a porovnat je. Obvykle je dalším kritériem účelné využití věci, tj. jak je který ze spoluvlastníků schopen se o věc starat a jak bude nadále schopen zastávat funkci výhradního vlastníka. Zde je mimo jakoukoliv pochybnost, že tím, kdo se zásadně, ne–li zcela, o nemovitosti staral, byli žalobci. Žalobci také nesouhlasí s tím, jaká zjištění učinil soud prvního stupně o příčinách aktuálních vztahů mezi účastníky. Přitom šlo o jeden z rozhodujících faktorů pro rozhodnutí o tom, komu mají být nemovitosti přikázány. Namísto toho se soudy obou stupňů zaměřily na irelevantní skutečnost, že žalovaní v domě od roku 1970 bydlí a mají k němu snad citový vztah. Jedna věc, zda někdo věc užívá, a to účelně nebo neúčelně, a druhá věc, co přitom prožívá. Navíc v dané věci je třeba odlišit správu domu a relativně nezávislé bydlení v bytě v domě. Kromě toho by vlastnictví domu žalobce nelegitimovalo ke zrušení nájemní smlouvy, kterou by měli žalovaní uzavřenou. Ohledně právního posouzení věci žalobci namítají, že soud sice formálně zmínil dvě kriteria pro rozhodování o výhradním vlastníku věci, to je velikost podílu a účelné využití věci, ale neuvedl, proč potlačil při rozhodování velikost spoluvlastnického podílu. Dále není z rozsudku zřejmé, které ze zjištěných okolností soud považoval za významné pro zjištění, ve kterých rukách bude nemovitost účelněji využívána. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 30. srpna 2000), Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Takové vady žalobci v dovolací lhůtě nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. srpna 2000, č. j. 7 C 51/97-270, se od dřívějšího rozsudku téhož soudu ze dne 7. května 1999, č. j. 7 C 51/97-144, odlišuje toliko ve výši náhrady, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům na vyrovnání jejich podílu, přičemž výše náhrady nebyla v dovolání zpochybněna. Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. l OSŘ, neboť odvolací soud proti svému rozsudku dovolání nepřipustil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ. Ten stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti odvolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobci připuštění dovolání navrhli a k tomu, aby šlo o dovolání přípustné, je třeba ještě splnění dalšího předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, to znamená na základě dovolacího důvodu uplatněného podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení NS ČR z 10. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2427/2000, uveřejněné pod C 27, Svazku 1 Souboru rozhodnutí NS vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dané věci jde o skutkové zjištění o účelném využití nemovitostí žalovanými včetně péče účastníků o nemovitosti a příčinu jejich neurovnaných vztahů.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolací soud neshledává, že by odvolací soud při aplikaci §142 odst. 1 ObčZ řešil právní otázku významnou pro rozhodovací činnost soudů, resp. že by se odchyloval od konstantní praxe soudů. Jak už uvedl odvolací soud, jsou při vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci jejím přikázáním do vlastnictví spoluvlastníka určující hlediska
velikost podílů a účelné využití věci, aniž je některé z těchto hledisek preferováno. Kromě toho stanoví-li §142 odst. 1 ObčZ, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest o právní normu, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek dovolacího soudu z 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 6/2001 a rozsudek z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě tak soudy obou stupňů přihlédly k bytovým poměrům žalovaných, jejich vztahu k nemovitostem, vyplývajícímu z jejich dlouholetého bydlení v domě a nabytí spoluvlastnického podílu jejich právní předchůdkyní (matkou žalované) v restituci a jejich způsobilosti zajistit péči o nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ.
Protože nejsou všechny předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ splněny, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 odst. l. písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným náklady řízení, na jejichž úhradu by měli právo, nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. 1, §142 odst. l OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu