ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.347.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 347/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobců: a) JUDr. E. B., b) PhDr. P. B. a c) JUDr. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované galerii v P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 30/2004, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 C 30/2004-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu l k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalobkyni uložil povinnost vydat jim umělecká díla podrobně specifikovaná v žalobě pod položkami 1) až 90).
Obvodní soud pro Prahu l (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 C 30/2004-32, řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům a o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobců R. B. byl odsouzen rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 20. 4. 1962 sp. zn. 1 T 2/62, k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, ke ztrátě čestných titulů a vyznamenání, ke ztrátě vojenských hodností a k propadnutí celého jmění. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší vojenský soud ČSSR v řízení pod sp. zn. Tzv 12/68 a věc vrátil k došetření; generální prokurátor ČSSR usnesením z 20. 5. 1974 pod sp. zn. FGv I-2/70, trestní řízení zastavil. R. B. se poté neúspěšně domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 50/76 náhrady škody, která mu měla být způsobena trestem propadnutí jmění, dále vrácení věcí, popř. relutární náhrady. Uzavření dohody o vydání věcí tvořících předmět této žaloby se R. B. domáhal i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; jeho žalobu Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 19. 4. 1993, č. j. 11 C 134/92-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 8. 1993, č. j. 22 Co 242/93-43, zamítl. Po smrti R. B. došlo k projednání dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. D 523/95 a k dodatečnému projednání dědictví; v rámci tohoto řízení byla usnesením z 15. 7. 1998, č. j. D 593/97-128, schválena dědická dohoda, podle níž nárok na vydání věcí, které byly zůstaviteli zabaveny na základě rozsudku Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 20. 4. 1962, převezmou rovným dílem žalobci. Soud prvního stupně dále ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 7 C 50/76 zjistil, že o nároku otce žalobců na vydání věcí vůči státu bylo pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze z 25. 11. 1976, č. j. 13 Co 377/76-61, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 26. 7. 1976, č. j. 7 C 50/76-38, tak, že žaloba na náhradu škody způsobené výrokem o trestu propadnutí celého jmění a na vydání věci, případně jejich náhradu, byla zamítnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že je podle §103 OSŘ kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat, přičemž jednou z těch, které tomu brání, je překážka věci rozsouzené. Zjistil, že žalobci uplatnili stejný nárok, jaký v minulosti opakovaně a neúspěšně uplatňoval jejich otec, R. B., žalobami podle obecných i podle restitučních předpisů. Protože překážka věci rozsouzené patří mezi neodstranitelné nedostatky podmínek řízení, rozhodl o zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a o soudním poplatku potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud k námitce žalobců týkající se překážky, jež brání projednání věci, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 52/1966, především odkázal na rozhodnutí téhož soudu pod R 60/2001 a R 85/2003. Uvedl, že nelze odkazovat na schválenou dědickou dohodu; rozhodnutí o ní dokládá pouze právní nástupnictví žalobců. Ti přesně neuvádějí, v čem shledávají nové skutečnosti a jejich žalobní tvrzení žádnou novou skutečnost ve vztahu k tvrzenému nároku vlastníka na vydání věci neprokazuje. Uvedl, že žalobci se domáhají stejného nároku jako jejich otec, to je vydání věcí zabavených v rámci trestu propadnutí jmění; existuje zde totožnost skutku i následku jednání (odebrání věcí a ztráta jejich vlastnictví v důsledku trestu, zrušení trestních rozhodnutí, avšak bez navrácení věcí původnímu vlastníku). Uzavřel, že za novou skutečnost nelze označit uplatnění tohoto nároku v dědickém řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §239 odst. 2 písm. a) OSŘ a odůvodňují je s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že v dané věci neexistuje překážka věci rozsouzené. S odkazem na §159 odst. 3 OSŘ uvádějí, že předmětná překážka není dána v případě, že v novém řízení půjde o tentýž právní vztah nebo stav, jestliže se nově uplatněný nárok bude opírat o nové skutečnosti a to bez zřetele k tomu, zda tyto nové skutečnosti tvoří stejný nebo jiný právní důvod. V posuzovaném případě jde o ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a nikoliv o nahrazení projevu vůle podle restitučních zákonů nebo náhradu škody. Překážku věci rozsouzené netvoří rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 106/92 z 27. 5. 1993, kterým byla zamítnuta žaloba otce žalobců, neboť žalobci svoji žalobu opírají o jiné právní důvody. V tomto směru okazují s podrobnou citací na právní názor zaujatý v obdobné věci Městským soudem v Praze v usnesení z 3. 2. 2003, sp. zn. 20 Co 37/2003 se závěrem, že svědčí-li žalobcům po otci vlastnické právo ke sporným věcem, nelze odepřít ochranu vlastnického práva podle §126 ObčZ. Překážku věci rozsouzené netvoří ani rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami z roku 1976, kde šlo o náhradu škody, nikoliv o vydání věci a nelze dovozovat totožnost skutku a následku. Odkazy odvolacího soudu na jím zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v dané věci nepoužitelné, neboť dopadají na jinou záležitost. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s výroky soudů obou stupňů. Připomíná, že otázkou překážky věci rozsouzené se podrobně zabýval Městský soud v Praze již v rozsudko z 23. 8. 1993, sp. zn. 22 Co 242/92, na který odkazuje. Shrnuje, že žalobci nejsou vlastníky jakékoliv movité věci v držení žalobkyně a nemají na žádnou věc, kterou má žalovaná v držení, nárok. V podrobnostech připomíná a analyzuje rozhodnutí soudů zabývajících se žalobou otce žalobců na náhradu škody a jeho návrhu na vydání věci podle zákona o soudních rehabilitacích, a dále rozhodnutí soudu v dědickém řízení. V souvislosti s tímto řízením uzavírá, že v rámci něho nedošlo k potvrzení přechodu vlastnického práva ze zůstavitele na žalobce, ale pouze ke schválení dohody ohledně údajného nároku na vydání věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců, jako zjevně nedůvodné, podle §243b odst. 1 OSŘ odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolatelé zpochybňují závěr, že v níže uvedených věcech šlo o totožný předmět řízení.Vymezením totožnosti předmětu řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce.
Ve věci sp. zn. 7 C 50/76 Okresního soudu v Příbrami se žalobce R. B. domáhal mimo jiné toho, aby žalovanému Československému státu – ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost vydat mu obrazy a jiný „kulturní majetek“; tyto předměty však řádně nespecifikoval a odkazoval na soupisy jemu zabaveného majetku, nacházející se u různých orgánů a institucí. Soud prvního stupně pak žalobu v části týkající se vydání věci zastavil, odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně změnil a vyslovil, že „žaloba na náhradu škody …a na vydání věcí, případně jejich náhradu, se zamítá“. Soudy v tomto řízení nespecifikovaly věci, o jejichž vydání mělo jít. I když tedy žalobci uplatnili obdobná skutková tvrzení jako jejich otec, petit jejich žaloby totožný není. Proto nelze dospět k závěru, že o vydání každé konkrétně určené věci, jejíhož vydání se žalobci domáhají, již bylo pravomocně rozhodnuto, a že je tu totožný předmět řízení.
Překážku věci rozhodnuté nemohla založit ani rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 11 C 134/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť zde šlo o restituční nárok, zatímco v posuzované věci byla podána vlastnická žaloba, opřená o §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu