ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3532.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3532/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. J., b) J. R., c) D. R., d) S. V., a e) M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 283/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 20. července 2006, č. j. 60 Co 195/2005-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2005, č. j. 6 C 283/2003-134, výrokem pod bodem I uložil žalovanému povinnost „zdržet se obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z jeho pozemků parcela č. st. 1929 a parcela č. 732/31 v k. ú. Z., zejména je povinen zdržet se provozování hudebních produkcí“ na uvedených pozemcích, „a to do tří dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení „v části, pokud se žalobci po žalovaném domáhali zdržení se poskytování hostinských služeb“ na shora uvedených pozemcích. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že hluk z hudebních produkcí, prováděných na pozemcích žalovaného, je natolik intenzivní, že jej lze z objektivního hlediska považovat za obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Pro tento závěr vyšel z výsledků měření hluku, jímž bylo zjištěno překročení hygienických limitů hluku. Žalovaný porušil §32 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a žalobce se tak mohl domáhat ochrany podle §127 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“).
Krajský soud v Brně – pobočka Zlín jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. července 2006, č. j. 60 Co 195/2005-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I., „jímž byla žalovanému uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z pozemků žalovaného označených jako stavební parcela číslo 1929 a parcela parcelního čísla 732/31v katastrálním území Z. do tří dnů od právní moci rozsudku“ a změnil jej v části výroku pod bodem I., „jímž byla žalovanému uložena zejména povinnost zdržet se provozování hudebních produkcí na pozemcích označených stavební parcela parcelního čísla 1929 a parcela parcelního čísla 732/31 v k. ú. Z.“, tak, že „v tomto rozsahu se žaloba zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování rozhodnutím Krajské hygienické stanice Z. kraje z 23. 10. 2003, rozhodnutím Krajského úřadu Z. kraje z 19. 2. 2004 a úředním záznamem z 19. 7. 2006 rozhodnutí soudu prvního stupně dílem potvrdil a dílem změnil tak, že žalobu zamítl. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že rozhodnutí soudu prvního stupně je materiálně nevykonatelné pro neurčitost výroku, neboť žalobní petit neodpovídá zákonným ustanovením. Se soudem prvního stupně se neztotožnil jen pokud žalovanému uložil i povinnost zdržet se provozování hudebních produkcí na pozemcích žalovaného provozovaných, když dospěl k závěru, že žalovanému nelze uložit konkrétní způsob opatření. Způsob splnění povinnosti, kterou žalovanému odvolací soud uložil, je v dispozici žalovaného. Rozsah obtěžování nad míru přiměřenou poměrům odvolací soud podrobně vyložil a konstatoval, že tento rozsah může být předmětem posouzení v případném exekučním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v jeho potvrzujícím výroku a ve výroku o povinnosti uhradit náklady řízení, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Za zásadně právně významný pokládá problém, „zda lze uložit ve výroku rozsudku povinnost zcela obecně, a to tak, že je zcela převzata dikce této povinnosti vyplývající z hmotného práva“, když „takto formulovaný výrok je materiálně nevykonatelný“. Klade tedy otázku, zda žalovanému, jako vlastníku nemovitostí, lze výrokem rozsudku uložit bez další specifikace povinnost zdržet se obtěžování žalobců hlukem, když tato povinnost doslova vyplývá z §127 odst. 1 ObčZ. Za vadu, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci pokládá to, že soud rozhodl o žalobním petitu, který je neurčitý a nesrozumitelný, aniž by žalobce vyzval k odstranění této vady, a naopak takto formulovanému petitu vyhověl. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud směšuje míru přiměřenou poměrům s případným překročením hygienických limitů hluku dle předpisů správního práva. Soud sám si měl učinit úsudek k otázce, zda jednáním žalovaného došlo k překročení míry přiměřené poměrům a žalobce vyzvat k označení důkazů, jimiž by mohly být znalecký posudek, místní šetření apod., nikoliv však protokoly a rozhodnutí správních orgánů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci a) a b) jako reakci na dovolání žalovaného podali „nové důkazy k dovolání“ s připomínkou, že provozovna Rebel byla okresním hygienikem schválena jako provozovna rychlého občerstvení pro 25 osob s provozní dobou do 22 hodin bez hudebních produkcí a bez venkovního posezení, II. nadzemní podlaží jako kulečníková a karetní herna pro maximálně 10 osob.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, www.nsoud.cz, Nejvyšší soud uvedl: „Občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží k jak poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavbě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle §127 odst. 1 ObčZ
v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být). V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům (viz např. Sedláček, J.: Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 106)“. Formulaci rozsudečného výroku řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako R 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry je třeba přiměřeně použít i pro obtěžování hlukem: „Žalobní návrh je třeba formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu na (v žalobě uvedeném) pozemku žalovaného, pronikajícími na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce
(v žalobním petitu nelze žádat, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce včelami z jeho chovu „nad míru přiměřenou poměrům“). Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vymezí míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci. V řízení o výkon rozhodnutí pak bude soud zkoumat, zda obtěžování žalobce se snížilo na míru přiměřenou poměrům, uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku. Zjistí-li soud, že obtěžování žalobce míru přiměřenou poměrům nepřesáhlo a nejde o vážné ohrožení výkonu jeho práva, žalobu zamítne“.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu