ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.354.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 354/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. S., a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 251/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č. j. 27 Co 214/2005-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č. j. 27 Co 214/2005-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou směřující původně ještě proti druhému žalovanému D., spol s r. o. domáhali, aby bylo určeno, že jsou každý z ideální poloviny spoluvlastníky pozemku parc. č. v k. ú. L. K jeho platnému převodu na Státní statek K. v roce 1974 nedošlo, neboť kupní smlouvu uzavřela jen žalobkyně a). V roce 1991 jednali žalobci s tímto státním statkem o ukončení užívání pozemku a v roce 1992 jeho část pronajali společnosti A. spol. s r.o. Ještě v roce 1993 státní statek žalobcům nabízel k odprodeji halu, kterou již dříve na pozemku postavil. Posléze žalobci zjistili, že v katastru nemovitostí již nejsou vedeni jako spoluvlastníci pozemku. Jako vlastnice pozemku parc. č. o výměře 10 429 m2 byla v roce 1995 zapsána Česká republika - Státní statek K. na základě kupní smlouvy z roku 1974, nyní je jako jeho vlastník vyznačen žalovaný 1). Z původního pozemku parc. č. o výměře 11 952 m2 byla jeho část sloučena do pozemků parcelních čísel 570, 571, 315/8, které žalovaný 1) smlouvou z roku 1994 převedl jako náhradu na oprávněné osoby a ty je v roce 1995 prodali žalovanému 2).
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 20. 10. 1998, č. j. 12 C 248/96-76, určil, že žalobce b) je spoluvlastníkem „poloviny ideální části pozemku dle pozemkové knihy, parcelní číslo, v kat. území L.“, a žalobu na určení, že žalobkyně a) je spoluvlastnicí „poloviny ideální části pozemku parc. číslo v kat. území L.“, zamítl. Odvolání, které proti tomuto rozsudku žalobci podali, Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 31. 7. 2000, č. j. 27 Co 342/2000-102, odmítl pro opožděnost. Usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu z 26. 3. 2002, č. j. 22 Cdo 184/2002-139, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Ten usnesením z 19. 6. 2002, č. j. 27 Co 182/2002-144, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 20. 10. 1998, č. j. 12 C 248/96-76, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o jiném předmětu řízení a porušil tak dispoziční zásadu, podle které je soud žalobou vázán. Zatímco se žalobci domáhají určení spoluvlastnických práv k pozemku parc. č. v k. ú. L., rozhodl soud prvního stupně o určení těchto práv k pozemku parc. č., přičemž v odůvodnění svého rozsudku činil skutkové a právní závěry jak ohledně pozemku parc. č., tak parc. č. Žalobci pak vzali žalobu proti druhému žalovanému zpět a usnesením z 19. 9. 2003, č. j. 11 C 251/2002-21, bylo řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastaveno.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 11 C 251/2002-29, tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně a) je spoluvlastnicí jedné ideální poloviny části pozemku dle pozemkové knihy p. č. v k. ú. L., na základě postupní smlouvy z 15. 3. 1948 a žalobce b) spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku dle pozemkové knihy p. č. v k. ú. L., na základě rozhodnutí Státního notářství P. – v. ze dne 26. 4. 1961, čj. D 591/59.“ Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a její manžel F. S. nabyli postupní smlouvou z 15. 3. 1948 do podílového spoluvlastnictví každý z ideální poloviny nemovitosti, a to usedlost č. p. 34 spolu s pozemky a budovami, jak byly zapsány v knihovních vložkách č. 34, 65 a 99 pro k. ú. L. Výměry z 17. 5. 1951 a 24. 9. 1953 bylo stanoveno, že nemovitosti F. S. přejímá čs. stát do povinného pachtu. Manžel žalobkyně zemřel a děděním nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalobce b). Předmětem podílového spoluvlastnictví žalobců byl i pozemek parc. č. o výměře 11 952 m2 zapsaný ve vložce č. 34 pro k. ú. L. Kupní smlouvu z 31. 10. 1974, podle které žalobci prodali uvedený pozemek Státnímu statku K., podepsala pouze žalobkyně a). Státní statek postavil na pozemku halu a na pozemku fakticky hospodařil. Žalobci se před účinností zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě (dále „zákon o půdě“), nechovali jako vlastníci pozemku. Nájemní smlouvou z 21. 4. 1997 pronajal žalovaný část pozemku parc. č. (díl o velikosti 1, 0429 ha) společnosti A. Z. s. r. o. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát převzal pozemek bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a protože se žalobci jeho vydání v restitučním řízení podle zákona o půdě jako speciálního předpisu nedomáhali, ochrana vlastnického práva jim podle obecného předpisu nepřísluší (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobci odvolali a v průběhu odvolacího řízení upřesnili petit tak, že se domáhají určení, že každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. vedeného ve zjednodušené evidenci v k. ú. L. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem 25. 8. 2005, č. j. 27 Co 214/2005-55, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že „žalobkyně je vlastnicí jedné ideální poloviny a žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku – parcely parcelní č. - parcely ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr v katastrálním území L. zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. – v.,“ a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že v evidenci nemovitostí byli žalobci jako spoluvlastníci předmětného pozemku zapsáni na LV č. (výpisy z 1. 7. 1986 a 15. 11. 1990), na LV č. byla v roce 1995 zapsána jako vlastnice pozemku ČR - Státní statek K. podle kupní smlouvy z roku 1974 a v roce 2003 byl pozemek veden na LV č. ve prospěch ČR - Pozemkového fondu. Po tomto doplnění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci se v dané věci nedomáhají vrácení majetku podle restitučního předpisu, nejde o nápravu křivdy, ke které mělo dojít rozhodném období, ale jde „o uvedení v předešlý stav na základě tvrzení, že kupní smlouva byla neplatná z formálních důvodů.“ To plyne i z toho, že uvedenou vadu nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v §6 zákona o půdě. Ustanovení §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona nelze aplikovat na případ, kdy věc přešla na stát na základě smlouvy neplatné pro nedostatek formálních náležitostí. Pak má převodce naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem takové věci - nemovitosti, neboť na základě soudního rozhodnutí může být jeho vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. Kupní smlouvu z 31. 10. 1974, uzavřenou mezi Státním statkem v K. jako kupujícím a žalobci jako prodávajícími, považoval odvolací soud za neplatný právní úkon. Ve smlouvě bylo totiž uvedeno, že každému ze žalobců náleží ideální polovina pozemku parc. č., který prodávající odevzdávají do vlastnictví kupujícího, ale smlouvu podepsala jen žalobkyně a). Ta však mohla ve smyslu §130 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) převést jen svůj spoluvlastnický podíl k pozemku, a to za podmínek v §140 ObčZ, tj. se souhlasem spoluvlastníka. Účastníky smlouvy o převodu společné věci by museli být všichni spoluvlastníci a k účinnému převodu celé věci nestačil právní úkon jednoho z nich. Žalobci spoluvlastnické právo k pozemku nepozbyli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že na daný případ nelze použít §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Žalovaný se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, který odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem a stát s pozemkem disponoval, šlo o převzetí věci bez právního důvodu a žalobci mohli dosáhnout svého práva jen v režimu zákona o půdě, což se nestalo. Žalovaný navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se vyjádřili k dovolání tak, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání (§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)) bylo podáno proti pravomocnému rozsudku osobou oprávněnou řádně a včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu §242 odst. 1, 3 OSŘ.
Není pochyb o tom, že žalobci se v dané věci domáhají ochrany vlastnického práva k pozemku parc. č. podle obecného předpisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo k tomuto pozemku smlouvou z 31. 10. 1974 na stát nepřevedli, neboť šlo o neplatný právní úkon. Podle odvolacího soudu nepřipadala ochrana vlastnického práva žalobců podle speciálního předpisu v úvahu už proto, že převzetí nemovitosti státem z neplatného právního úkonu nezakládalo právo na vydání věci podle §6 odst. 1 zákona o půdě, a to ani podle písm. p) tohoto ustanovení, neboť nešlo o převzetí nemovitosti bez právního důvodu. Nejvyšší soud však uvedl v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti přezval stát v rozhodné době (§4 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitostí podle §6 odst. l písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ. Podle tohoto rozhodnutí se převzetím věci bez právního důvodu podle 6 odst. l písm. p) zákona o půdě rozumí nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž existoval právní důvod, ale i převzetí věci státem na základě rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo řádně doručeno a nenabylo právní moci. Nejvyšší soud tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat právní následky. Rovněž v rozsudku ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněném pod č. 72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, Nejvyšší soud uvedl, že převzetí věci na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 144/04, a sp. zn,. II. ÚS 504/04).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, o který se jeho rozhodnutí opírá, není správný. Nejvyšší soud proto z důvodu nesprávného právního posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k vadám vyjmenovaným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, ani k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedošlo), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Marie Rezková , v. r.
předsedkyně senátu