ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.366.99.1
sp. zn. 22 Cdo 366/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. D. a 2) V. D., oběma zastoupeným advokátem, a 3) L. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, určení spoluvlastnictví k automobilu a o jeho vydání, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 575/97, o dovolání žalobce a žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 19. února 1998, čj. 30 Co 44/98-49, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18. září 1997, čj. 10 C 575/97-23, určil, že kupní smlouva uzavřená mezi třetí žalovanou a žalovanými 1) a 2) dne 22. května 1997, jejímž předmětem byl osobní automobil Renault 19, je neplatná a že tento automobil je součástí zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). Žalobu, aby žalovaným 1) a 2) bylo uloženo vydat označené vozidlo žalobci, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalobce a žalovaná 3) byli manželé, jejichž manželství zaniklo rozvodem dne 15. dubna 1997. K vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dosud nedošlo. Žalovaná 3) prodala předmětný automobil žalovaným 1) a 2) bez souhlasu žalobce. Soud pak dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a žalovanými 1) a 2) je podle §40a a §145 odst. 1 ObčZ neplatná a proto předmětný automobil nadále patří do nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). Žalobu na vydání automobilu žalobci zamítl s odůvodněním, že otázka, kterému z bývalých manželů tento automobil připadne, bude předmětem jejich dohody nebo soudního rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.
K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako soud odvolací výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a zbývajícími žalovanými je neplatná a že osobní automobil Renault 19 je v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 3), a aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat osobní automobil třetí žalované, anebo současně žalované 3) a žalobci. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným 1) a 2) vydat žalobci osobní automobil Renault 19, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou 3) a žalovanými 1) a 2) je neplatná. Dospěl však k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ani na určení, že osobní automobil je v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované 3). K žalobě na vydání osobního automobilu žalovanými 1) a 2) žalované 3) anebo současně žalované 3) a žalobci není podle názoru odvolacího soudu žalobce sám aktivně legitimován, neboť žalovaná 3) žádný takový návrh v průběhu řízení nevznesla. Dále dovodil, že není nutné, aby zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno dříve, než bude rozhodnuto o vydání věci, takže žalobce se důvodně domáhá svého práva na vydání automobilu podle §126 odst. 1 obč. zák. Vydání automobilu nemůže být v tomto případě vázáno na zaplacení částky 135.000,- Kč, neboť žalobce nebyl účastníkem kupní smlouvy a kupní cenu ve výši 135.000,- Kč nepřevzal, takže žádné bezdůvodné obohacení nezískal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaní 1) a 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, jímž bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci předmětný automobil. Je názoru, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy a na určení vlastnictví je dán vždy, týká-li se určovací žaloba vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že předmětný automobil patří do zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 3) a u dopravního inspektorátu Policie ČR byla jako držitelka uvedena jen žalovaná 3), nyní žalovaní 1) a 2), určovací žalobou sledoval jednak řádné určení vlastníka, resp. spoluvlastníků a provedení řádného zápisu v evidenci vozidel. Rozhodnutí odvolacího soudu však uvedlo žalobce do stavu právní nejistoty, kdy nemůže prokázat spoluvlastnictví k předmětnému automobilu a tedy oprávnění k jeho užívání. Bez tohoto určení je ohroženo právní postavení žalobce. Samotná žaloba na plnění by v tomto případě celou záležitost nedořešila, neboť výrok ohledně plnění by nevedl ke změně evidenční. Dále poukázal na to, že žalovaná 3) prodala automobil žalovaným 1) a 2) přes výslovný nesouhlas žalobce s jakoukoli dispozicí s vozidlem jen z důvodu, že chtěla poškodit žalobce a pro sebe získat finanční prostředky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jím napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) podali dovolání pouze do výroku, jímž jim bylo uloženo, aby vydali žalobci předmětný automobil. Odvolací soud podle názoru žalovaných 1) a 2) nesprávně aplikoval ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Pokud je předmětný automobil v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a třetí žalované, takže jsou oba společně a nerozdílně aktivně legitimováni k podání žaloby na vydání věci, pak vydání automobilu mělo být s ohledem na bezdůvodné obohacení vázáno na vrácení kupní ceny ve výši 135.000,- Kč společně a nerozdílně žalobcem a žalovanou 3). Napadeným rozhodnutím se dostali do tísně a jsou v postavení právní nejistoty. Toto rozhodnutí také odporuje dobrým mravům. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná se k dovoláním nevyjádřila.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. února 1998, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas a že jsou přípustná, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek.
Žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá podle §80 písm. c) OSŘ určení neplatnosti převodní smlouvy, přičemž se současně domáhá, aby bylo učeno jeho spoluvlastnictví k předmětu téže převodní smlouvy (vyplývající z tvrzené neplatnosti této smlouvy), neobstojí. V tomto ohledu dovolací soud vychází z již ustálené soudní praxe, podle níž „má-li právní otázka - platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti smlouvy), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu\" - spoluvlastnictví žalobce (srov. rozhodnutí C 37 v Souboru rozhodnutí NS). Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu automobilu třetí žalovanou na prvé dva žalované, je tedy správný.
Odvolací soud rozhodl správně i pokud, rovněž pro nedostatek naléhavého právního zájmu, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení spoluvlastnictví se žalovanou 3) k předmětnému automobilu, poněvadž tento návrh opět a ze stejných důvodů neobstojí vedle současně uplatněného žalobního návrhu na vydání téže věci. Otázka vlastnictví je tu opět otázkou předběžnou pro řešení otázky, zda jsou žalovaní 1) a 2) povinni vydat předmět sporu žalobci. Nadto není důvodu, aby se v daném případě převodu movité věci neprosazovala dosavadní judikatura, podle níž „žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaný pod. č. 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Naléhavý právní zájem žalobce v tomto ohledu nemůže být dán ani v souvislosti s tím, že u dopravního inspektorátu Policie ČR jsou jako držitelé vedeni žalovaní 1) a 2). Je tomu tak především proto, že vozidlo u dopravního inspektorátu přihlašuje držitel, jímž nemusí být vlastník - srov. k tomu stále platná ustanovení §85 odst. 2 a §87 písm. a) vyhl. č. 145/1956 Ú. l., o provozu na silnicích. Podle názoru dovolacího soudu z rozhodnutí soudu, jímž je uložena dosavadním držitelům motorového vozidla povinnost vozidlo vydat žalobci, je dostatečným dokladem o oprávněnosti k držení motorového vozidla.
Rovněž rozhodnutí o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2), aby vydali (jen) žalobci předmětný automobil, je správné. K žalobnímu návrhu na jeho vydání je žalobce legitimován sám; nebylo třeba, aby tuto žalobu uplatnil společně s žalovanou 3) jako spoluvlastnicí věci, jež je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Zde lze odkázat na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaný pod č. 10/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví. Toto oprávnění má obdobně i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví sice již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání.\" Dovolací soud se s tímto právním názorem ztotožňuje. Uložení povinnosti vydat automobil žalované 3) nebo této žalované a žalobci současně nepřicházelo v úvahu již proto, že žalovaná 3) tento nárok neuplatnila; neměla k němu procesní legitimaci.
Povinnost vydání předmětného automobilu nebylo možné vázat na povinnost žalobce, popřípadě žalované 3) samotné nebo společně se žalobcem vrátit kupní cenu zaplacenou žalovanými 1) a 2) žalované 3) ve smyslu §457 ObčZ, podle kterého „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal\". Žalobcův nárok je totiž opodstatněn ustanovením §126 odst. 1 ObčZ, podle kterého „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje\". O vzájemně podmíněné plnění ve smyslu §457 ObčZ v daném případě nejde ani proto, že žalobce nebyl účastníkem sporné kupní smlouvy. Kupní cena získaná žalovanou 3) představuje její bezdůvodné obohacení, které se nemohlo stát dluhem z bezpodílového spoluvlastnictví této žalované a žalobce již pro to, že v době plnění z kupní smlouvy manželství těchto účastníku netrvalo. Vrácení zaplacené kupní ceny tak představuje závazek jen žalované 3).
Z těchto všech důvodů vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a obě dovolání musela být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti všech dovolatelů v tomto řízení a z toho, že žalované 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, přičemž při nesouměřitelnosti předmětů dovolání nelze říci, že by některá ze stran byla úspěšnější než druhá - §§243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu