ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4012.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4012/2017-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze, Přemyslovská 48/13, proti žalované AGRA Velký Týnec, a. s. , se sídlem ve Velkém Týnci, Bystřická 704, IČO 25855476, zastoupené JUDr. Jiřím Hanákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 296/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 4. 2017, č. j. 69 Co 163/2017-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.404,40 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hanáka, advokáta se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 29 C 296/2015-138, zamítl žalobu žalobkyně o určení, že kupní smlouva uzavřená dne 8. 10. 2015 mezi žalovanou, J. J. a H. N., označená datem 22. 9. 2015 (dále též jen „smlouva“ nebo „kupní smlouva“), je neplatná (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 69 Co 163/2017-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Závěr, že žalobě o určení neplatnosti smlouvy lze vyhovět pouze v případě, účastní-li se řízení všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli (příp. jejich právní njástupci), považuje v souvislosti s ustanovením §1123 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), za nesprávný. Nesouhlasí s tím, že by žalovaní nebyli v projednávané věci pasivně legitimovaní, a namítá, že tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Současně nalézacím soudům vytýká, že neprovedly některé jí navrhované důkazy, nepřihlédly ke všem tvrzeným skutečnostem a nevypořádaly se se všemi námitkami, zejména s tvrzením, že smlouva je neplatná pro rozpor s §1123 o. z. Má za to, že jelikož je v projednávané věci „nepochybně dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy“, měl se odvolací soud otázkou aplikace §1123 o. z. náležitě zabývat. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem, že soudy nemohly pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobě vyhovět. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, a proto Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisu, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolání není přípustné.
Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek odvolacího soudu založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
V projednávané věci dovolatelka řádně vymezuje přípustnost dovolání pouze ve vztahu k právnímu posouzení otázky nedostatku pasivní věcné legitimace. Přehlíží však, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby i pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, aniž by se již nalézací soud musel zabývat její věcnou podstatou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95), však dovolatelka vůbec nenapadá. Uvádí pouze, že je přesvědčena o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy; nevymezuje řádně předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), když pouze polemizuje s posouzením věci odvolacím soudem, a ani v této souvislosti neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala způsobilý dovolací důvod.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání ze shora uvedeného důvodu pak Nejvyšší soud podotýká, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
V rozsudku ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2002, str. 9, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán, jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není.“ Uvedený závěr koresponduje funkci určovací žaloby, která má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Rozhodnutí o určovací žalobě by mělo být rovněž způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, aby se předešlo (i potenciálně) případným dalším žalobám na plnění. Určovací žaloba má s ohledem na požadavek naléhavého právního zájmu své místo i v situacích, kdy žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3 z roku 1994, jakož i výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
Bylo-li by v projednávané věci žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy vyhověno, nemůže dojít na základě takového rozhodnutí soudu k obnovení vlastnických vztahů existujících před uzavřením smlouvy. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu ohledně nemovitostí není listinou, na základě níž by mohlo dojít záznamem k zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 979/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1387/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2003/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1995/98). Otázka vlastnického práva by zůstala nejistá a byl by dán prostor pro případné vedení dalších soudních sporů.
Dovolací přezkum nezakládají ani další námitky dovolatelky, jimiž žalobkyně nalézacím soudům vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy a nevypořádaly se se všemi námitkami. Ani v této části dovolání dovolatelka řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pro úplnost lze uvést, že dovolatelka tyto námitky uplatňuje ve vztahu k tvrzení, že se odvolací soud nezabýval věcnou podstatou žaloby. Z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu však vyplývá, dospěl-li odvolací soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, nebyl povinen zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy. Jeho závěr o nadbytečnosti tvrzení a důkazů prokazujících neplatnost smlouvy je proto správný a vytýkanými vadami řízení proto kritizované rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo není.
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, jelikož výše náhrady nákladů nepřesahuje částku 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu