ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.410.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 410/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému W. M., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 11/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 26. září 2007, č. j. 30 Co 397/2007-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 13 C 11/2004-158, rozhodl pod bodem I. výroku, že ze zaniklého společného jmění manželů se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného W. M. nemovitosti, a to budova – objekt bydlení čp. 15 na stavební parcele č. 105, stavební parcela č. 105 – zastavěná plocha a nádvoří v obci a katastrálním území D. M., které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště L. na LV č. 118. Pod bodem II. výroku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 584.262,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne
24. března 2005, č. j. 13 C 11/2004-17, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 25. října 2005, č. j. 30 Co 270/2005-24. Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 5. 3. 1977 bylo pravomocně rozvedeno 11. 12. 2002. Mezi účastníky bylo nesporné, že ze zaniklého společného jmění manželů zůstaly nevypořádané pouze nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí, které nabyli kupní smlouvou v roce 1979. I když kupní cena ve výši 40.738,- Kč byla bezezbytku zaplacena z výlučných prostředků žalovaného, bylo vůlí obou účastníků získat nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou vyjádřili písemnou formou v kupní smlouvě. Dále soud zjistil, že investice do nemovitostí učiněné za trvání manželství byly poskytnuty opět z výlučných prostředků žalovaného, nevedly však k podstatnému zhodnocení nemovitostí. Účastníci shodně navrhli, aby společné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Neshodli se pouze na výši vypořádacího podílu náležejícího žalobkyni. Ohledně vypořádání se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, podle kterého nárůst ceny nemovitostí získaných do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) neovlivňuje výši prostředků vynaložených na pořízení nemovitostí pouze jedním z manželů. Při vypořádání společného jmění manželů je žalovaný oprávněn požadovat pouze to, co ze svého vynaložil na společný majetek. Při stanovení vypořádacího podílu vyšel soud z revizního znaleckého posudku znalce J. S. a stanovil cenu nemovitostí ve výši poloviny cenového rozpětí stanoveného znalcem, tj. 1.250.000,- Kč. Vypořádací podíl žalobkyně snížil o vnos žalovaného 40.738,- Kč, který vynaložil na koupi nemovitostí.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 30 Co 397/2007-176, pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného a o nákladech řízení. Výrokem pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 604.631,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Ohledně náhrady vynaložené na společné jmění manželů pouze z prostředků žalovaného odkázal na svůj právní názor vyjádřený ve svém předchozím rozhodnutí s tím, že vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu vyslovených ve stanovisku sp. zn. Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972, a dále například v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005. S odkazem na §153 odst. 2 občanského právního soudního řádu („OSŘ“) ve spojení s §149 občanského zákoníku („ObčZ“) změnil výši vypořádacího podílu, který má obdržet žalobkyně, když shledal, že soud prvního stupně při jeho výpočtu nesprávně od poloviny hodnoty společného jmění manželů odečetl celý vnos žalovaného do společného majetku ve výši 40.738,- Kč a tím stanovil nižší vypořádací podíl žalobkyně oproti hodnotě získané žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ a uplatňuje důvody uvedené v §241a odst. 2) písm. a) a b) OSŘ. Poukazuje na to, že původním rozsudkem soudu prvního stupně mu byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví a vypořádací podíl mu nebyl stanoven vzhledem k tomu, že kupní cena byla zaplacena výlučně z jeho prostředků
a hodnota nemovitostí vzrostla pouze v důsledku změny cenových předpisů, proto se zhodnotil i jeho vnos. Teprve ve svém druhém rozsudku ze 4. 4. 2007, mu soud prvního stupně, vázaný názorem odvolacího soudu, uložil povinnost vyplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 548.262,- Kč. Odvolací soud setrval na svém právním názoru uvedeném v jeho zrušovacím usnesení, kde si protiřečí, když v případě snížení hodnoty věci by mu přiznal nárok pouze na redukovanou výši vnosu, ale v opačném případě pouze na jeho původní výši. Nevyhověl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a v jeho neprospěch zvýšil vypořádací podíl, který má vyplatit žalobkyni, ačkoliv jeho výše ze strany žalobkyně nebyla zpochybněna. Tím porušil zásadu zákazu reformace in peius, neboť nejde o případ, kdy soud může projednat věc nad rámec odvolání (§212 OSŘ). Řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, podle kterých nemá nárok v případě zhodnocení nemovitostí i na zhodnocení svého vkladu, přestože je nesporné, že nemovitosti byly pořízeny výlučně z jeho prostředků a ke zhodnocení nemovitostí došlo pouze změnou cenových předpisů. Na takovém zhodnocení se oba manželé nijak nepodíleli. Naopak nemovitosti za celou dobu trvání manželství žádnou podstatnou investicí zhodnocené nebyly, nelze hovořit ani o nějaké nadstandardní údržbě, což ani žalobkyně netvrdila. Závěry soudů by byly správné pouze tehdy, pokud by byly nemovitosti podstatným způsobem zhodnoceny. Mimo to v době, kdy jako manželé uzavírali kupní smlouvu, vycházeli z toho, že nemovitosti lze koupí nabýt pouze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a darované prostředky by musel podle tehdy platných předpisů zdanit poměrně vysokou částkou. Žalovaný poukazuje na to, že ani stanovisko Nejvyššího soudu České republiky Cpj 86/71 (str. 246, odst. druhý), ani rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ze kterých vychází odvolací soud, nedopadají na případ, kdy věc byla pořízena výlučně z prostředků jednoho z manželů a neodůvodňují závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) (v části týkající se výše vypořádacího podílu) a podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2) písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka [§143 odst. 1 písm. a) ObčZ]. Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění (ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy, nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění.
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§149 odst. 2 ObčZ).
Při určení výše vnosu dovolatele se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury, vycházející z R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 141- 142, podle kterého „jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství
a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho
z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“ Jinak řečeno: V důsledku toho, že byl vnos vynaložen, se zvýšila i výše podílu toho, kdo jej vynaložil, a to představuje (spolu s prospěchem vzniklým užíváním společní věci) majetkový prospěch v důsledku vynaložení nákladu na společnou věc.
Ze stejného principu, který je použitelný i na společné jmění manželů, vychází
i současná judikatura dovolacího soudu (viz např. usnesení ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2707). K redukci v důsledku opotřebení společným užíváním lze přistoupit proto, že věc užívali oba účastníci, spolu se podíleli na majetkových výhodách z tohoto užívání plynoucích a proto se jeví spravedlivé, aby se též podíleli na zmenšení hodnoty, ke kterému v důsledku užívání došlo. Naproti tomu pro valorizaci vnosu není zákonný důvod; nelze použít ustanovení o úrocích z prodlení, protože v tomto případě o prodlení nejde (povinnost plnit vzniká až okamžikem vypořádání) a není tu žádné jiné ustanovení, o které by nárok na valorizaci bylo možno opřít. Postup, při kterém by v tomto případě byl vnos zhodnocen úměrně růstu hodnoty pořízené věci by eliminoval nabytí věci do společného jmění; v takovém případě by totiž měl ten, z jehož prostředků byla celá věc pořízena, v podstatě právo na náhradu celé její hodnoty. Odvolatel měl možnost koupit nemovitost jen pro sebe a pokud tak neučinil a věc byla nabyta do společného jmění, šlo o darování svého druhu, jehož účinky nelze nyní zvrátit prostřednictvím valorizace jeho vnosu.
Nelze přisvědčit ani námitce, že řízení o vypořádání společného jmění není řízením o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu.
Odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§212 písm. d) OSŘ].
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§149 odst. 1, 2 ObčZ).
Ustanovení §149 odst. 1 a 2 ObčZ zcela nepochybně upravují způsob vypořádání zaniklého společného jmění manželů a tedy i vztahu mezi účastníky. Řízení o vypořádání SJM je tak řízením o vypořádání vztahu mezi účastníky, jehož způsob vyplývá z právního předpisu; odvolací soud tak není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu