ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4103.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4103/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2, proti žalované ALKRON, a. s. , se sídlem v Jeseníku, Masarykovo nám. 150/24, IČO: 25399764, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7 , o „odplatě“, odčinění újmy a přibrání vedlejších účastníků, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 202/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2016, č. j. 71Co 35/2016-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2016, č. j. 71 Co 35/2016-31, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2015, č. j. 56 C 202/2015-23, se ruší; řízení se v rozsahu, v němž se žalobce podáním ze dne 17. 12. 2014, doplněným podáním ze dne 12. 11. 2015, domáhal po žalované odplaty ve výši 20 000 Kč měsíčně, zastavuje a ve zbylém rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. prosince 2015, č. j. 56 C 202/2015-23, odmítl podání žalobce ze dne 17. 12. 2014, doplněné podáním ze dne 12. 11. 2015, kterým se žalobce domáhal po žalované „odplaty“ ve výši 20 000 Kč měsíčně, zřízení práva cesty přes pozemek žalovaného tak, jak jej k „dnešnímu dni“ žalobce využívá, a rozhodnutí o odplatě a odčinění újmy dalším osobám (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že podáním ze dne 17. 12. 2014 se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud přiznal žalobci odplatu a odčinění újmy tím, že v jeho prospěch bude zřízeno právo cesty přes pozemek žalované tak, jak jej žalobce užívá, a dále navrhl, aby soud přibral do řízení vedlejší účastníky a také v jejich prospěch rozhodl o odplatě a odčinění újmy. Podání žalobce učinil v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 56 C 28/2009 a následně bylo vyloučeno k samostatnému projednání usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 56 C 28/2009-413. Nadále bylo řízení o návrhu vedeno pod sp. zn. 56 C 202/2015. Soud prvního stupně následně vyzval žalobce (usnesení na č. l. 17) k odstranění vad podání tím, že uvede, na základě jakých skutečností se domáhá vydání rozhodnutí, uvede, co podáním sleduje, tedy čeho chce dosáhnout, o jakých právech a povinnostech účastníků má být rozhodnuto, a navrhne, jak má soud rozhodnout, a to vše za situace, kdy bylo ve věci vedené pod sp. zn. 56 C 28/2009 rozhodnuto rozsudkem č. j. 56 C 28/2009-424, proti němuž žalobce (v daném řízení v pozici žalovaného) nepodal opravný prostředek a rozsudek tak nabyl právní moci. Žalobce ve vyjádření uvedl, že jeho návrh měl být projednán v řízení vedeném pod sp. zn. 56 C 28/2009, že na návrhu dále trvá, a navrhl, aby žalovaná byla zavázána platit mu „odplatu“ ve výši 20 000 Kč měsíčně, když zřejmě nesouhlasí s obsahem rozsudku č. j. 56 C 28/2009-424, kterým bylo rozhodnuto o výši náhrady za zřízení věcného břemene. „Odplatu“ požaduje ve výši ztráty z nájmu části svých prostor, dále navrhuje, aby jako odčinění újmy žalobce soud nařídil v jeho prospěch právo cesty přes pozemek žalované tak, jak je žalobcem využívána, a dále navrhl, aby soud přibral do řízení jako vedlejší účastníky osoby, které jsou věcným břemenem dotčeny, a také jim přiznal „odplatu“ a odčinění újmy. Soud prvního stupně poté na základě uvedeného dovodil, že podání žalobce ze dne 17. 12. 2014 zůstalo přes výzvu soudu i po reakci žalobce pro neurčitost a neúplnost neprojednatelné, neboť z něj není patrno, na základě jakých skutečností, o jakých právech a povinnostech účastníků a jak má soud rozhodnout. Proto soud prvního stupně podání žalobce odmítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 71 Co 35/2016-31, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neprojednatelnosti podání žalobce. Žalobce svým podáním neučinil žádný konkrétní návrh a není znám ani okruh osob, jichž se má tento požadavek týkat. Podání trpí tedy takovými nedostatky, že je rozhodně nelze považovat za určité a srozumitelné, a tedy způsobilé k věcnému projednání. Požadavek odplaty není skutkově podložen ani stran jeho výše, ani ohledně odvolatelem tvrzených prostor, přičemž není zřejmý ani vztah tohoto požadavku k již přiznané úhradě za zřízení věcného břemene v řízení pod sp. zn. 56 C 28/2009. Požadavek náhrady újmy za zřízení práva cesty pro žalobce není specifikován ani rozsahem, ani geometrickým zaměřením, ani dalšími skutečnostmi, které by vznik takového práva odůvodňovaly z hlediska jeho potřeby v konkrétních skutkových souvislostech. Ač byl tedy řádně poučen o doplnění svého podání i o následcích podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu, svou procesní povinnost nesplnil ani během odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Shrnuje dosavadní průběh řízení, přičemž namítá, že jeho podání bylo projednatelné; soud prvního stupně tedy pochybil, pokud ho odmítl. Zdůraznil, že jeho podání ze dne 17. 12. 2014 bylo procesní obranou v řízení sp. zn. 56 C 28/2009, tudíž bylo evidentní, jakých účastníků, práv a povinností se jeho návrh týká. Žalobce požadoval, aby byla žalované stanovena povinnost platit za zřízení věcného břemene částka 20 000 Kč měsíčně, navrhoval, aby bylo recipročně zřízeno věcné břemeno přes pozemek žalované, přičemž v rámci řízení bylo stranám sporu i soudu zřejmé, jakých pozemků se jeho návrhy týkají. Podle žalobce samotná výzva soudu prvního stupně k odstranění vad podání představuje nadbytečnou zátěž žalobce vycházející z přepjatého soudního formalismu, přičemž i lhůta k odstranění vad v trvání 7 dnů byla nepřiměřeně krátká. Soud prvního stupně měl vycházet i z obsahu spisu sp. zn. 56 C 28/2009, do nějž primárně žalobce návrh směřoval. Ostatně má za to, že svým podáním výzvě soudu vyhověl. Přesto soud prvního stupně žalobu odmítl, nápravu nesjednal ani odvolací soud. Odlišně od rozhodovací praxe byla odvolacím soudem vyřešena otázka, zda žalobce zcela vyhověl obsahu výzvy soudu prvního stupně, zda jsou ve výzvě uvedeny konkrétní postupy a konkrétní údaje, které má žalobce opravit nebo doplnit, zda bylo možné podání jako neprojednatelné odmítnout a zda byla lhůta pro odstranění vad podání přiměřenou. Žalobce odkazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se postupu při odstraňování vad podání, jako neřešenou pak považuje otázku přiměřenosti 7denní lhůty k odstranění vad podání. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření namítá, že žalobce nevymezil podmínky přípustnosti dovolání. Podmínky pro odstranění vady podání z hlediska lhůty je nutno posuzovat individuálně. Judikatura, na kterou poukazuje žalobce, není přiléhavá. Navrhuje proto, odmítnutí dovolání, případně zamítnutí a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v první řadě namítá, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nebyl řádně poučen o tom, jak má odstranit vady svého podání.
Ačkoliv nedostatek řádné výzvy je ve své podstatě vadou řízení, dovolatel v této souvislosti obsahově vymezil otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným.
Podle §42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Podle §79 věty druhé o. s. ř. návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1076/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že „rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002).“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že výzva k odstranění vad podání musí obsahovat údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno; výzvu činí soud formou usnesení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98 (uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Obsahuje-li žaloba určitá, byť z hlediska své projednatelnosti nedostatečná skutková tvrzení, pak výzva formulovaná jen tak, aby žalobce doplnil žalobu tím, že uvede skutková tvrzení, o která opírá svůj nárok, není řádnou výzvou ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.; neobsahuje totiž řádné poučení žalobce o tom, v čem spočívá vadnost stávajících (v žalobě obsažených) tvrzení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 186/2002 (uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Odmítnutí žaloby proto nelze spojovat s vadou žaloby (byť objektivně existující), na kterou soud neupozornil nebo ve vztahu ke které nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1076/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě soud prvního stupně odmítl podání žalobce s tím, že i přes výzvu soudu neodstranil vady podání, jeho podání je tak pro neurčitost a neúplnost neprojednatelné, neboť z něj není patrno, na základě jakých skutečností, o jakých právech a povinnostech účastníků a jak má soud rozhodnout. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud.
Rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci neobstojí již z toho důvodu, že dovolatel nebyl řádně poučen o tom, jak má být konkrétně jeho podání opraveno, případně o jaké skutečnosti má být doplněno. Toliko obecná výzva, jakou v dané věci učinil soud prvního stupně, který žalobci uložil, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení uvedl, „na základě jakých skutečností se domáhá vydání rozhodnutí, tedy které věci se podání týká, co podáním sleduje, tedy čeho chce dosáhnout, o jakých právech a povinnostech účastníků má být rozhodnuto, jak má soud rozhodnout, tedy jak má znít výrok rozsudku“ podle výše uvedené judikatury dovolacího soudu zjevně neobstojí. V důsledku toho nebyly dány podmínky pro odmítnutí věci. Pokud přesto soudy podání žalobce ze dne 17. 12. 2014 ve smyslu doplnění ze dne 12. 11. 2015 odmítly, je jejich rozhodnutí nesprávné.
Žalobce v podání ze dne 17. 12. 2014, které bylo učiněno v rámci řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 56 C 28/2009, uvedl, že nesouhlasí se zřízením nezbytné cesty ve prospěch žalované (v daném řízení v pozici žalobkyně) a pro případ zřízení požaduje odplatu, která bude kompenzovat žalobci vzniklou újmu (v doplnění svého podání pak uvedl, že požaduje náhradu ve výši 20 000 Kč měsíčně), dále požaduje odčinění újmy spočívající v tom, že zřízením nezbytné cesty přijde o přístup k části své budovy, k níž se dostával přes pozemky žalované, čímž žádá o zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované v rozsahu, jak jej k dnešnímu dni užívá, a v neposlední řadě požadoval, aby byla přiznána náhrada i ve vztahu k dalším osobám, které mají k dotčenému pozemku věcné či obligační právo, přičemž navrhl, aby je soud přibral jako vedlejší účastníky řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 56 C 28/2009-413, řízení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Ve vztahu k návrhu na „odplatu“ je třeba uvést, že se ve skutečnosti nejednalo o vzájemný návrh, který by mohl být vyloučen k samostatnému projednání, nýbrž toliko o procesní stanovisko žalobce v řízení o zřízení nezbytné cesty vedeném pod sp. zn. 56 C 28/2009, kdy žalobce požadoval, aby náhrada zohlednila veškerou jemu způsobenou újmu. Judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že pokud je dán v řízení o zřízení nezbytné cesty nárok na zřízení nezbytné cesty, pak soud i bez návrhu rozhodne o náhradě za její zřízení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 228 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. C 3 677 v Souboru)].
Jelikož žalobce neuplatnil samostatný nárok, nýbrž procesní stanovisko, nemohl soud vyloučit řízení o tomto stanovisku k samostatnému projednání. Pokud tak přesto učinil, zatížil řízení vadou spočívající v nedostatku podmínek řízení, mezi něž u řízení zahajovaných výlučně na návrh patří i existence návrhu; absence návrhu je přitom zmatečnostní vadou (§229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.), ke které musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.
K uvedenému dovolací soud podotýká, že žalobci byla již dříve přiznána náhrada za zřízení nezbytné cesty vedené přes jeho pozemek, a to výrokem II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2014, č. j. 56 C 28/2009-424, a to jednorázová náhrady ve výši 41 650 Kč. Proti tomuto rozsudku nebyl podán opravný prostředek, tudíž rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 4. 2015 a je vykonatelné dnem 8. 4. 2015. I kdyby Nejvyšší soud hypoteticky připustil, že žalobce vznesl samostatný návrh na zaplacení náhrady za zřízení nezbytné cesty, který byl následně řádně vyloučen k samostatnému projednání, muselo by být řízení o tomto návrhu rovněž zastaveno pro překážku rei iudicatae (§159a odst. 4 o. s. ř.).
Ohledně návrhu na odčinění újmy spočívající ve zřízení nezbytné cesty ve prospěch žalobce přes pozemek žalované je možné souhlasit se soudy obou stupňů, že návrh žalobce je z části neurčitý, v důsledku čehož v současné podobě neprojednatelný. Konkrétně z návrhu není zřejmé, přes jaký pozemek žalované a ve prospěch jaké nemovité věci žalobce má být nezbytná cesta zřízena.
Uvádí-li žalobce v podání ze dne 17. 12. 2014, že má být nezbytná cesta zřízena „ve prospěch žalovaného (v současném řízení v pozici žalobce) přes pozemek žalobkyně (v současném řízení v pozici žalované) tak, jak jej k dnešnímu dni žalovaný užívá“, pak soud prvního stupně zcela správně přistoupil k výzvě podle §43 o. s. ř., ovšem nesprávně poskytl žalobci poučení toliko v obecné rovině místo toho, aby jej zcela konkrétně poučil, že musí jasně vymezit nemovité věci, přes které má být nezbytná cesta zřízena, a nemovité věci, v jejichž prospěch má být nezbytná cesta zřízena.
Dovolací soud připomíná, že žaloba na zřízení práva cesty je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch kterého pozemku má být právo cesty zřízeno; jde-li o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývající z právního předpisu, je v takovém případě na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 229 v Souboru)].
Rovněž ohledně návrhu na odplatu a odčinění újmy i dalším osobám, které mají k dotčenému pozemku věcné či obligační právo, je podání v současné podobě neprojednatelné. Především není z podání žalobce zřejmé, o jaké konkrétní osoby má jít, jaká mají či měly tyto osoby práva k pozemkům, dále není zřejmé, kdo má být účastníkem řízení ohledně těchto nároků a komu se náhrada má přiznat a komu se má zaplacení náhrady uložit. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že podle §1030 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z něhož žalobce nejspíše nároky dovozuje, může osoba s obligačním právem požadovat náhradu za utrpěnou újmu po vlastníkovi dotčeného pozemku, kdežto osoba s věcným právem může požadovat náhradu za utrpěnou újmu po vlastníkovi nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena.
V další fázi řízení proto soud prvního stupně poskytne žalobci nové zcela konkrétní poučení, z něhož bude patrno, jak konkrétně má žalobce své podání doplnit. Zejména ve vztahu k žalobě na zřízení nezbytné cesty vyzve žalobce k tomu, aby přesně vymezil nemovitou věc či její část, přes kterou má být nezbytná cesta zřízena, a aby vymezil nemovitou věc, v jejíž prospěch má být nezbytná cesta zřízena; ve vztahu k návrhu na odplatu a odčinění újmy i dalším osobám vyzve soud prvního stupně žalobce k tomu, aby přesně vymezil okruh účastníků (popř. vedlejších účastníků řízení), přesně označil osoby s věcnými či obligačními právy, jakož i jejich práva, přesně specifikoval újmu, kterou tyto osoby měly utrpět, a aby rovněž stanovil, komu má být náhrada přiznána a komu má být uložena k zaplacení.
Dovolatel dále namítá, že doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka přiměřenosti lhůty k odstranění vad podání.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť tato otázka již dříve byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a soudy obou stupňů se při řešení této otázky od judikatury neodchýlily.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že k odstranění vad podání zákon účastníkům nestanoví žádnou lhůtu; vzhledem k tomu, že je to ale pro řízení třeba (účastníku je nutno poskytnout přiměřenou dobu k opravě nebo doplnění nesprávného podání), určí lhůtu k provedení tohoto úkonu předseda senátu (§55 o. s. ř.). Protože jde o tzv. soudcovskou lhůtu určenou k provedení úkonu účastníka řízení, musí být účastníku tato lhůta ve výzvě soudu k odstranění vad podání sdělena. V případě, že by se tak nestalo, nastal by nežádoucí stav právní nejistoty o tom, po uplynutí jaké doby od doručení výzvy k odstranění vad podání účastníku je soud oprávněn řízení zastavit podle §43 odst. 2 věty první o. s. ř., případně jakou dobu má účastník na to, aby své nesprávné podání opravil nebo doplnil. Výzva soudu k odstranění vad podání tedy musí obsahovat i určení přiměřené lhůty, ve které má účastník nesprávné nebo neúplné podání opravit nebo doplnit. Postrádá-li výzva k odstranění vad podání tuto lhůtu, nemůže soud řízení zastavit podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98 (uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Soud může soudcovskou lhůtu prodloužit, pokud o to účastník před jejím uplynutím požádá (§55 o. s. ř.).
V posuzovaném případě soud prvního stupně poskytl žalobci k odstranění vad podání sedmidenní lhůtu, kterou v dané věci nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Ostatně žalobce v této lhůtě na výzvu soudu reagoval, když podání doplnil, přičemž nevznesl požadavek na to, aby byla tato lhůta jakkoliv prodloužena. Dovolací soud proto neshledal, že by tato námitka byla důvodná.
Jelikož usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadená rozhodnutí zrušil, řízení v rozsahu, v němž se žalobce podáním ze dne 17. 12. 2014, doplněném podáním ze dne 12. 11. 2015, domáhal po žalované odplaty ve výši 20 000 Kč měsíčně, podle §104 odst. 1 ve spojení s 243e odst. 4 o. s. ř. zastavil; ve zbylé části podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu