ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4126.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4126/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. Ing. V. D., za účasti vedlejších účastníků na straně žalující: a) F. D. , a b) E. D. , všichni zastoupeni JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 904/8, proti žalovanému L. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 296/2006, o dovolání žalobce a vedlejších účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. června 2013, č. j. 12 Co 108/2012-445, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2011, č. j. 17 C 296/2006-340, určil výrokem pod bodem I., že výlučným vlastníkem pozemků – nových parcel v k. ú. B., obec B., okres Š., jak jsou uvedeny v geometrickém plánu pro zaměření sporného prostoru – rozdělení pozemku č. 297-90/2009, Ing. K. B., GEODÉZIE IGK, Šumperk, který je nedílnou součástí rozsudku, a to vlastníkem pozemku – nové parcely č. 771/3 – zahrada o výměře 17 m2, jako části pozemku dosavadní parc. č. 771/1, vlastníkem nové parcely č. 992 o výměře 1 m2 – ostatní plocha, jiná plocha, vlastníkem nové parcely č. 1001 o výměře 5 m2 – ostatní plocha, jiná plocha a vlastníkem nové parcely č. 1002 o výměře 3 m2 – ostatní plocha, jiná plocha, jako tří částí pozemku st. parc. č. 94, je žalobce.
Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku – nové parc. č. 771/4 o výměře 6 m2 – zahrada, jako části dosavadního pozemku parc. č. 771/2 v k. ú. B.
Výrokem pod bodem III. soud zastavil řízení vůči žalované K. K. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce, vedlejších účastníků a žalovaného rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 12 Co 108/2012-445, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrdil a změnil jej v nákladových výrocích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, a to proti části výroku pod bodem I., kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výrokům pod body II. a III., kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. a podle článku II. – přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Protože k vydržení vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Dovolatelé napadají hodnocení důkazů v nalézacím řízení a zpochybňují tak skutková zjištění, ze kterých odvolací soud při hodnocení jejich dobré víry vyšel. Skutkové námitky však nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Na základě učiněných skutkových zjištění není závěr o nedostatku dobré víry žalobců ke zmíněnému pozemku o výměře 6 m2 nepřiměřený.
K části dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uvádí: Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím o náhradě nákladů řízení dovolatelé nepolemizují, přiznal podle kvantifikovaného poměru úspěchu ve věci (žalovaní byli úspěšní jen ohledně parcely o výměře 6 m2, žalobci ohledně 25m2) žalobci proti žalovanému právu na náhradu ve výši 6.540,- Kč, vedlejším účastníkům ve výši 26.220,- Kč; odvolací soud však rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z uvedeného je zřejmé, že v dovolacím řízení může jít jen o tyto částky (žalobce zcela úspěšný nebyl, a ostatně ani v případě plného úspěchu by náhrada pro žalobce na straně jedné a na straně druhé pro vedlejší účastníky, jejichž dovolání je tu třeba posuzovat samostatně, nepřevýšila částku 50 000,- Kč). V odvolacím řízení pak nebyl úspěšný žádný z účastníků. Proto je dovolání do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu