ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.413.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 413/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. Z. Š., 2) H. V., 3) Ing. P. V. a 4) E. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 27 Co 384/2001-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 27 Co 384/2001-86, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2000, č. j. 5 C 187/97-57, ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2001, č. j. 5 C 187/97-73, určil, že žalobkyně „je vlastnicí pozemkové parcely č. 242/5 o výměře 9.987 m2, označené podle dřívější pozemkové evidence, nyní části pozemkové parcely č. 242 – role v obci M., zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na LV č. 561 u Katastrálního úřadu P.-v.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že přídělovou listinou z 26. 2. 1953, vydanou Okresním národním výborem v Ř., byly manželům J. V. a A. V. po provedeném přídělovém řízení podle zákona č. 142/47 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přiděleny pozemky v kat. území M., a to parc. č. 242/5 – role o výměře 0,9987 ha, parc. č. t. 105/4 – role o výměře 1,57 ha a parc. č. 105/11 – role o výměře 1,1003 ha. Přídělovou listinu převzali 26. 2. 1953. Místní národní výbor v D. v potvrzení, došlém Státní obvodové úřadovně pro pozemkovou reformu v P. 18. 1. 1949, potvrdil, že J. a A. V., kteří obdrželi příděl, jsou řádně hospodařící a plní své dodávkové povinnosti. Předepsaná záloha na přídělovou cenu činila 12,- Kč. Podle potvrzení Okresního národního výboru P.-v. ze 17. 3. 1964 J. a A. V. se stali členy JZD M. a do společného hospodaření vnesli přidělenou půdu ve výměře 3,9957 ha. Rozhodnutím z 18. 4. 1995, sp. zn. D 848/94, žalobkyně jako pozůstalá dcera J. V. nabyla mimo jiné i pozemek parc. č. 242/5 v M. Podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P.-v. z 15. 2. 1995, sp. zn. Pú-R 1418-1, které nabylo právní moci 3. 4. 1995, pozemkový úřad rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, o vydání nemovitostí tak, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky mimo jiné i PK 242 v kat. území M. každý v rozsahu ¼. Tímto rozhodnutím příděl nebyl uvažován. Pozemek parc. č. 242/5 o výměře 9 987 m2 v kat. území M. je nyní v katastru nemovitostí zapsán na dvou listech vlastnictví, a to LV č. 543 ve prospěch žalobkyně a LV č. 561 ve prospěch žalovaných. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci jsou věcně legitimováni ve sporu a že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle jeho názoru vlastnicí sporného pozemku je žalobkyně, která jej nabyla dědictvím po otci, jemuž spolu s manželkou byl pozemek řádně přidělen. Žalovaní nemohli být oprávněnými osobami v rámci uplatněných restitučních nároků, protože ani v tomto řízení neprokázali žádný vztah k původním vlastníkům J. a A. V.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 27 Co 384/2001-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozhodnutí připustil dovolání „k posouzení otázky přednosti nabývacího titulu vyplývajícího z přídělové listiny před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu právní tituly, o které účastníci opírají své vlastnické právo, tj. žalobkyně o dědické rozhodnutí z 18. 4. 1995 a žalovaní o rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. 2. 1995, jsou rovnocenné. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně na základě přídělové listiny a žalobkyně na základě dědického rozhodnutí však považoval za „kvalitativně vyšší právo než vlastnické právo žalovaných, které odvozují z rozhodnutí pozemkového úřadu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že podmínkou nabytí vlastnického práva k přiděleným nemovitostem bylo podle přídělové listiny odevzdání přidělených nemovitostí do držby. Tuto podmínku soudy pominuly. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že její právní předchůdci nemovitost skutečně do držby převzali a že tedy přídělovou listinou nabyli vlastnictví ke sporné nemovitosti. Jsou toho názoru, že pokud přídělci nepřevzali nemovitost do držby podle rozhodnutí o přídělu, pak jim vlastnické právo nevzniklo. Z protokolu o tom, že manželé V. 17. 3. 1964 převedli do družstva 3,9957 ha pozemků, které jim byly přiděleny číslem přídělu 8, nelze dovodit, že sporný pozemek byl součástí přídělu, ani že tento pozemek byl vložen do družstva. Z „hromadného seznamu“ vyplývá, že na nemovitostech vložených do družstva manžely Vaněčkovými vázl dluh, čili že nesplnili platební povinnost vyplývající z přídělové listiny, z čehož žalovaní dovozují, že jestliže neplatili za příděl, pak příděl neužívali a nehospodařili na něm. V tom spatřují důkaz o tom , že nemovitost nedrželi. Svědčí o tom také to, na všech pozemcích (včetně pozemku parc. č. 242/5), které byly na základě výměru ze 4. 6. 1948, č. j. 44.957/48-IX/R-12, odňaty Ing. J. V., hospodařil Státní statek v Ř., a to ještě v roce 1959, kdy po vydání vyhlášky ministerstva financí č. 205/1958 Ú. l., kterou se provádělo vládní nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, byly nemovitosti odebrané Ing. V. jako majetek státu dány do správy Státního statku v Ř. Sporný pozemek v té době samostatně neexistoval, nebyl nikdy vyměřen a oddělen a byl vždy součástí pozemku parc. č. 242. Podle žalovaných je třeba vycházet z pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že dovolání bylo připuštěno jen k posouzení otázky přednosti nabývacího titulu na základě přídělové listiny před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí, zatímco dovolání se týká skutkových zjištění. Zcela se ztotožnila se s právním posouzením věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by některá z uvedených vad nastala.
Pokud je dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání výslovně uplatněny [§241 odst. 3 písm. b), §242 odst. 3 OSŘ].
Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Toto ustanovení platí i pro řízení u odvolacího soudu (§211 OSŘ).
Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ, je nepřezkoumatelné. V daném případě odvolací soud řešil otázku duplicitního vlastnictví, resp. duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, tak, že právní tituly odůvodňující vlastnictví sporných nemovitostí oběma stranami považoval za rovnocenné, přičemž vlastnické právo žalobkyně bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení považoval za „kvalitativně vyšší“. Protože nedostatek vysvětlení, proč je právo žalobkyně lepší než právo žalovaných, činí odůvodnění rozsudku nepřesvědčivým a protože z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, jakého obsahu byla restituční dohoda, na jejímž základě rozhodl příslušný pozemkový úřad ve prospěch žalovaných, je rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na výše uvedenou vadu řízení, mající na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
K právnímu posouzení věci lze již nyní poznamenat, že podle přesvědčení dovolacího soudu a současné právní úpravy je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt vlastnictví k ní, aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe jako „rovnocenné právní tituly“ obstát tituly, svědčící o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V těchto případech, stejně jako v daném případě, se soud neobejde bez posuzování obou titulů z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu