ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4509.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4509/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. B. , zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 31/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2011, č. j. 15 Co 388/2011-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Zikmunda.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 5 C 31/2010-310, ve výroku I. vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal dům č. p. 677, nacházející se na pozemku parc. č. st. 1208 v katastrálním území a obci M. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené ve výroku II. Movité věci uvedené ve výroku III. rozsudku pak soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Ve výroku IV. a V. soud prvního stupně přikázal žalovanému pohledávky za Českomoravskou stavební spořitelnou a. s. Ve výroku VI. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 1.139.311,60 Kč. Ve výrocích VII. – IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2011, č. j. 15 Co 388/2011-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V., VII. a VIII. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 1.161.151,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. srpna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz)
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím pouze ohledně částky 21.840,- Kč, o kterou odvolací soud zvýšil platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni týkající se výše vypořádacího podílu ve vztahu k movitým věcem, které byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Tuto měnící část rozsudku odvolacího soudu ostatně dovolatelka žádným způsobem nenapadá, neboť obsah této měnící části je rozhodnutím v její prospěch, neboť jím je zvýšena částka, kterou má žalobkyně od žalovaného obdržet.
V této měnící části pak ostatně není dovolání subjektivně přípustné.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Měnící část rozsudku odvolacího soudu však nepředstavuje pro žalobkyni újmu, ale naopak vyšší rozsah platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Ve vztahu k této měnící části proto není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání.
Ve zbylé části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí má podle předsvědčení dovolatelky zakládat posouzení skutečnosti, zda „při vypořádání zaniklého SJM má jeden z manželů nárok na plnou výši toho, co ze svého vynaložil na společný majetek nebo zda takovým vnosem na společný majetek zhodnocuje i svůj podíl na vypořádávaném SJM a z vnosu ze svých výlučných prostředků má nárok pouze na jednu polovinu prokázaného vnosu“.
Dovolatelka touto výhradou vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací soudy promítly do vypořádání společného jmění manželů investici z jejího výlučného majetku do majetku společného. V daném směru postupovaly soudy nesprávně a jejich rozhodnutí nemá oporu v zákoně ani v ustálené judikatuře.
Tato námitka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť ve svém výsledku, jenž určil částku, kterou je povinen žalovaný žalobkyni zaplatit na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, je rozhodnutí nalézacích soudů ohledně vypořádání tzv. vnosu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím od jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů, vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, který se postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů.
Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněnému pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a vyjadřuje, že to, co každý z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku; druhým manželem však jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává ze společného majetku.
Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 22, str. 804 – 805).
Dovolacímu soudu je známo, že metodika zohlednění vnosů při vypořádání společného jmění manželů působí v praxi obtíže, považuje proto za vhodné prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání vnosu. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatelka v dovolání nenapadla skutková zjištění nalézacích soudů, dovolací soud z nich v dalším vychází a omezuje se na prezentaci metodiky zohlednění vnosu při vypořádání společného jmění manželů.
Východiska : Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. V souzené věci je celková suma aktiv 3.357.286,60 Kč tvořená součtem jednotlivých hodnot přikázaných každému z účastníků. U žalobkyně se jedná o částku 850,- Kč, u žalovaného o částky 2.500.000,- Kč + 43.680,- Kč + 812.756,60 Kč). Investice žalobkyně činí 1.532.742,- Kč a investice žalovaného 50.000,- Kč.
Způsob určení výše podílu každého z manželů : Od celkové hodnoty společného jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy. V daném případě tak částka 3.357.286,60 Kč musí být snížena o vnos žalobkyně ve výši 1.532.742,- Kč a vnos žalovaného 50.000,- Kč, a činí 1.774.544,60 Kč. Tato hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky, tj. 887.272,30 Kč.
K podílu žalobkyně je nutno přičíst výši jí provedeného vnosu 1.532.742,- Kč a k podílu žalovaného je nutné taktéž přičíst výši jím realizovaného vnosu 50.000,- Kč. Konečná výše podílu žalobkyně tak činí částku 2.420.014,30 Kč (887.272,30 + 1.532.742,- Kč) a konečná výše podílu žalovaného činí částku 937.272,30 Kč (887.272,30 + 50.000,- Kč). Součet obou uvedených částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů, tj. v daném případě 3.357.286,60 Kč.
Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu : Žalobkyně při vypořádání získala věci v hodnotě 850,- Kč a žalovaný věci a hodnoty v částce 3.355.756,60 Kč. Činí-li vypořádací podíl žalobkyně 2.420.014,30 Kč a získává věci v hodnotě 850,- Kč, musí v rámci vypořádání obdržet částku 2.419.164,30 Kč. Činí-li vypořádací podíl žalovaného 937.272,30 Kč a získává věci a aktiva v hodnotě 3.356.436,60 Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit částku 2.419.164, 30 Kč.
Tuto částku by představovala výše vypořádacího podílu žalobkyně za předpokladu, že by předmětem vypořádání nebyla žádná pasiva.
V řízení však byl žalovanému přikázán k úhradě ještě dluh ve výši 2.516.025,40 Kč. Protože i na úhradě dluhu se účastníci podílejí stejný dílem, je žalobkyně povinna nahradit žalovanému částku odpovídající polovině tohoto dluhu, tj. částku 1.258.012,70 Kč. Odečtením této částky od vypořádacího podílu žalobkyně vychází 1.161.151,60 Kč jakožto částka, kterou má žalobkyně obdržet od žalovaného na vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Jestliže ke stejné částce dospěl i odvolací soud, byť na základě jiného výpočtového mechanismu, je jeho rozhodnutí ve svém výsledku správné, neboť z hlediska uplatněné dovolací námitky byla žalobkyni uhrazena celá částka jí realizované investice a nikoliv její jedna polovina.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1 bodu 5, ve spojení s ustanovením §4 odst. 1, 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 vyhlášky a snížená pro provedení jednoho úkonu zástupcem žalobkyně v dovolacím řízení §18 odst. 1 vyhlášky].
Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 10.300,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. května 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu